Halík, Kamberský a „demokratická diskuse“ v LN.
Poslal jsem do LN níže uveřejněný článek o hypotetické prezidentské kandidatuře Tomáše Halíka, jenže p. redaktor měl dovolenou a tak mě automatická odpověd´odkázala na jeho kolegu, jímž byl, co čert nechtěl, právě ten, s nímž článek polemizoval, totiž vševědoucí p. Kamberský – ano, ten, co přesně ví, jak dopadne za 3 a půl roku prezidentská volba.. Spoléhal jsem na jeho velkorysost, zvláště, když mi po dvou dnech poslal stručný mail, že text „samozřejmě otiskneme, dík.“ Což jsem z úst šéfkomentátora bral vážně a proto jsem nepublikoval text jinde. Po čtyřech dnech, kdy LN chrlily na dané téma řadu mnou vyvrácených nesmyslů, místo mého článku vyšel text samotného profesora Halíka, který takřka doslova zopakoval mé hlavní argumenty. A p. Kamberský mi v dopisech mezitím soukromě vyvracel některé mé údajné omyly (např. analogii šancí Halíka a Schwarzenberga), čímž to celé pro něj skončilo. Závěr je jasný: demokratická diskuse v pojetí p.Kamberského vypadá takto: bludy autora, jehož mystifikujeme přijetím článku, nejprve vyvrátíme soukromým dopisem, aniž veřejnost s nimi seznámíme. Pak článek pozdržíme tak dlouho, až ztratí aktuálnost. A tím je kritika nekritizovatelného pana šéfkomentátora zametena pod stůl. Na závěr varování: až budete kdykoli číst slova, signovaná značkou Petr Kamberský, ne abyste je brali vážně!
A nyní vlastní text:
PEKELNÁ DEMAGOGIE?
(Ad: V pekle mrzne, LN 4.7.)
Petr Kamberský si zahrál s tříletým předstihem na prognostika: dopředu ví, že „dřív peklo zamrzne, než bude v Česku římskokatolický kněz prezidentem“. Upírá tím jakékoli šance možné prezidentské kandidatuře Tomáše Halíka (tohoto, jak posměšně píše, „ehm, nositele odkazu Václava Havla“). Halíkova kandidatura podle Kamberského, ehm, železné logiky prý jedině „roztříští pravicové hlasy“ (?) a otevře cestu na Hrad lidem jako Zdeněk Škromach. Příčinou je podle něj populace, dědičně odkojená Palackého a Nejedlého konceptem dějin. Závidím váženému šéfkomentátorovi LN jeho analytické schopnosti i prorockou genialitu. Podle jeho logiky by musel ovšem před 20 – 25 lety stejně kategoricky vyloučit, že tehdy čerstvě od Nejedlého národoveckého prsu odstavený lid dá v budoucnu (to dřív peklo zamrzne!) bezmála 50% voličskou podporu šlechtickému (!) kandidátu, ještě ke všemu z nenáviděného schwarzenberského (!) rodu, a že tento „cizák“ modré krve při dobývání Hradu v popularitě na hlavu porazí cca desítku roduvěrných Čechů a Češek (a jednoho neroduvěrného japonsko-českého národoveckého populistu). A hle – neuvěřitelné stalo se (málem) skutkem. Na to, aby Kamberskému jeho konstrukty jakž takž držely pohromadě, musí je ovšem poslepovat notnou dávkou demagogie: Halík nemá šanci i proto, že co do žebříčku prestiže profesí „kněz je na tom ještě hůře než novinář, pod ním už je jen uklizečka a poslanec“. Záměrně se tu smlčí Halíkovo hlavní, akademické povolání, takže tu za Kamberského čtenářům LN připomeňme: Tomáš Halík je především a hlavně profesor Karlovy university. A já sám si vedle něj už řadu let při magisterských, doktorských a profesorských promocích v Karolinu uvědomuji, že právě on je dnes jedním z nejautentičtějších představitelů naší nejprestižnější universitní instituce. Jenže to vše se Kamberskému nehodí do krámu, a tak Halíka pro jistotu záměrně označuje „jen“ za faráře. V tomtéž žebříčku, na nějž se odvolává, patří totiž povolání vysokoškolského profesora, na rozdíl od povolání p. Kamberského, k těm nejprestižnějším vůbec.
PODPORA KANDIDATURY MARTINA BURSÍKA
Přeju si, aby Martin Bursík, laureát nejprestižnějšího tuzemského environmentálního ocenění - CENY JOSEFA VAVROUšKA, usedl v Senátu Parlamentu české republiky. Přeji to sobecky nejen sobě (abych se nemusel za „své“ zastupitele tak často stydět, jako se ted´propadám hanbou za senátory, kteří v režii developerů a jihočeských kmotrů z Hluboké předložili nedávno účelový právní paskvil, likvidující náš největší národní park na Šumavě). Především to však přeji celé české veřejnosti. Nejen že je Martin Bursík mezi českými politiky v určitých oblastech bezkonkurenčním odborníkem (například v oblasti energetiky, úspor energie či klimatických změn), ale po smrti Václava Havla neznám u nás druhého politika, který by zastával tak konzistentní, čitelné, morálně pevné a nekonjunkturální postoje, bez jakýchkoli názorových kotrmelců. To vše nejen vzhledem k tzv. „zeleným“ tématům, ale s trvale citlivým a pozorným zřetelem k oblasti lidských práv u nás i ve světě (i v tom je autentickým pokračovatelem „havlovské“ politické tradice). A to vše Martin Bursík prosazuje bez ohledu tzv. „pravolevost“, tj. na barvu té které strany, s jejíž podporou hodlá svou vizi politiky, citlivé k přírodě i lidem, realizovat. Proto je absurdní, když bývá lidmi, kteří mu co do odbornosti i stálosti postojů nesahají ani po kotníky, označován za politického turistu: strany se mění (často na ty kotrmelce nestačíme než v údivu zírat), Bursík zůstává už dvacet let týž. Stranictví není a nikdy nebylo pro Martina Bursíka cílem, vždy bylo jen instrumentem k tomu, aby mohl své bohaté zkušenosti a znalosti využít ve prospěch občanů, celé země i planety (i v tomto vztahu k instrumentální, nikoli samospasitelné a hypertrofované roli stran je Bursík typický „havlovec“). Platí-li, že do Senátu nevolíme partaje, nýbrž osobnosti (bohužel to je v ústech mnohých stranických „šíbrů“ jen bezobsažná floskule), a že příroda, lidská práva či svoboda médií neleží ani „napravo“, ani „nalevo“, nýbrž jde o hodnoty univerzální, pak v obou těchto případech Martin Bursík tyto hodnoty reprezentuje u nás jako málokdo jiný. Čím více občanů si to uvědomí a dá mu svůj hlas, tím i sobě připraví o malý kousek slušnější, politicky méně zkorumpovanou budoucnost.