Jak věrohodná jsou média hlavního proudu v líčení krize na Blízkém Východě?
Pokračování z minulého blogu

Jiný pohled na Sýrii II

Ohledně Sýrie objektivní zprávu nemáte a mít nemůžete, neboť se tam neustále bojuje, lidé prchají, jsou zabíjeni a jejich příbytky byly úplně zničeny nikoliv americkým bombardováním, ale syrským a ruským. Včetně použiti chemických zbrani a 1 900 obětí těchto útoků těmito zbraněmi.

Co chcete více vědět, pane Žáku? Pokud si chcete zachovat integritu, i když mi zejména v otázce Sýrie naprosto uniká pozadí této poznámky, tak se začtěte do různých zpráv, kterých jsou hromady. Nikoliv od vašich v Praze či jinde usazených reportérů, jako je zmíněná Spencerová (neznám, nikdy jsem od ní nic nečetl, ale to, že sedí doma, je zřejmé), nebo dokonce onoho Jimmy Dore, který je prachobyčejný stand-up komik ve stylu vašeho Krause. Proč nesledujete Krause, ten vám řekne přibližně stejně o Sýrii, jako zmíněny Dore.

Bývalé modelky či herečky nebrat, ať už jsou aktivní jakkoliv, bývávají značně natvrdlé.

Intelektuální schopnosti zde přítomných komentujících silně přeceňujete, říká se tomu sucking-up, což není potřeba. Většina zde komentujících jsou docela obyčejní blbci, až na pár světlých a sporadických výjimek.

Je na vás se informovat a jak jsem již řekl, pokud máte zájem, informaci jsou hromady, jak si je přefiltrujete a porozumíte jim, je ovšem úplně jiná věc. Doporučuji selský mozek, notnou dávku skepticismu a stejně tak smysl pro humor. Nikoliv u zpráv o používání chemických zbraní, a to dokonce ani od Fiska, který nic nevyvrátil, neboť nic nezjistil. A Fisk je zatraceně dobrý reportér, i když už začíná být starý, senilní a bohužel Asadem privilegovaný, za což se platí částečně integritou.Jako všude jinde,

Tohle mi odpověděla značka karellen na můj předchozí blog o Sýrii. Vybral jsem tu odpověď jako zástupce té části čtenářů, která věří oficiální verzi událostí šířené mainstreamovými médii. Myslím, že je dostatečně reprezentativní.

Obávám se však, že její radu nemůžu použít. Někdy se prostě stane, že se i z nepravděpodobného zdroje dozvíme přelomovou informaci. Je skutečně smutné, že ji ve svém pořadu přináší komik a ne prestižní mainstreamová média.

Značka karellen nerozumí tomu, proč je interpretace syrského příběhu záležitostí novinářské Integrity. Snad to pochopí.

Syrský příběh se velmi rychle blíží k dalšímu bodu obratu. Abychom se v tom ve složitém příběhu plném zvratů mohli zorientovat, potřebujeme interpretační rámec. Klade to značný nárok na novinářskou Integritu. Rozumím jí tak, že má-li se novinář postavit za určitou verzi příběhu, nesmí v ní být rozpory, na které si neumí odpovědět.

Nejdřív obecný rámec. Po rozpadu Sovětského svazu nechal Paul Wolfowitz, v té době náměstek ministra obrany Cheneyho, vypracovat směrnici pro budoucí strategickou doktrínu Spojených států. Na prvním místě tam stál úkol nepřipustit vznik soupeře na globální úrovni, který by dokázal omezovat rozhodování Spojených států jako Sovětský svaz. Spojené státy se staly jedinou supervelmocí na světě a rozhodly se, že toto své postavení použijí k šíření amerických hodnot a konfrontaci potenciálních soupeřů.

Jak uváděl veřejně generál Wesley Clark, když se ucházel o nominaci na prezidenta Spojených států za demokratickou stranu, řekl mu Paul Wolfowitz, že Spojené státy musí využít okénko příležitosti, dokud je Rusko slabé a vypořádat se s režimy, které byly během studené války spojenci Sovětského svazu. Po zahájení války v Afghánistánu po 11. září 2001, Pentagon rozpracovával scénář sedmi válek za 5 let. Irák, Sýrie, Libanon, Lýbie, Somálsko, Súdán a nakonec Írán.

Tento rámec se stal základem tzv. Bushovy doktríny, která navazovala na Projekt pro nové americké století z roku 1997. Jak to pregnantně vyjádřil prezident G.W. Bush v roce 2002: doteď psali dějiny jiní. Od nynějška je budeme psát my.

Od počátku útoku na dvojčata v roce 2001 bylo zřejmé, že ho provedli věřící muslimové. Jak by mohl sekulární režim Saddáma Husajna přimět zbožné muslimy k sebevražednému útoku, bylo nad moje chápání. Proto jsem oficiální odůvodnění války v Iráku považoval od počátku za lež. Oficiální zpráva amerického kongresu o tom, jak se vládlo během imperiálního prezidentství George W. Bushe, mi dala za pravdu. Jsou v ní popsány lži a manipulace, porušování americké ústavy, i četné intriky vůči dlouholetým přátelům, jimiž se viceprezident Richard Cheney a ministr obrany Donald Rumsfeld rozhodli zavléct Spojené státy do války s Irákem. Pokud si ve zprávě přečteme, jak se prefabrikovala fakta pro řeč ministra zahraničních věcí Colina Powella ve Spojených národech o důkazech, že Saddám Husajn disponuje zbraněmi hromadného ničení, musí nám být zřejmé, že se oficiálním prohlášením americké vlády nedá vůbec věřit.

V té době bývalý izraelský premiér Netanjahu na kongresovém slyšení v roce 2002 přednesl vášnivý projev, v němž varoval před iráckým programem obohacování uranu v centrifugách (žádné neměl) a líčil, že po vítězství v Afghánistánu povede vítězství v Iráku k tomu, že se ten třetí režim (rozuměj Írán) zhroutí do sebe. Skutečně doporučuji shlédnout: https://www.youtube.com/watch?v=d_PDpwL8kuY

Svědčí o „kvalitě“ mainstreamových médií, že nikdo nepřipomíná, že šlo o první úspěšnou dezinformační kampaň, kterou americká společnost šokovaná útokem na Světové obchodní centrum přijala prakticky bez výhrad.

Válka v Iráku se Spojeným státům zcela vymkla z ruky. Místo zavedení demokracie vedla ke krvavé sektářské válce mezi šíity a sunity, mučení používané CIA učinilo lidsko-právní rétoriku směšnou, nezvládnutí vnitřních poměrů po rozpuštění armády a státní služby přispělo k vytvoření Islámského státu. Navíc šíitská většina v Iráku se přimkla k Íránu a posílila tím režim, který je nepřátelský jak vůči Spojeným státům, tak Izraeli.

Islámský stát se neomezil jenom na Irák. Začal expandovat i do Sýrie. Situace se značně zkomplikovala s příchodem „arabského jara“. Protirežimní protesty, které vyvolalo, obsahovaly od počátku i násilí. Režim zareagoval tvrdě, čímž situaci vyhrotil. Zakrátko začali v zápase s režimem hrát hlavní roli islámští teroristé. Spojené státy udělaly další hrubou chybu. Chtěly bojovat proti Islámskému státu a zároveň podporovat umírněnou protiasadovskou opozici. Ta však bohužel neexistovala, takže vytvořili ďábelské kolo: jakmile se pokusili vycvičit skupinu tzv. umírněné opozice, okamžitě v ní převládli radikálové. Zbraně dodávané umírněné opozici se rychle ocitaly v rukách teroristů, proti nimž Spojené státy bojovaly. Někdy jim je zprostředkovatelé dokonce prodávali. CIA v tajné operaci zajistila dodávku několika set tun zbraní z Lýbie přes Turecko do rukou islámských teroristů.
Spojené státy zdaleka nebyly samy, kdo teroristům dodával zbraně. Na jejich financování se podílela Saúdská Arábie, Katar i jednotlivci, kteří sympatizovali s cíli islámských teroristů.

Slepé uličky USA využilo Rusko. Na pozvání Bašára Asada poskytlo Sýrii leteckou podporu. Nejprve zlikvidovalo „mobilní ropovody“,hlavní zdroj příjmů ISIS a potom podporovalo boj syrské armády s teroristy bojujícími proti Asadovi. Zvrátilo tím vývoj války.
V příběhu o Sýrii jsou dvě podobné diskrepance jako u Iráku.

1) Jestli je Bašár Asad takový krvavý vrah, jak ho líčí mainstreamová média, jak je možné, že se odváží vyjít na ulici? Vezmeme-li v potaz že překáží Izraeli, Saudské Arábii, Turecku, sunitským zemím zálivu, Spojeným státům, Francii a Velké Británii, bylo by naprostým zázrakem, aby se udržel u moci bez toho, že by neměl rozsáhlou domácí podporu. Mainstreamový příběh neumí odpovědět, jak je to možné.

2) nelogická perverze chemických útoků. Prezident Obama na tiskové konferenci 20. srpna 2012 pod tlakem médií, že nechává syrským událostem volný průběh, neopatrně naznačil, že použití chemických zbraní by mohlo být „přes čáru“. V rámci mediálního šumu se z toho stala „červená čára“ tj. možnost, že by se použití chemických zbraní mohlo stát spouštěčem, který přiměje Spojené státy k zásahu v Sýrii. Elementární logika napovídá, že v takovém případě ten, kdo měl nejmenší zájem na použití chemických zbraní, byl Bašár Asad.

Když pak v roce 2013 k použití chemických zbraní došlo, prohlásila Carla del Ponteová, bývalá generální prokurátorka Mezinárodního trestního tribunálu pro vyšetřování zločinů v bývalé Jugoslávii, rezolutně, že je nepoužila vláda, ale rebelové.

https://www.reuters.com/article/us-syria-crisis-un/u-n-has-testimony-that-syrian-rebels-used-sarin-gas-investigator-idUSBRE94409Z20130505.

Ponteová v té době vedla komisi zřízenou v rámci OSN k vyšetřování porušování lidských práv Sýrii. OSN posléze změnila pravidla tak, aby Komise pouze vyšetřovala, že k chemickému útoku došlo a nestarala se o to, kdo ho způsobil. Údajně to prosadili Rusové.

Známý americký novinář Robert Parry, který měl dobré kontakty ve zpravodajských službách na Středním východě, napsal totéž: sarin použili teroristi.

Pak se se železnou pravidelností opakoval scénář, že kdykoliv polevila ochota Spojených států se v Sýrii angažovat, a Asad vítězil, objevil se útok chemickými zbraněmi.

Logika v takových případech samozřejmě nestačí jako důkaz, že režim chemické zbraně nepoužil. Klidně je možné si představit, že se i v syrském vládním táboře někdo snaží Bašára Asada zbavit. Nicméně Bašár Asad na použití chemických zbraní skutečně žádný logický zájem mít nemohl.
Referenčním zdrojem informací byly obvykle Bílé přilby, které západní média líčila jako neutrální humanitární organizaci.

Nedávno se na YouTube objevila videa bolivijské herečky a producentky Carly Ortíz, která v posledních dvou letech často natáčela v Sýrii. Proč ta videa považuji za přelomová? Umí vysvětlit obě diskrepance.

Vyberme nejdůležitější informace:

Po skončení bitvy o Aleppo lidé nadšeně slavili OSVOBOZENÍ. Od té doby se tam vrátilo 800 000 lidí.

Značná část těch, kteří bojovali proti vládě Bašára Asada byli žoldáci. Dostávali 1500 USD měsíčně, zatímco vojáci ve vládním vojsku pouze 50.

Bílé přilby byly sanitární organizací, která sloužila výhradně teroristům a braly stejný plat jako oni.

Velení Bílých přileb a Al Nusrá byly v Aleppu v sousedních školách. Na zdech našla znaky ISIS.

Děti Syřanů, kteří stáli na straně vlády, nesměly chodit do škol. Školy zabrali teroristi.

Obrovský nemocniční komplex uprostřed Aleppa sloužil jako báze Al Nusrá. Teroristi ho před bombardováním chránili klecemi, do nichž zavírali příslušníky menšin - křesťany nebo alavity.

Carla Ortíz ukazuje, že evakuační cesty, které syrská vláda a ruská armáda zorganizovaly pro odsun obyvatelstva z oblastí bojů, napadali teroristé, nikoliv syrská vláda.

Takže teď máme před sebou dva příběhy, které se navzájem vylučují. Buď bitva o Aleppo skončila jeho dobytím Asadovou soldateskou za pomoci zločinného ruského letectva, které bezhlavě bombardovalo školy a nemocnice, nebo jeho osvobozením poté, co syrská armáda s ruskou pomocí vyčistila Aleppo od islamistických teroristů, které pro změnu podporovaly Spojené státy v rámci tajné operace, která měla vést ke svržení režimu Bašára Asada.

Co mluví pro druhý příběh? Vláda Bašára Asada chrání příslušníky syrských menšin, kteří vědí, že v případě vítězství islámských teroristů by byli vyvražděni. Nebojují za peníze, ale za ochranu sebe a svých rodin. Proto se Bašár Asad může spolehnout na jejich podporu.

Co se týče chemických útoků, podporuje zjištění Carly Ortíz, že šlo o inscenace i prof. Günter Mayer, předseda Světového kongresu pro studia středního východu a ředitel Střediska pro výzkum arabského světa na univerzitě v Mainzu. Souvislost mezi útoky a snahou zajistit pokračování americké intervence v Sýrii je až příliš do očí bijící.

Zvlášť poslední útok je pikantní. Generál Josef Votel, vrchní velitel hlavního amerického velení, prohlásil 13. března t.r. v senátním armádním výboru, že Asad za pomoci Íránu a Ruska vyhrál občanskou válku v Sýrii.

3. dubna prezident Trump prohlásil, že je třeba odejít ze Sýrie rychle.

Co se stalo pak?

7. dubna došlo k údajnému chemickému útoku ve městě Dúma. Rusové a Syřani předem upozorňovali, že se taková provokace chystá. Bílé přilby odvysílaly do světa video z podzemní nemocnice, na němž byly vidět děti s maskou na podporu dýchání, které někdo omýval vodou. Do světa se rozletěla zpráva o chemickém útoku.
Zkušený britský válečný reportér Robert Fisk navštívil město několik dní po útoku a mluvil s lékařem ze zmíněné nemocnice. O žádném chemickém útoku nevěděl. Tvrdil, že lidé se dusili prachem po rozsáhlém bombardování okolí. Pak tam přiběhli neznámí lidé, polévali děti vodou, vše natáčeli na video a zase zmizeli. V ten den teroristi, včetně Bílých přileb opustili Doumu a odjeli autobusy skrze bezpečnou zónu do provincie Idlíb, protože město obsazovala syrská armáda. Zdá se, že už neměli čas inscenovat chemický útok - jenom natočili video. Stačilo to.

Pak už šly události ráz naráz. Donald Trump prohlásil, že USA ze Sýrie neodejdou, a že režim Bašára Asada za chemický útok potrestá, aby ho na další přešla chuť. Na pomoc mu přiskočily Francie a Velká Británie. 13. dubna tyto tři země zaútočily na tři objekty, o nichž prohlásily, že v nich Bašár Asad vyvíjel chemické zbraně. Útok proběhl z pátku na sobotu - tedy v den klidu - a Rusové i režim o něm byli předem informováni. Prostě film Vrtěti psem je proti tomu venkovská šmíra.

Mohlo by to být k smíchu, ale ten poněkud trne na rtech. Rusové prohlásili předem, že pokud během útoku budou ohroženi ruští důstojníci, kteří pracují i jako poradci syrské armády, zasáhnou nejen proti raketám, ale i proti odpalovacím zařízením. Vzhledem k tomu, že takový slib by mohlo Rusko splnit jedině za použití sil na území Ruska, je zřejmé, že svět čelil mimořádně vážné situaci.

Tato teatrální akce zastínila mnohem závažnější událost. Izrael provedl raketový útok na íránskou základnu v Sýrii a zabil asi tucet Íránčanů. Poprvé se tak Izrael střetl s Íránem přímo, bez prostředníků. Nechtěl jsem článek komplikovat vypočítáváním dalších paralelních válek na Blízkém východě, ale zde se dostáváme do jiného stupně nebezpečí. Sýrie není pro USA ani pro Rusko klíčovou oblastí národního zájmu.

Ale posílení role Íránu v Sýrii je vážným nebezpečím pro Izrael i pro Saúdskou Arábii. Přímý konflikt mezi regionálními mocnostmi budou moci Rusko a Spojené státy stěží ignorovat.
Dodatek:

Dalším užitečným rámcem pro porozumění tomu, co se v Sýrii odehrává, je článek Roberta Kennedyho juniora, syna bratra prezidenta Kennedyho, Proč nás Arabové nemají rádi. https://www.youtube.com/watch?v=ZU1_7rCUUwk

Vidí spor jako zápas o to, kterým plynovodem se do Evropy dostane plyn z obrovského ložiska South Pars/North Dome, které leží mezi Katarem a Íránem.

Jestli tím z Kataru, což by vyhovovalo Saudům a USA a Izraeli, nebo tím z Íránu, což zase vyhovuje Íránu a Rusku.
Mám za to, že ve hře je víc než jenom plynovod. Vede se zápas, jestli regionálním hegemonem bude Írán nebo Saúdská Arábie se všemi důsledky, které z toho vyplývají.