Když jsem poprvé narazil na artblog anglického ilustrátora Paula Bommera, nevěřil jsem svým očím. Ten člověk kreslí jako Jiří Šalamoun. To je ale pozoruhodná náhoda, řekl jsem si, zařadil si jeho stránky mezi své oblíbené a dál jsem o tom nepřemýšlel. Když na mě pak při jedné z mých dalších návštěv vypadla sada ilustrací s nápisem v neumělé češtině ZIMNI POHÁDKA, smetlo mě to ze židle.

Dovolte tedy, abych vám v dnešním díle mého volného seriálu o výtvarných blozích představil po Alině Chau a Hughu MacLeodovi pro českého čtenáře nanejvýš pozoruhodného výtvarníka Paula Bommera. Anebo dovolte, aby se Paul představil sám:

„Narodil jsem se ve Wembley, což je čtvrť v severozápadním Londýně známá svým fotbalovým stadionem, něco málo před čtyřiceti lety. Ačkoliv se považuji za Angličana, můj otec pochází ze Lwówa v tehdejším Polsku (dnešní Ľviv – česky Lvov – patřící Ukrajině, pozn. aut.) a moje matka je ze severního Walesu, její otec byl Dán. To je docela dobrá směsice, a ačkoliv umím v obou jazycích jen pár slov, intenzivně cítím ony kulturní vlivy na mé postoje a názory, zejména velšské a polské.“



A právě díky svému polskému otci objevil absolvent National College of Art and Design v Dublinu českou ilustraci, která měla pro zavedeného autora zásadní význam. Sám k tomu říká:

„Je to snad poprvé, kdy mě moje práce začíná opravdu bavit. Dříve byly moje ilustrace velmi uhlazené a komplikované, a mám-li být upřímný, bylo dost otravné se s nimi piplat. Velmi mě baví nepořádek na mých dnešních obrázcích. Je to tak osvobozující!“

Paul Bommer neskrývá své nadšení z tvorby českých ilustrátorů, spisovatelů a filmařů od Jiřího Šalamouna nebo Adolfa Borna přes Gustava Meyrinka po Jana Švankmajera a Karla Zemana. Touží navštívit Prahu, kde dosud nikdy nebyl, a rád by se naučil i jazyk: „Když si prohlížím české plakáty, musím přitom sedět nad slovníkem a lopotně si s tím zkoušet poradit.“



Tvorba Jiřího Šalamouna ho zaujala natolik, že si z internetu sesbíral celou knihu jeho grafik, plakátů a ilustrací: „Nejvíc miluji jeho verzi Hobita, Maxipsa Fíka a Počasí na vraždu.“

Nemám ale žádné obavy, že by se z někdejšího stavebního inženýra stal pouhý Šalamounův epigon. V ilustracích Paula Bommera je vidět zřetelný vývoj, stejně jako ovlivnění mnoha jinými styly a směry. A především Paulova osobitá imaginace: „Neustále skicuji. Většinu odpolední mě můžeš potkat v Soho café, jak si jen tak čmárám, kreslím tváře lidí kolem nebo zaznamenávám nápady, které se prohánějí kolem mé hlavy. Některé z věcí, které mě zajímají, jsou příběhy, dobré jídlo a pití, mytologie a legendy, historie, hudba, literatura, divadlo a příroda.“



Ale zpátky k našemu tématu – výtvarnému blogu. Taky Bommer jej vidí jako skvělou příležitost, jak se mohou kresbičky z jeho skicáků dostat do celého světa. Nebo jako bezpečnostní ventil papiňáku jeho nápadů.

„Pracuji z domova na východním předměstí Londýna, ale stále více cítím volání obyčejného života někde mimo hlavní město. Já i moje partnerka se zabýváme myšlenkou stěhování na vesnici nebo někam do ciziny, možná do Francie.“

Anebo třeba nakonec do Česka, Paule?