Aby bylo hned na začátku jasno: nemám televizi. Někdy příště bych vám rád vyprávěl o tom, jak se žije člověku, který se nedívá na Televizní noviny, nezná žádné reklamy a který není schopen s přáteli zabřednout do hovoru o povahových rysech hrdinů televizních seriálů. A chápu, že mě tato skutečnost v posuzování jakéhokoliv televizního pořadu poněkud handicapuje.

Nevím, jestli si to jako osoba takto osvobozená od koncesionářského poplatku můžu dovolit, ale tu a tam se podívám na internetové vysílání České televize a vyberu si tam nějaký pořad. No, jelikož je ten zákon napsaný tak blbě, tak nejspíš můžu.

Považuji za fér přiznat se hned na úvod i k další věcem: z Burianova dne žen, tedy pořadu, z něhož bych tu rád sdělil pár postřehů, jsem viděl pouze tři díly. Víc po mně nemůžete chtít, je to k nekoukání. A podíval jsem se na ně proto, že o nich Jan Burian nadšeně halasil ve svých kulturních ozdravovnách, a proto, že mám Jana Buriana vlastně docela rád. Mám rád zhudebněné básně Bennyho Andersena, zejména Modlitbu před jídlem, Unaveného válečníka, Čas nebo Sabinu, líbí se mi i jeho skladby Na dovolené, Předvánoční koleda nebo Kompromisy a spousta dalších. Burian se ve všem, co dělá, odkrývá jako člověk věčně pochybující, hledající, otevřený.

Takže hned při sledování prvního dílu s pornoherečkou Žanetou Rosenberg jsem byl lehce zmatený, a poté, co tato žena pohodlně ustála Burianovy moralizující výpady, jsem si jen potvrdil, že tady opravdu něco nehraje. Když tak paní Rosenberg zůstala elegantně čnít ve své sebejistotě nad podivným moderátorem jako gotická katedrála nad umělohmotným patníkem, jak asi známého písničkáře zesměšní další dámy v pořadí, říkal jsem si.

A opravdu. Jak legračně působil Burian funící na Pražský hrad dva kroky za Kateřinou Jacques, snažíce se ji naivně usvědčit z toho, že to s tou politikou určitě nemyslí tak čistě, jak se snaží tvářit. V pořadu s Lucií Vondráčkovou zase toporně formulovanými myšlenkami urážel zpěvaččiny rodiče (podobně jako v případě Žanety Rosenberg) a marně se snažil vyvolat diskusi na téma kýč.

Považuji za poněkud zákeřné, že všechny aktérky bez výjimky nejprve zmate přinesenou květinou. A také milým, medvídkovským úsměvem se snaží v úvodu navodit přátelskou atmosféru, takže Burianovým hrdinkám pak pochopitelně chvilku trvá, než se vzpamatují z jeho prvních, nenadálých rýpanců.

K vidění ale byly i okamžiky, díky nimž si písničkářovi příznivci nemusí svého umělce přestat vážit. K takovým vrcholným momentům jistě patřila jeho žádost o autogram pro svou dceru od slečny Vondráčkové, stejně jako nevystřižená scéna spontánní sebedehonestace poslankyně Němcové.

Ani tyto oslnivé chvilky však pro mě nebyly dostatečným argumentem pro smysluplnost takového pořadu. A tak jsem přemýšlel dál, v čem tkví ten fór, který jsem nepochopil, až jsem na to přišel.

Ano, teď se, milý čtenáři, můžeš vrátit zpátky k nadpisu. Ten cyklus není o ženách, nýbrž o Janu Burianovi! To on je tou osobou, již Vít Klusák s Filipem Remundou zkoumají a rozebírají, zatímco zpovídané ženy hrají evidentně vedlejší role. To jeho tlačí nelítostná kamera před sebou jako buldozer do nesmyslných a předem ztracených konfrontací. Sledujeme Jana Buriana v roli Anety i Vladka dohromady…

Ostatně oba zmiňovaní tvůrci (tedy Remunda s Klusákem) se dosud nejvíce zviditelnili svým povedeným mystifikačním kouskem Český sen o neexistujícím supermarketu. A Burianův den žen je, zdá se, jejich dalším majstrštykem! Tleskám a blahopřeji!

Jen mi ještě vrtá hlavou, kolik asi natočí dílů, než ve finální scéně celého fenomenálního projektu, který bezpochyby vejde do dějin světové televizní tvorby, postaví Jana Buriana před všechny „jeho“ ženy a prozradí mu překvapivou pointu.

P.S. Vítejte, Jane, mezi blogery na Aktuálně.cz ;-)