Psáno pro ČRo6

Tři roky po založení Spolkové republiky Německo vzniklo Spolkové centrum občansko-politického vzdělávání. Jeho úkolem je podpora porozumění politice, upevňování demokratického vědomí a posílení ochoty politicky se angažovat.
Otcové Spolkové republiky měli rozum: věděli, že Německo není zemí s demokratickými kořeny. A tak se rozhodli zřídit instituci, která by dělala pro dospělé to, co dělá škola pro děti: učila je základnímu porozumění politice a občanství.
Demokratické politické uspořádání a tržní ekonomický systém totiž nejsou ničím jiným než určitým typem hry. A ta se musí hrát podle pravidel, jinak se zvrhne. To, co dnes kolem sebe vidíme, je smutným důsledkem žalostného nepochopení základních pravidel demokratické hry politiky, médii i společností.
Krize mívají alespoň jednu příjemnou vlastnost: jako blesk osvítí scénu, která je zahalená smogem denního politického provozu. Kauza Drobil je názornou ukázkou.
Základním, ale opravdu základním nedorozuměním je absurdní nerozlišování politické a trestní odpovědnosti. V civilizovaném světě existuje celá řada preventivních nástrojů, které brání vzniku PODEZŘENÍ, že by ke korupčnímu chování vůbec mohlo dojít. A pokud se zachytí podezřelé jevy, dotyčný člověk opouští svou funkci. Nejde do vězení, jenom z funkce. Ne proto, že spáchal trestný čin, ale proto, že svým chováním zavdal důvod k podezření.
Např. v sousedním Německu existuje Směrnice spolkové vlády k prevenci korupce ve státní správě (Richtlinie der Bundesregierung zur Korruptionsprävention in der Bundesverwaltung). Je z ní patrné, že se klíčový důraz klade na prevenci a na vnitřní audity ve všech institucích. Představa, že se korupční jednání prokazuje dokázáním trestného činu, je neuvěřitelně výhodná pro zkorumpované politiky. Trestní právo je příliš hrubým sítem: mnohá zkorumpovaná myš jím bez problémů proklouzne.
Potíž je v tom, že německá směrnice je pokynem pro šéfy a vedoucí, jak mají korupci ve svých úřadech předcházet. Spolkovou vládu nenapadlo psát směrnice na to, co se má dělat, když korupci řídí ministr.
Ovšem principy ze směrnice platí i pro šéfy. Jednání mimo protokol, v nestandardním prostředí, nota bene s nainstalovanými rušičkami, by vedlo ke skandálu i v případě, že by se na tom utajeném jednání rozhodovalo o charitě.
Kde začíná Balkán? Soudě podle posledních událostí, řekl bych, že v Aši. Dva nejvyšší činitelé v zemi, prezident a premiér, podporují ministra, který porušoval všechna pravidla předcházení korupci. Tím přece jasně dokázal, že na svém místě nemá co dělat. Zdůrazňuji: vůbec nejde o to mu prokázat nějaký trestný čin. Stačí, že nejednal v úředních místnostech a s protokolem. Pokud hostinec U modrého orla v pražském Ungeltu nepovažujeme za jednací místnost Ministerstva životního prostředí, a pokud nepovažujeme za normální, aby při jednání na ministerstvu byly zapnuté rušičky, není co řešit. A to se dá ověřit velmi jednoduše.
Dalším kamínkem do mozaiky je zákon o státní službě. Pak by se pan ministr pana Michálka tak jednoduše zbavit nemohl. I když skeptik by poznamenal, že kdyby platil, pan Michálek by se šéfem fondu možná ani nestal. A jak ukazuje případ „neodvolatelného“ policejního prezidenta, u nás není nemožné zbavit se i neodvolatelného.
Despekt k ústavě dostává rysy absurdního divadla. Už před skandálem si prezident pozval na jednání policejního prezidenta. Neměl na to žádný nárok. Po vypuknutí skandálu se policejní prezident se sešel s předsedou vlády bez vědomí resortního ministra. Hrubé porušení pravidel až na hranici trestného činu.
Prezident republiky řekl moderátorovi televize Prima „Já jsem žádný papír s rezignací ještě nedostal, takže jsem nemohl s ní vyjádřit svůj souhlas nebo nesouhlas.“ Co na to moderátor? Nonšalantně prohlásil: „Pokud vám ten papír dorazí, budete to brát jako formální záležitost, nebo se v tom pokusíte ještě něco podniknout a přesvědčovat ministra Drobila, aby tu rezignaci stáhl? Koncert ignorance. Ve skutečnosti podle ústavy ministr podává demisi do rukou premiéra a prezident ji podle ústavy přijmout MUSÍ. Nakonec to podle ústavy proběhlo, prezident přijal resignaci od premiéra, ale co hlásila Česká televize? Ministr Drobil předal prezidentovi demisi. To by ovšem byl rozklad ústavního systému. Dochází to někomu v České televizi?
Před hlasováním o důvěře vládě se prezident pokusil vládní roztržce zabránit. Měl na to právo? Ano. Vždyť ústavně se jedná o jeho vládu, on vybral premiéra. Ústava mu dokonce dává právo chodit na zasedání vlády. Potud tedy v pořádku.
Ovšem prezident se vůbec nedistancoval od chování ministra Drobila. Naopak, v diskusi v televizi Prima prohlásil, že „panu ministrovi někdo nadrobil“. Jinými slovy, korupční chování pana ministra, porušení všech pravidel dobré správy, schůzky v místnostech s rušičkami mu nevadí. To je skutečně skandální. A svou „tajnou dohodou“ udělal ze stran vládní koalice své komplice.
Řekl bych, že zejména Věci veřejné tím promrhaly svoji hvězdnou hodinu. Zbavily se sice policejního prezidenta, ale copak mohou čekat, že se teď korupce začne vyšetřovat? Vždyť sbor je už mnohá léta rozvrácený a informace z něj potečou dál. Státní zastupitelství se také nepromění samotnou výměnou Renaty Vesecké. Jinými slovy, Věci veřejné plus body nezískají, ale zkompromitovaly se přistoupením na dohodu s prezidentem.
Opakuji, trestný čin korupce vládnoucích se daří obtížně prokazovat i v mnohem lépe fungujících zemích. Z kola ven se musí odcházet při podezřeních. A tomu se – pod taktovkou prezidenta – brání nejen politická scéna, ale asistují přitom i média a naprostá většina veřejnosti.
Směrnice spolkové vlády předpokládá existenci osoby, které se zaměstnanci státních institucí svěřují s podezřeními z korupčního jednání. Zdůrazňuji, s podezřeními, s čím se nemohou obracet na policii. Pro mnohá německá ministerstva je to zmocněnec pro prevenci proti korupci, který – není součástí policie, ale Spolkového centra občansko-politického vzdělávání. Právě proto, aby se na něho bylo možné obracet i s podezřeními. Dokud česká veřejnost nepochopí, že státní správa v tomto stavu s korupcí bojovat nemůže, pokud bude záchranu hledat v policii, dotud se nálepky Balkán nezbavíme.