Vnitro, to není lehká disciplína
“Vnitro, to není lehká disciplína…” Tuhle větu mi řekl těsně po nástupu do funkce jeden zkušený novinář. Nebyl jsem naivní, nezkušený, bez manažerských či politických kompetencí. Nečekal jsem dny zalité sluncem, úřednické kanceláře plné úsměvu, dokonce jsem ani nepočítal s potleskem a plácáním po ramenou. Čekal jsem tvrdé bitvy. Boj o charakter úřadu. Ministerstvo represe změnit na ministerstvo bezpečí a funkčního státu. A mimochodem – to jsem nevzdal ani náhodou. Jenomže těch bojišť, otevřených válečných front, se najednou objevilo nějak moc. Jedno bojiště je reálné – ukrajinské. Na „můj“ úřad a moji hlavu navalilo zátěž, kterou jsem si jen těžko dokázal, v rozsahu a důsledcích, představit. Další bitevní pole jsme si z části vytvořili sami. STAN začal tropit neplechu. Vršili jsme chybu za chybou, nový tlak, nové hřiště, ze sálového fotbálku jsme vyběhli na ten dlouhatánský zelený trávník, kde jsme se i přes občasné hezké kličky ztráceli, špatně orientovali, nechali se někdy až naivně připravovat o balon a jen pomalu se učili přejít z obrany do rychlého brejku. Ze sympaťáka třídním průšvihářem.
Odčinit letitá příkoří
Na pražském hlavním nádraží nocují matky s malými dětmi. Z naprosté většiny to jsou romští uprchlíci z Ukrajiny. Zatímco jim nezištně, vytrvale a s vypětím všech sil pomáhají desítky dobrovolníků, ve společnosti rezonují výkřiky, že jsou nebezpečím pro českou společnost a hlavně, že neutekli před válkou, ale přišli zneužívat náš sociální systém.
Naši Ukrajinci
Vyhlásili jsme od tohoto pátku nouzový stav. Seděli jsme na krizovém štábu, radili se opakovaně s hejtmany, zvažovali celou situaci kolem dokola. A závěr je, bohužel, jednoduchý. Chceme-li zrychlit příjem utečenců z Ukrajiny a zároveň neslevit z pravidel, která slouží k zajištění naší vnitřní bezpečnosti, nouzový stav potřebujeme.
Výsledky
„Málo mluvíte o výsledcích, o tom, co děláte, a moc času věnujete reakcím na všechny ty útoky…“ Tuhle větu mi napsal jeden chytrý dlouholetý starosta. Hned jsem mu chtěl vysvětlovat, že si přeci nemůžeme nechat všechno líbit, že na sobě nemůžeme nechat všechnu tu špínu, že musíme pravidelně větrat odér nejrůznějších pomluv, polopravd a vyložených lží. Rozepsaný mail jsem ale nakonec smazal. Pan starosta má pravdu. Největším úspěchem všech těch, kteří si nepřejí, abychom vládli, je utopit nás ve špíně a odvést pozornost ode všeho pozitivního. Rozsévat tíseň, strach, pochybnost, zmar. I proto to pro dnešek otočím. Začnu dobrými zprávami z ministerstva vnitra. Z ministerstva, které je často vnímáno jako úřad represe. Mým cílem je, aby to bylo především ministerstvo bezpečí. Pro nás všechny.
Šibenice jako symbol pandemie nenávisti? To musí skončit
Před pár dny stála pár desítek metrů od Poslanecké sněmovny šibenice. Všichni jsme ji viděli minimálně na fotkách.
Ano, byla to atrapa. Nikoho by neunesla, můžete namítnout. Nikomu by neublížila, natožpak aby na ni někoho pověsili. Prkotina, co nestojí za řeč? Ne! Byl to hrůzný symbol. Jasný symbol nenávisti, která se jako další nebezpečný vir šíří naší společností.
Jak to bylo se schůzkami s panem Mynářem
Po nástupu na ministerstvo začalo něco, co jsem si představit neuměl. Tuny problémů, dědictví minulosti, obrovsky složitý resort, těžká rozhodnutí - s tím vším jsem počítal. A vlastně, pro někoho možná nepochopitelně, mě to i baví.
Ale neuměl jsem si představit tu síť vazeb, nástrah a příběhů, které se odehrávají mimo vás, přesto se stáváte jejich hlavními herci.
Díky, díky, díky
Poslední den roku nutí k bilancování. Nebudu se ale pouštět do výčtu úspěchů, zklamání, radostí a obav, které provázely letošní rok. Chtěl bych udělat něco jiného. To, co děláme ve všední dny až nebezpečně málo. Chci PODĚKOVAT.
Ministr
„Napíchej si svoje děti tím svinstvem, ať zhebnou stejně jako ty a takový zrůdy ať se přestanou množit…“ Tohle mi napsala dáma, která má podle profilu na facebooku sama děti. Jistě je má ráda a já jí moc přeji, aby o nich nikdy nemusela číst takové hnusy. Další gentleman mi vzkázal podobné věci o mé rodině a přidal větu, jak pomalu mi bude utahovat smyčku okolo krku. Jeden spolek vyzývající ke zrušení všech opatření na mě podal trestní oznámení za údajně předražené právní služby, které byly v době mého starostování poskytovány městu Kolínu. Co na tom, že v době mého nástupu na radnici platilo město 10 000 000 korun za právníky ročně, dnes jsou to necelé 2 000 000. Zároveň přičinlivě sbírají podpisy pod petici, abych nebyl jmenován ministrem vnitra. O stovkách dalších sprostých zpráv nemá cenu v konkurenci těchto vrcholných skvostů ani mluvit. Ptáte se, co se to děje?
Jste už taky naštvaní?
Jste už taky naštvaní? Vzteklí? Zoufalí? Už taky usínáte a probouzíte se s pocitem, že tohle přeci musí skončit? Udiveně se díváte z okna a neumíte pochopit, kam se poděla ta Havlova země? Proč je tady tolik nenávisti a strachu, tolik obav a důvodů k tomu, abychom ty druhé nenáviděli? Díváte se rozespale do monitoru počítače, srkáte ranní kávu a máte pocit, že tenhle svět přeci není váš, že ho nechápete, že hledáte marně rozum? Udiveně pozorujete, jak nevzdělanost a nabubřelost hlouposti zpochybňuje vědu, stejně tak pohrdá vírou a krade naději? Vyděšeně sledujete, jak neznají slovo zodpovědnost a cynicky bagatelizují cenu ztracených lidských životů? Nechápavě přihlížíte tomu, jak nám tady vládne komunistická lůza, dědici minulého režimu, pokrytci, lháři, prospěcháři, co si tu zemi berou jen pro sebe? A spoléhají na to, že uplatí každého a ty naše podivné potřeby, touhy po opravdovosti, pravdě, duchovnu a nadhledu zadupou do země jako vajgl? Máte chuť praštit do stolu, zakřičet si, s někým si o tom všem promluvit…? Nakonec to ale neuděláte, protože jste přeci slušní lidé, rozumní, vychovaní, tolerantní, nejste agresivní, nejste ani hulváti…
Pane prezidente Havle...
Pane prezidente Havle… Vy mě neznáte, ale já Vás viděl. Dokonce několikrát. Poprvé na Sázavě, v Samopších. Byl jsem tam na prázdninách, tvář plnou akné a hlas ve fázi skřehotání, a Vy jste sem přijel. Bohužel ne za mnou. Je teda fakt, že jsem tehdy, po všech stránkách, nebyl Vaše cílovka. Přijel jste navštívit uprchlíky z válkou zmítaného Balkánu, kteří tady, bez protestů starousedlíků i lufťáků, našli útočiště. Když jste (posázavským pacifikem) odjížděl směr Praha, málem se zřítil ten visutý most nad samopešským jezem… Tolik lidí vám šlo zamávat, tolik lidí zajímalo, jak ve skutečnosti vypadáte, zda jste opravdu tak maličký (a jak říkaly dámy) roztomilý… I já jsem byl v davu těch čumilů, mávačů a oslovovačů.
Trump je nebezpečný. Ne kvůli finančním čachrům, hrozivá je jeho volební lež
Na co asi myslí ruský voják v záloze, když teď s hrůzou čeká na povolávací rozkaz
Změnu klimatu vnímáme, dotace na zateplení chceme, ale spalovací motory nedáme
Putinův vabank
Deštník proti drahotě musí doplnit svetr úspor
