Putin v pytli
Spojovat. Překonávat rozpory. A zahlazovat příkopy. O to se snažím od doby, kdy jsem jako kolínský starosta vstoupil do světa politiky. Vím, že demokracie stojí na různorodosti. Ale jsem přesvědčený o tom, že se nikdy nesmí jednat o různorodost bezbřehou. Skutečná demokracie se totiž neobejde bez respektu, ochotě naslouchat druhým a zcela prosté úctě k pravdě.
Realita na hranicích se Slovenskem
“Vážený pane ministře, tímto bych Vás chtěla pozvat na výlet do malebné oblasti mé rodné vísky na hranicích se Slovenskem a posledních pár měsíců se nám zde rozmohl jistý nešvar - kluci ze Sýrie. Nevím, zda se to k Vám doneslo, protože do Prahy je to přece jen přes 300 km, nicméně denně zde Policie zadrží desítky (ano, nikoliv jednotky) uprchlíků, a to jen ve Starém Hrozenkově. No, co si budeme, není to úplně legrace. Tak jsem Vás tedy chtěla pozvat, ať se jedete přesvědčit osobně, třeba Vás to vyburcuje k nějakému řešení této nemilé situace.”
Vnitro, to není lehká disciplína
“Vnitro, to není lehká disciplína…” Tuhle větu mi řekl těsně po nástupu do funkce jeden zkušený novinář. Nebyl jsem naivní, nezkušený, bez manažerských či politických kompetencí. Nečekal jsem dny zalité sluncem, úřednické kanceláře plné úsměvu, dokonce jsem ani nepočítal s potleskem a plácáním po ramenou. Čekal jsem tvrdé bitvy. Boj o charakter úřadu. Ministerstvo represe změnit na ministerstvo bezpečí a funkčního státu. A mimochodem – to jsem nevzdal ani náhodou. Jenomže těch bojišť, otevřených válečných front, se najednou objevilo nějak moc. Jedno bojiště je reálné – ukrajinské. Na „můj“ úřad a moji hlavu navalilo zátěž, kterou jsem si jen těžko dokázal, v rozsahu a důsledcích, představit. Další bitevní pole jsme si z části vytvořili sami. STAN začal tropit neplechu. Vršili jsme chybu za chybou, nový tlak, nové hřiště, ze sálového fotbálku jsme vyběhli na ten dlouhatánský zelený trávník, kde jsme se i přes občasné hezké kličky ztráceli, špatně orientovali, nechali se někdy až naivně připravovat o balon a jen pomalu se učili přejít z obrany do rychlého brejku. Ze sympaťáka třídním průšvihářem.
Odčinit letitá příkoří
Na pražském hlavním nádraží nocují matky s malými dětmi. Z naprosté většiny to jsou romští uprchlíci z Ukrajiny. Zatímco jim nezištně, vytrvale a s vypětím všech sil pomáhají desítky dobrovolníků, ve společnosti rezonují výkřiky, že jsou nebezpečím pro českou společnost a hlavně, že neutekli před válkou, ale přišli zneužívat náš sociální systém.
Naši Ukrajinci
Vyhlásili jsme od tohoto pátku nouzový stav. Seděli jsme na krizovém štábu, radili se opakovaně s hejtmany, zvažovali celou situaci kolem dokola. A závěr je, bohužel, jednoduchý. Chceme-li zrychlit příjem utečenců z Ukrajiny a zároveň neslevit z pravidel, která slouží k zajištění naší vnitřní bezpečnosti, nouzový stav potřebujeme.
Výsledky
„Málo mluvíte o výsledcích, o tom, co děláte, a moc času věnujete reakcím na všechny ty útoky…“ Tuhle větu mi napsal jeden chytrý dlouholetý starosta. Hned jsem mu chtěl vysvětlovat, že si přeci nemůžeme nechat všechno líbit, že na sobě nemůžeme nechat všechnu tu špínu, že musíme pravidelně větrat odér nejrůznějších pomluv, polopravd a vyložených lží. Rozepsaný mail jsem ale nakonec smazal. Pan starosta má pravdu. Největším úspěchem všech těch, kteří si nepřejí, abychom vládli, je utopit nás ve špíně a odvést pozornost ode všeho pozitivního. Rozsévat tíseň, strach, pochybnost, zmar. I proto to pro dnešek otočím. Začnu dobrými zprávami z ministerstva vnitra. Z ministerstva, které je často vnímáno jako úřad represe. Mým cílem je, aby to bylo především ministerstvo bezpečí. Pro nás všechny.
Šibenice jako symbol pandemie nenávisti? To musí skončit
Před pár dny stála pár desítek metrů od Poslanecké sněmovny šibenice. Všichni jsme ji viděli minimálně na fotkách.
Ano, byla to atrapa. Nikoho by neunesla, můžete namítnout. Nikomu by neublížila, natožpak aby na ni někoho pověsili. Prkotina, co nestojí za řeč? Ne! Byl to hrůzný symbol. Jasný symbol nenávisti, která se jako další nebezpečný vir šíří naší společností.
Jak to bylo se schůzkami s panem Mynářem
Po nástupu na ministerstvo začalo něco, co jsem si představit neuměl. Tuny problémů, dědictví minulosti, obrovsky složitý resort, těžká rozhodnutí - s tím vším jsem počítal. A vlastně, pro někoho možná nepochopitelně, mě to i baví.
Ale neuměl jsem si představit tu síť vazeb, nástrah a příběhů, které se odehrávají mimo vás, přesto se stáváte jejich hlavními herci.
Díky, díky, díky
Poslední den roku nutí k bilancování. Nebudu se ale pouštět do výčtu úspěchů, zklamání, radostí a obav, které provázely letošní rok. Chtěl bych udělat něco jiného. To, co děláme ve všední dny až nebezpečně málo. Chci PODĚKOVAT.
Ministr
„Napíchej si svoje děti tím svinstvem, ať zhebnou stejně jako ty a takový zrůdy ať se přestanou množit…“ Tohle mi napsala dáma, která má podle profilu na facebooku sama děti. Jistě je má ráda a já jí moc přeji, aby o nich nikdy nemusela číst takové hnusy. Další gentleman mi vzkázal podobné věci o mé rodině a přidal větu, jak pomalu mi bude utahovat smyčku okolo krku. Jeden spolek vyzývající ke zrušení všech opatření na mě podal trestní oznámení za údajně předražené právní služby, které byly v době mého starostování poskytovány městu Kolínu. Co na tom, že v době mého nástupu na radnici platilo město 10 000 000 korun za právníky ročně, dnes jsou to necelé 2 000 000. Zároveň přičinlivě sbírají podpisy pod petici, abych nebyl jmenován ministrem vnitra. O stovkách dalších sprostých zpráv nemá cenu v konkurenci těchto vrcholných skvostů ani mluvit. Ptáte se, co se to děje?
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
