Vladimír Just

20. 06.

SLOVO K TELEVIZI (I)

Vladimír Just Přečteno 17255 krát

Slovo k televizi: O MENTÁLNÍM MILICIONÁŘSTVÍ
Čím déle sleduji česká veřejnoprávní média, tím intenzivnější mám pocit, že právě onu „veřejnoprávnost“ chápe zejména naše televize jen na papíře: aby se vlk veřejnoprávnosti nažral a koza sledovanosti (podbízivosti, konformity směrem „nahoru“ i „dolu“) zůstala celá. Kontroverzní, kritická a politická témata, jaká zdobí média veřejné služby v Německu či Británii, se už delší čas Kavčím horám obloukem vyhýbají. Je sice záslužné, že ČT každý rok připomene jak zpravodajsky, tak dokumenty červnové výročí lidické tragédie (a jistě budou plným právem následovat Ležáky). Jenže minimum odvahy, nutné k připomenutí jiné masové vraždy, kterou nemají na svědomí německé, nýbrž české samopaly, u současného vedení hledáme marně. Připomeňme tedy, když už toto smutné výročí ČT opět ostudně ignorovala, že v noci z 18. na 19. června 1945 u Přerova na tzv. Švédských šancích popravila bez soudu četa samopalníků pod velením československých důstojníků bezmála tři stovky německy mluvících civilistů, z toho 73 dětí (včetně nemluvňat) a 120 žen (včetně jejich matek). Bylo to v katastru obce Horní Moštěnice. Česká televize už před lety na můj popud o tragédii natočila dokument (Masakr na Švédských šancích, režie Jana Hádková). Letos ani ťuk: událost, která není v televizi, jakoby se nestala. Dokumentů o podobných masakrech – jak je nedávno reflektoval např. Bambuškův divadelní projekt Perzekuce.cz - by mělo být samozřejmě víc. Zdravá bude tato společnost a její média teprve tehdy, až bude těch snímků stejně, jako jich existuje – opět plným právem - o Lidicích. To by ovšem někdo v ČT musel projevit minimální odvahu či alespoň ochotu do těchto témat vůbec sáhnout. Odvahu aspoň takovou, jakou projevila skupina mladých lidí, kteří si 16. června před kamerami Událostí na ČT 1 zopakovali tzv. „pochod smrti“ německých civilních vyhnanců z Brna do Pohořelic. Tentokrát jim velelo jen jejich svědomí, před více než šedesáti lety tomu všemu velela StB pod vedením masového vraha, kapitána Bedřicha Pokorného. – Druhý příklad: je hezké, že ČT 2 v červnu na druhém programu uvedla sérii pozoruhodných, cenami prestižních festivalů ověnčených snímků hongkongského režiséra Kar-Wai Wonga (Šťastni spolu; Stvořeni pro lásku; 2046). Dokonce jako doprovodnou akci uvedla i netradičně, protože nekomerčně pojaté „filmy o..“ těchto filmech (žádná u nás běžná reklama o „veselých příhodách z natáčení“, o tom, jaká jsme s Hřebejkem, Duškem či Svěrákem „báječná parta“). Jenže co je to všechno platné, jestliže dokument o natáčení klíčového filmu Štastni spolu uvede ČT 2 pod názvem Buenos Aires Zero Degrese v úterý 12. 6. krátce po jedenácté hodině večerní, zatímco vlastní film, tedy to, na co by měl dokument diváky nalákat především (cena za režii v Cannes, 1997), nasadí na Kavčích horách takřka „sabotážně“ v nesledovatelných časech (od 00.5 do 1.40)? Věčná škoda? Veřejnoprávní zločin? Ne – něco mnohem horšího – lidská blbost. Drsný, místy „godardovsky“ minimalistický a syrový snímek o vzájemné přitažlivosti dvou osob stejného pohlaví byl obrazově hravou, sugestivní definicí lásky jako nepřekonatelného pouta a nesnesitelného, byť svým způsobem krásného a dojemného okovu. I druhý Wongův snímek (Stvořeni pro lásku, volné pokračování 2046) je jedním z nejnádhernějších, nejvzrušivějších a přitom nejcudnějších vyprávění o erotickém vztahu dvou lidí, tentokrát opačného pohlaví, jaké kdy divákům poskytla světová kinematografie. Film se dočkal tentokrát sice o něco vlídnějšího zacházení (běžel od čtvrt na jedenáct do půlnoci), ale opět nechápu, proč tak zásadní snímky neběží zásadně v prime-timu, tj. od osmi. Jakoby stále v ČT pracovaly proti sobě dvě party: jedna se poctivě snaží o veřejnoprávnost, nakupuje, dabuje a iniciuje náročné projekty, a druhá parta ideových brusičů Karhanů (nazvěme je pracovně lambertovskými mentálními milicionáři) jim bohulibé dílo kazí. Když neodradí mladé tvůrce odmítáním či cenzurováním jejich děl, ničí alespoň dílo druhých tím, že je sune buď k odpoledním nebo půlnočním či ranním hodinám. - A do třetice: je záslužné, že ČT nakoupila devítidílný dokumentární kanadský cyklus Události, které změnily svět. (Pátý díl o skupině Baader-Meinhofová předestřel něco, co snad z našich dokumentaristů umí jen Kristýna Vlachová: vhled do způsobu myšlení komunistického totalitáře a doživotního mentálního teroristy, který – podobně, jako když se jistý Hermann Göring při Norimberském procesu znovu nadchl nad snímky o Luftwaffe – s dojetím vzpomínal na své soudruhy=vrahy a na zlaté časy Rudých brigád; kromě toho film znovu otevřel v podstatě neřešitelnou otázku nejen pro Helmuta Schmidta: zda – jakkoli jen takticky – teroru ustupovat nebo čelit násilí násilím). Jenže co je to všechno platné, když formátem srovnatelné snímky doma nevznikají, a vzniknou-li, jsou jim házeny klacky pod nohy? Výsledkem jsou pak bezkonfliktní, idylické a pomníkoidní paskvily, jakým byly Třinácté komnaty Martina Štěpánka (ani slovo o škodách, které v rekordně krátkém čase napáchal na české kultuře, pouze dodatečná výroba fiktivní disidentské minulosti protekčního, nedostudovaného herce ND) a Jana Vyčítala (stupidnější, totálně reflexeprostý reklamní snímek by snad nenatočila ani Eva a Vašek).
Vladimír Just

12. 06.

Vážení senátoři...

Vladimír Just Přečteno 4110 krát

Vážení páni senátoři, vážení hosté!

(Řeč, přednesená za mé nepřítomnosti ve zkrácené podobě v Senátu PČR 24.5.07)

Rád bych, abyste se střízlivě zamysleli nad některými fakty a porovnali je s mediálními mýty. Např. nad tím, že náš bezkonkurenčně nejpopulárnější brouk za celých patnáct let, co kraluje v médiích, úspěšně napadl necelá 4% rozlohy lesů NP Šumava, zatímco v médiích je mu věnována 100% pozornost. Dokonce taková, že v obecném povědomí splývá problém kůrovec s problémem Národního parku. Jako by jediným smyslem národních parků byl boj s broukem.

Porovnali jste si rychlost, s jakou se letos zpracovávaly polomy po orkánu Kyrill např. v jihočeských v hospodářských lesích – s rychlostí, s jakou na polomy vyrukovali v národním parku? V parku to zvládají mnohem rychleji – a přece se pořád dokola mluví (a svolávají se semináře) pouze a jedině o šumavském parku! V médiích je problém Šumavy často prezentován jako problém rozvážných lesních hospodářů se zuřivými ekologisty. Jaká je skutečnost? Na jedné straně vidíme lobujícího zástupce dřevařské firmy ze sdružení Šumava 21, diletantské názory některých politiků o tom, že snad bezzásahové zóny v NP by se měly zakládat dle směru větru z Bavorska nebo nad Šumavou vybudovat protikůrovcový poklop, a v serioznější části tohoto spektra nalézáme poctivý český lesnický způsob myšlení, jež vidí na Šumavě spíše jen kubíky ohrožené dřevní hmoty a nerozlišuje mezi statutem a smyslem hospodářského lesa a statutem a smyslem národního parku. Proti tomu stojí názor mezinárodních arbitrů přes Národní parky (IUCN), váha relevantních přírodovědných akademických ústavů, jejich ředitelů i vědeckých rad, nejposledněji pak fundovaný názor 18 přírodovědců nezpochybnitelné pověsti k orkánu Kyrill, který jasně konstatoval, že „ponechání území bez asanace vede ke vzniku přirozenějšího lesa. Výsledky vědeckých studií ukázaly, že lokality narušené vichřicí, ponechané samovolnému vývoji, se mění směrem k přirozenému ekosystému úspěšněji než lokality asanované tradičním lesnickým přístupem.“ (doufám, že bude celé stanovisko na semináři přečteno).

A koneckonců je tu i zkušenost nejen bavorských, ale i polských, slovinských, rakouských a ostatních standardních evropských parků, kde si nikde nedovolí rozdrobit celistvé jádro bezzásahové ochrany přírody na 135 bezmocných ostrůvků, aby se mohlo rubat okolo. Park bez celistvé bezzásahové zóny, kde dáme bezvýhradně šanci přírodě, přestává být národním parkem, a to kdekoli na světě. Je-li kde jaký neodpovědný experiment, pak je to tato bezprecedentní 135 násobná mezinárodní ostuda, za níž nese odpovědnost exministr František Benda. Další ostudou našeho NP je to, že dovolí turistovi z Březníku ukázat zdálky hrůzu uschlého horního patra lesa, aniž mu umožní jako naši sousedé radost z toho, co se pod ochranou tohoto patra zrodilo pod ním. Abych parafrázoval klasika, to už je víc než zločin, to už je hloupost. Všichni, kdo pod nejrůznějšími záminkami už osmnáct let pěšímu turistovi znemožňují na Modrém sloupu vstup do bavorského jádra starší z obou sousedních rezervací, a tím i do možné budoucnosti parku našeho, nepřímo podporují účelové mýty o sousedech a tím náramně hoví choutkám různých lobbyistů.

Navzdory shora zmíněným faktům tedy znovu kůrovec opanoval veřejnou debatu (už už se zdálo, že jej z vedoucí pozice vytěsní tetřev hlušec). Opět se zamlčuje, že u německých i polských sousedů, v Harzu jako v polských Tatrách, (v každém regulérním národním parku) je kůrovec porodníkem a ne hrobníkem nového lesa. Zamlčuje se, že vichřice řádila na Šumavě nejvíc tam, kde předtím člověk kácením narušil porostní stěny. Že vichřice nám dala v nižších polohách báječnou šanci neobnovovat smrkové plantáže a vrátit složení lesa ke smíšeným porostům. Že ve vyšších polohách, jež přednostně holili až po poslední vytěžený rezonanční smrk, nic jiného než horský smrk stejně neporoste a příroda ho pomocí kalamit obnoví i bez nás a zadarmo. A navzdory faktům se znovu pokládá zavádějící otázka: kácet či nekácet? Ta by měla v NP znít: odvážet či neodvážet? Shodnou-li se přírodovědci i lesovědci na něčem, pak na tom, že největším zločinem na chráněných územích je odvoz dřevní hmoty z ekosystému. Tak proč teď chtějí za každou cenu vyvézt zpracované dříví z lesa, dokonce z nejcennějších zón? Výzkumy jasně ukazují, že část dřeva po těžbě by měla být povinně ponechána k zetlení všude, natož v chráněných územích! Jinak si nemá cenu hrát na národní park, protože jediným rozdílem oproti lesní plantáži bude, že nás tam nepustí. Přitom v případě Šumavy je nutno nahlédnout problém zblízka vlastním okem. Příklady? V okolí Černé, Studené a Medvědí hory, Polomu, Plesné či Trojmezné orkán vyvracel jednotlivé roztroušeně stromy tu i onde, ale plošně zasáhl jen tam, kde se v porostu vrtal člověk.To potvrdil i oficiální monitoring Správy parku.

Nad „kultovním“ Pramenem Vltavy je takřka holo – vichřice si jen „ukrojila“ další zákusek po předchozím kácení. Oloupaná část Pramenů stojí dole takřka netknutě, o suché stromy Kyrill zájem nemá. Netknuté je i „uschlé“ Bavorsko. U nás až zázračně netknutá zůstala Medvědí hora (Židovský les), kde naředěný porost vznikal po desetiletí přirozenou obnovou a je čítankovým příkladem stability ekosystému, když jej necháme sto let na pokoji. Závěr? Kyrill jako by byl podplacen celosvětovým spiknutím ekologistů a přírodovědců, jinak to není možné. Potvrdil totiž většinu obav i varování ekologů.

Doc.PhDr. Vladimír Just (člen o.s. Obrana životního prostředí, pověřený monitoringem Šumavy)

12. 06.

Šumava opět mediálním hitem

Vladimír Just Přečteno 8015 krát

ŠUMAVA OPĚT MEDIÁLNÍM HITEM aneb BROUK SUPERSTAR
Náš největší národní park na Šumavě se stává čas od času obětí mediálních kampaní: jednou je hitem Kateřina Neumannová, rušící na Pytláckém rohu tetřeva hlušce, podruhé a po padesáté kůrovec jako bezkonkurenčně nepopulárnější český brouk - superstar, potřetí třeba otevření či neotevření hraničního přechodu Modrý sloup a tím i možnosti bezprostředního zážitku z bavorské divočiny.

ZÁKAZY, TĚŽBY, ZÁKAZY…
Je veřejným tajemstvím, že v Bavorsku už dávno neprobíhá nějaký „neodpovědný experiment“ – jak tvrdošíjně balamutí veřejnost někteří činovníci na české straně, včetně jihočeského hejtmana - , ale naopak se tu má příroda, ponechaná sobě samé, čile k světu. Jak ukazují vichřice a prosté procentuální součty polomů, daří se přírodě v národním parku rozhodně lépe když jí dáme pokoj, než když ji řídíme motorovou pilou. Toto je nutné za každou cenu před občany zatajit. Tudíž všichni, kdo pod nejrůznějšími záminkami už osmnáct let pěšímu turistovi znemožňují vstup do jádra starší z obou sousedních rezervací, do bavorského národního parku a tím i do možné budoucnosti parku našeho, nepřímo podporují účelové mýty o sousedech a tím náramně hoví choutkám obchodníků se dřevem, údajně nejvzácnějším v republice. Je dojemné v této jednotné frontě zákazů vstupu do divočiny vidět v jedné řadě (některé) fachidiotismem stižené přírodovědce, (některé) ekologisty i (všechny) těžaře. Neslyšel jsem, že by si ti první, totiž tetřevofilové (např. profesor Bejček), stěžovali na ty třetí, dendrofily (reprezentované např. lobbyistickým sdružením Šumava 21) : ti i ti vyhánějí z Březníku turisty, ale vrtulníky, pily a hangáry se smrdutou naftou na témže místě jim před pár lety kupodivu nevadily. Ti první, druzí i třetí chtějí totiž přírodu egoisticky jen pro sebe, pro svá privilegia a výjimky. To je prokazatelný společný jmenovatel. Liší se ale v motivaci: prvé dvě skupiny hodlají těžit z parku informaci (což je specifikum národního parku), ta třetí dřevo (což je specifikum lesního závodu).

NEPOUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE
Bezkonkurenčním mediálním hitem byl ovšem letos orkán Kyril, který se v šumavském parku podepsal sedmi set tisícovými polomy a pomohl tak mediálnímu broukovi – jehož už už hodlal v popularitě dostihnout tetřev hlušec – znovu do sedla. Ne nadarmo jej Karel Klosterman nazýval „zlatým broučkem“: ač démonizovaný, přináší do kraje práci i bohatství. A tak senátor Jirsa, hejtman Zahradník, exministr a „exropák“ Benda (hlavní viník celosvětové ostudy – rozdrobení 1. zón na 135 ostrůvků) – ti všichni opět mávají strašákem brouka. Ignorují, že u německých i polských sousedů (a v každém regulérním národním parku světa!) je kůrovec porodníkem – a ne hrobníkem - nového lesa. Jsou snad slepí, když nevidí, že vichřice řádila na Šumavě průkazně nejvíc tam, kde předtím zasahoval člověk a kácením narušil porostní stěny? Jsou opravdu slepí, že nevidí, jak v bezzásahových zónách bavorských i českých vichřice neohrozila horní uschlé stromové patro, takže toto dál slouží jako kryt pro slibně se obnovující zelenou vegetaci (smrk, vtroušený jeřáb aj.)? Nevidí, že vichřice nám dala v nižších polohách báječnou šanci neobnovovat smrkové plantáže a vrátit složení lesa ke smíšeným porostům? Copak nevidí, že ve vyšších polohách, jež přednostně holili až po poslední vytěžený rezonanční smrk, nic jiného než horský smrk stejně neporoste a příroda ho pomocí kalamit obnoví i bez nás a zadarmo?

Navzdory faktům se znovu po Kyrilu rozhořela (pseudo) diskuse: kácet či nekácet? Zavádějící otázka! Ta by měla v Národním parku znít: odvážet či neodvážet? Kdyby se z jádra Šumavy plošně, dejme tomu od 1100 m n/m výš, zakázalo odvážet dřevo, hned bychom viděli, jak by poklesl kácecí apetit. Shodnou-li se přírodovědci i lesovědci na něčem, pak na tom, že největším zločinem na chráněných územích je „odvoz organické dřevní hmoty z ekosystému“. Tak proč teď chtějí za každou cenu vyvézt zpracované dříví z lesa, dokonce přednostně z nejcennějších zón? Výzkumy jasně ukazují, že část dřeva po těžbě by měla být povinně ponechána k zetlení všude, v chráněných územích pak většina a v jádrových zónách bez výjimky vše! Jinak si nemá cenu hrát na národní park, protože jediným rozdílem oproti lesní plantáži bude, že nás tam nepustí. Snad ne proto, aby tam směli výhradně těžaři a občan je pak zase jako dřív nemohl kontrolovat? Aby si nevšiml jizev na chráněném půdním krytu, erozních rýh, načerno zmizelých kmenů? To jsme se z minulých ostud, které musel za nás řešit mezinárodní arbitr, dostatečně nepoučili?

KYRIL V ILEGÁLNÍM SPOJENÍ S DUHOU
Mívám ve zvyku po způsobu Poutníka z Komenského Labyrintu nenechat si vnutit brýle jakéhokoli Mámení. Brýle interpretací si vždy nenápadně z nosu posunu, abych nahlédnout problém i vlastním laickým okem. V případě Šumavy to znamená vypravit se na inkriminovaná místa osobně. Zde je má stručná situační zpráva z jara tohoto roku.

V okolí Černé, Studené a Medvědí hory, Plesné či Trojmezenského pralesa by se dala docela dobře vyučovat moderní ekologie lesa i nauka o přírodních procesech. Orkán vyvracel či lámal jednotlivé roztroušeně stromy tu i onde, ale plošně zasáhl přednostně jen tam, kde se v porostu vrtal člověk. To je zcela evidentní a potvrdil to i oficiální monitoring Správy parku. Nad „kultovním“ Pramenem Vltavy je takřka holo – vichřice si jen „ukrojila“ další zákusek po předchozím kácení v osmdesátých i pozdějších letech. Oloupaná část Pramenů stojí dole takřka netknutě, o suché stromy Kyril zájem nemá. Stejně netknuté vypadá i „uschlé“ Bavorsko. Vítr přednostně ničil stromy odhadem 90 – 120 let staré – a v naprosté většině tam, kde se předtím těžilo (Černá hora, Polom, Plesná). Naproti tomu až zázračně nedotčená zůstala na centrální Šumavě Medvědí hora a tzv. Židovský les, kde naředěný porost vznikal dlouhá desetiletí přirozenou obnovou: tento les je čítankovým příkladem stability ekosystému, když jej necháme sto let na pokoji. Celkový dojem z namátkové pochůzky i z leteckých snímků: Kyril je podplacen Hnutím Duha, jinak to není možné. Potvrdil totiž většinu obav i varování přírodovědců a ekologů.

Vladimír Just (člen o.s. Obrana životního prostředí, pověřený monitoringem Šumavy)

Archiv článků: červen 2007

SLOVO K TELEVIZI (I)

Vážení senátoři...

Šumava opět mediálním hitem

Blogeři abecedně