Ráno cestou na fakultu jsem potkal u popelnic Karla Kašeho. Léta se ve městě neukázal. Když jsem ho před týdnem viděl po několika letech zase v rodném městě, měl jsem radost. Je tomu dobrých třicet let, kdy jsem se s ním poprvé dal do řeči a od té doby nesčetněkrát. Abyste rozumněli, Karel není žádný hlupák ani alkoholická troska, ale nadaný člověk, kterému zkřížila život schizofrenie. Už čtyřicet let žije způsobem, který se vymyká všem moderním strategiím.

Teď mě mrzí, že jsem ho u té popelnice nevyfotil, ale říkal jsem si, že se nehodí fotit někoho, kdo vybírá jídlo z popelnice. Karel však působil naprosto uvolněně a přesypával kusy jídla z jednoho sáčku do většího a s uspokojením prohlásil: „Žádná krize není.“ Když jsem obhlédl jeho igelitky, dal jsem mu za pravdu.

Kdo zná Karlův životní styl, musí potvrdit, že vypadá ve svých pětašedesáti letech neuvěřitelně vitálně a spokojeně. Troufám si říct, že lépe než řada jeho vrstevníků. Vzpomínám si, že v psychicky nejhorším stavu jsem Karla viděl na začátku devadesátých let. Byl naprosto dezorientovaný. Všichni se najednou začali starat sami o sebe a to, aby pomohli nějakému "exotovi", nikoho ani nenapadlo. Karel se vydal na čas do světa a dneska se zdá, že je v pohodě. Je houževnatý, vytrvalý, drží se svého osvědčeného životního stylu i způsobu oblékání a rozhodně mu nechybí humor.

Mám ve zvyku naslouchat starším a zkušenějším. Když Karel říká, že žádná krize není, něco na tom bude. Rozhodně to nebude krize, která by se odrazila v obsahu našich popelnic.

Chtěl bych vám představit ještě jednoho staršího a zkušenějšího kamaráda z mého rodného města. Bedřich Budil je výtvarník. Ve svých obrazech popisuje pitoresknost doby, ve které žijeme.


Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (polyptych), 1984, olej, plátno, 131 x 368 cm. Autor dílo komentoval, že je to Evropa od Západu na Východ. Celý obraz je smetiště ve zdevastované krajině. Plátno by se také dalo nazvat "Entropa" - jako alegorie civilizační entropie. Vzniklo však o pětadvacet let dříve než Černého plastika.


Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Bedřich má rád romantického malíře Friedricha (1774-1840), zde použil motiv jeho obrazu jako kontrast ke zdevastované krajině.


Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Další motiv: panenka vyhozená na smetišti je až příliš živá. Vybavuje se mi Horáčkův text: "Narveme do popelnic!“ Bedřich to kdysi komentoval, že lidi jsou materialisti, a právě proto, že jsou materialisti, nemají úctu ani k věcem.


Bedřich Budil: Pocta Casparu Davidu Friedrichovi (1984, výřez). Tato část má symbolizovat Východ - močály a spáleniště.

Abych doplnil pohlednici naší doby z Jindřichova Hradce, budu citovat ještě jednoho oblíbeného rodáka, sbormistra a dirigenta Metropolitní opery v New Yorku, se kterým jsem se seznámil bohužel až po jeho smrti, a jehož text mám jako motto svého blogu:

"V našem světě rychle se měnících hodnot (vítaných změn, které přináší technický a vědecký pokrok) podléhají změnám také duchovní, morální a umělecké hodnoty, ovšem daleko pomaleji a ne vždy k lepšímu.

Těžko říct, co přinese budoucnost. Rád bych si dovolil vyjádřit názor, že nový horizont nám může otevřít pokorný zájem o vnitřní či duchovní hodnoty. Naše technologické pokroky by nám měly poskytnout více času – budeme totiž potřebovat kulturu, abychom si to všechno mohli dovolit."

— Kurt Adler, 1965