Pro pohřby platí omezení patnácti osob. Mnoho lidí se proto nemůže rozloučit se svými blízkými. Toto opatření probouzí v lidech smutek, frustraci, zoufalství, depresi a bezmoc. Ti, kteří zařizují poslední rozloučení se svými blízkými, často nemají mnoho sil pro další souboje. Už tak je to pro ně nálož. Pro nás taky byla. Většina pohřbů se tedy odehrává v rodinném kruhu, toto pravidlo patnácti osob jsme jako společnost jaksi přijali.
Zveřejňuji se souhlasem mojí mamky korespondenci s ředitelem nemocnice v Neratovicích. Odpověď přišla po té, kdy jsem o tíživé situaci o nemožnosti navštívit taťku, promluvila do médií. Děkuji Deníku N, že se tématu věnuje, článek je zde: https://denikn.cz/563422/muzete-za-tatinkem-prijit-az-bude-umirat-rekla-nemocnice-pribuznym-slib-nedodrzela/
Vloni na jaře jsem covid nebrala příliš vážně. V únoru 2020 celá naše rodina prodělala nějakou divnou chorobu, která se příznaky covidu podobala. Respektovala jsem roušky/ruce/rozestupy, ale připadalo mi, že se bojíme zbytečně moc. Strachu z něčeho neznámého nepodléhám, přijde mi to zbytečné. S mými rodiči jsme to brali tak, že když covid chytneme, zvládneme to a alespoň budeme mít protilátky. Nevím, kde jsme se nakazili, protože koncem roku už jsme byli mnohem opatrnější, opatření jsme dodržovali a mnohem více se chránili. Jisté je, že je popírání reality velkou chybou. Dnes, po roce, bych se k tomu chtěla vrátit…
Bytostně se mě tato událost týká. 8. února ve 13:00 na následky covidového oboustranného zápalu plic můj taťka zemřel v nemocnici bez možnosti se tam s ním rozloučit (plošný zákaz návštěv nařídila vláda). Nejsem v tom sama, ani naše rodina. Vím, že ta bolest je nepřenosná.