Vladimír Just

17. 06.

Česká proočkovaná republika?

Vladimír Just Přečteno 7272 krát

Ať žije Česká proočkovaná republika!
(Poznámky k diskurzu, který probudil jeden TV pořad)

Předem prohlašuji, že mám v moderní západoevropskou medicínu plnou důvěru. Uznávám její nepopiratelné úspěchy, oceňuji, že se očkováním podařilo vymýtit některé nebezpečné nemoci. A byl bych první, kdo by protestoval, kdyby mi ve veřejnoprávní TV doporučovali namísto těchto nemocí úplně vymýtit samotné očkování.
Stejně tak ovšem nemám sebemenší důvod apriorně nedůvěřovat metodám alternativním. Třeba jen proto, že mi to doporučuje nějaký spolek, jehož ctihodní zakladatelé si ne dost pozorně prostudovali mýtus o Sisyfovi. Nemám zkrátka důvod nedůvěřovat terapiím, jež sázejí místo na chemii na obnovu přirozených imunitních procesů, na celostní medicínu, léčící příčiny a ne následky, jak se o to léta snaží například tradiční metody čínské medicíny. A chci mít v našich médiích (zejména těch veřejnoprávních) stejnou šanci být svobodně informován o obou terapeutických směrech. Jenže to se právě u nás moc nedaří.
A právě tuto informační disproporci se nedávno snažil na specifickém problému plošného očkování alespoň trochu dorovnat pořad NEDEJ SE PLUS (7. června, ČT 2.). Dorovnával informační vakuum o jistém podvodu jisté americké instituce a o přiznání tohoto podvodu jedním poctivým vědcem (tím pořad nejen nešířil, jak tvrdí jeho kritici, nýbrž spíše zamezil lidové mýtotvorbě spikleneckých teorií). Reportáž vycházela z faktu, že u našich vyspělejších západních sousedů očkování zdaleka není, vzhledem k možným rizikům, tak plošně povinné jako u nás (zatímco na východ od nás je trend opačný). Legitimní tedy byla otázka: když je oficiálně očkování tak bezpečné, proč tedy ten samý stát, který pod sankcemi nařídí očkovací mix i miminům – odmítá zároveň převzít právní zodpovědnost, např. automatické vyplacení odškodného v případech, když ty „výjimečné“ vedlejší účinky přece jen nastanou?
Namísto věcné diskuse a zargumentovaných odpovědí na předložené otázky sklidil však pořad z oficiálních míst přímo ničivé tsunami urážek. Vedl v tom Zdravotnický deník („NESMYSLY, PITOMINY A BLUDY“, „ANTIVAXX BULVÁR“), který šířil i alarmistické nepravdy (pořad prý hlásal: „AMERICKÉ ÚŘADY TAJÍ DŮKAZY O ZLOČINNOSTI OČKOVÁNÍ“ a „VŠECHNO KRYJE BARACK OBAMA“, který chce vše „ZAMÉST POD KOBEREC!“ - proboha čím? Tím, že udělil vědci imunitu, aby mohl svobodně a beze strachu promluvit před Kongresem?). Asi jsme každý viděli jiný pořad. Například o Baracku Obamovi říkal komentář pravý opak. A v pořadu nezněly názory proti očkování jako takovému, ale proti jeho nesmyslné míře a možným rizikům synergického (tzv. koktejlového) efektu.
Styděl jsem se při četbě těch ohlasů např. za váženého kolegu, molekulárního genetika, který převzal bulvární dikci Zdravotnického deníku, a bez jediného argumentu přirovnal NEDEJ SE PLUS k „popíračům přítomnosti Armstronga a Aldrina na Měsíci“. A je to! Příznivci očkování se ve fanatickém vymýtačství ďábla odlišného názoru dokonce snížili k hrubě nepravdivým, bulvárním titulkům typu: „OČKOVÁNÍ ZABÍJÍ, TVRDÍ ZASTÁNKYNĚ UFONŮ“ (nic takového samozřejmě v pořadu nezaznělo, ufoni straší jen v hlavě paní redaktorky, zato nezpochybnitelné zůstává, že profesorka Strunecká si v pořadu dovolila vědecky korektně upozornit na na zmíněná rizika synergického očkovacího efektu, nic víc, nic míň. Pořad nepropagoval plošné odmítání očkování, nýbrž odmítání plošného očkování. Což věru není totéž...
Kontroverzní NEDEJ SE PLUS plnilo to, co investigativní veřejnoprávní publicistika dělat má. Nahlédlo problém z neotřelé strany, poskytlo k dotváření vlastního názoru divákovi informace, které jim mainstreamová média dlužila. Hlasatelé jediného správného názoru vyhrožují stížnostmi, možná dojde i na soudy. Na webu se však rozproudila čilá debata, jaká měla být už dávno na veřejnoprávní ČT. Pro mě jako pro kritika médií, vědce a pacienta zůstává nepřijatelné, aby byla jedna metoda apriori dehonestována jako pavědecká (přesto, že je jinde po staletí uznávaná jako vědecká) a druhá jako jediná vědecká. A už vůbec je nepřípustné, aby se pravda ve vědě prosazovala mocenskými výhrůžkami, stížnostmi, sankcemi, soudy. A aby na názorové protivníky samozvaní „lovci šarlatánů“ pořádali hony jak na čarodějnice. Když sine ira et studio, analyzuji slovník obou stran sporu (o němž si neodvažuji říci, na čí straně je pravda), tak na jedné straně – v NEDEJ SE PLUS (prof. Strunecká, dr. Gandalovičová) – šlo o diskurz neútočný, kooperativní a protivníka nedegradující: argumentace k věci, ad rem. Zatímco u „lovců šarlatánů“ převažuje diskurs kompetitivní, argumentace ad hominem. A to v povědomém stylu: KDO JE VÁCLAV HAVEL?, dnes: KDO JE LUDMILA STRUNECKÁ? Už se těším, jak po mém článku bude následovat nějaké to: KDO JE VLADIMÍR JUST?.
(Psáno pro Zdravotnický deník, kráceno).

07. 06.

Tak nám zabili Husa?

Vladimír Just Přečteno 20451 krát

Tak nám zabili Husa. Po koncilu v Kostnici a Otakaru Vávrovi teď už potřetí, prostřednictvím Jiřího Svobody. Byl jsem v Lucerně na té vlajkoslávě a fascinoval mě tam režisér, jak se k Husovi pěkně přihlásil – ač, jak hrdě řekl, je celoživotní ateista. Samozřejmě, že se k Husovi může hlásit kdokoli, třeba budhista nebo nudista, neb jeho odkaz a mravní postoj má platnost univerzální (ať už si o něm myslíme cokoli, Hus naplnil beze zbytku, tak exemplárně jako málokdo v ustrašených Čechách, tezi Josefa Šafaříka o ručení myšlenky vlastní osobností). Jen si nejsem jistý, zda právě programový ateismus je tím pravým klíčem k tajemství jeho osobnosti (není náhodou, že deníková recenzentka potom přečte film jako portrét „muže, který miloval královnu a koupání“, MfD, 29.5.) Už historik Josef Pekař považoval fakt, že se k Husovi hlásí ateisté a pokrokáři všeho druhu (to ještě nevěděl, že se k němu budou za pár let hlásit i Vlajkaři a poté po celé půlstoletí komunisté), za jednu z největších absurdit moderní doby. Stavěl se proti „modernímu Lžihusovi, tomu Husovi, jménem jehož se bojuje proti katolicismu, jménem jehož se vyzývá k odpadu od církve... Neboť není hrubšího paradoxu, než vyzývat jménem oslavy Husovy k vystoupení z katolické církve... Jakkoli prudká byla kritika této církve – všechen ten opoziční moralismus nepomyslil nikdy na to vytrhnout se z této církve, usilovati o nápravu mimo ni místo v ní samé.“ (1925). Autentické, ideologicky nezkreslené Husovo poselství dnešku by podle Pekaře – a dnešní výzkumy to plně potvrzují - muselo znít takto: „Hledej pravdy boží, slyš pravdu boží, uč se pravdě boží, miluj pravdu boží, prav pravdu boží, drž pravdu boží, braň pravdu boží až do smrti!“ (1925).
Svoboda snad až příliš okatě chtěl podat oproti patetickému Vávrovi civilnější hrdinův obraz (mj. zmíněnými koupacími scénami, hrou v šachy, cudně zamilovanými pohledy Husa a královny Žofie Bavorské – mimochodem historicky po Václavově smrti doživotní chráněnkyně císaře Zikmunda). A snad se tento záměr i místy daří, zejména ve třetím dílu, např. v disputacích Hádkova Husa a Kňažkova empatického Otce dominikána (postava, pointující celou trilogii, jakoby ovšem vystoupila z úplně jiného příběhu - z Ecova Jména růže). Také se mu (zejména ve 3. díle), podařilo dokázat, že Husův proces byl zprvu zmanipulován a že byl i pak, když to prasklo, odsouzen i proti pravidlům samotného koncilu. Jenže co je to platné, že Hus patetický z obrazovky zmizel, když místo věrohodného civilního Husa se podařilo vyrobit jen Husa nijakého, bez chuti a zápachu, nikoli plamenně výmluvného řečníka, bystrého debatéra, učence a teologa, nikoli intelektuála, ale spíš takového dobráckého a značně naivního, důvěřivého prosťáčka. A o jeho okolí raději pomlčet. Tady vidíme pochodovat ta nejtriviálnější schémata: udavačské církevní krysy jak z karikatur padesátých let (Jan Protiva Petra Klimeše, vikář Luboše Veselého), ve vaně se válející církevnické prase Cossu Tomáše Dastlíka, Páleče, co ochotnicky poulí oči v antivýkonu Jana Dolanského. Sbírku kreatur doplňuje opilý prchlivec Václav s pohárem přirostlým k ruce (Vladimír Javorský), zlotřilý Zikmund liška ryšavá (Michal Dlouhý), jakož i jeho barbarské hordy, pálící naše drahé české krovy (ani slovo o tom, že tytéž hordy v téže době chránily Evropu a tudíýž i tyto krovy před Turky!!!). Na univerzitě samozřejmě jen hodní Češi a zlí Němci (přesněji: cizinci), spravedlivě potrestaní Kutnohorským dekretem. Nejen vrávorající ochlasta (ano, i tento Václav by byl schopný málem pozvracet korunovační klenoty), ale i neurvalý mocenský zásah Hradu do univerzitních práv, garantovaných Karlem IV., to vše je nám dnes po čertech povědomé. Václav si prostě vynutil na univerzitě poslušnost proti „přivandrovalým cizozemcům“ - jen proto, že měli jiný názor na podporu jednoho ze tří papežů (ač byl jeden za osmnáct, a druhý i třetí bez dvou za dvacet). „Králův komisař vnikl do shromáždění téměř všech mistrů univerzity, sesadil rektora a z moci královské dosadil za rektora Zdeňka z Labouně. Cizinci se nepodrobili, národ bavorský a saský protestoval u krále, že dekret je porušením zřízení, k jehož obraně se zavázali přísahou... Profesoři a studenti cizí se odstěhovali koncem roku 1409 z Prahy na univerzity cizí... Nešlo, nemělo jít o boj Němců a Čechů; tento boj do sporu zanesla ulice. Šlo o spory o kacířství Viklefovo, a ty se nedají řešiti žádným dekretem, ani papežovým, ani královým“, píše historik a filosof Emanuel Rádla (1928). A uzavírá: „Nejmarkantnějším důsledkem dekretu bylo znacionalizování univerzity. Dekret kutnohorský byl aktem násilným“.
Typické je, že Svobodův film sporný kutnohorský akt, znamenající panovnickou mocenskou zvůli i faktickou mezinárodní izolaci univerzity, nacionálně glorifikuje.
(Psáno pro Divadelní noviny, podstatně rozšířeno)

Archiv článků: červen 2015

Česká proočkovaná republika?

Tak nám zabili Husa?

Blogeři abecedně