Klikatou venkovskou cestou, prašnou i kamenitou, otevřenou od obzoru k obzoru jako kniha, šla želva a těšila se z poklidu slunečného letního dne. Tu se za ní z ničeho nic ozval dupot. Želva se ohlédla, aby zjistila příčinu, ale to už ji míjel tryskem běžící jelen, který se vzápětí ztratil kdesi v ohbí cesty. Sotva si želva stačila vyndat z oka smítko z jelenem zvířeného prachu, uslyšela chrčivé sípění a uviděla lišku, uhánějící ze všech sil.

„Nač ten spěch?“ volala na ní přátelsky želva. Nic se však nedozvěděla, protože zaslechla jenom: „Nezdržuj, běžím za – “, a hlas lišky zanikl v dálce.

Želva svraštila čelo a poodešla na kraj cesty, neboť se blížil další běžec – koza. „Kam se tak ženeš?“ křičela želva a dobíhající koza udýchaně mektala: „Přece – za obzor. Tam - kde – je – štěstí. Supové tam – vidí. Je – někdo přede mnou?“

Když ji želva sdělila, že je, koza se velice ulekla, s hekáním ještě přidala na tempu a byla pryč.

Úporně pádících zvířat přibývalo. Želva se na okraji cesty přestala cítit bezpečně, vylezla proto na mez a odtamtud pozorovala další dění.

Podivných štvanců bylo brzo tolik, že jim cesta přestávala stačit. Jejich těla, namačkaná k sobě, se divoce zmítala v nepřehledné, nemilosrdné tlačenici. Země se otřásala a sténala. Zpod jejího monotónního dunění bylo slyšet temné zvuky mnohonásobného namáhavého supění i jednotlivé bolestivé skřeky ze vzájemných střetů mezi členy bizarního stáda.

Stoupající prach už zhoustl natolik, že vytvořil neprůhlednou oponu kolem celé cesty, kolem celého tohoto nenadálého, přízračného divadla. Zvířata, podobna přeludům, se řítila pohlcena temným mračnem, se snahou dostat se před ta vpředu a pronásledována jinými, která měla v zádech. Nikdo nic neviděl, vyjma potem a prachem pokrytých zadků, míhajících se těsně před očima, a onen prašný tunel. To jediné zůstalo k orientaci…

Konečně začal proud běženců slábnout, až jen sem tam nějaký opozdilec se usilovně snažil dohnat, co zmeškal. Prach se zvolna usazoval a želva opět slezla na cestu. Ta byla nyní rozryta nespočetným množstvím drápů, tlap a kopýtek. Beze známek života na ní ležela podupána různá zvířecí těla.

Želva cestu pozorně obhlížela a daleko vzadu spatřila ještě jedno zvíře.Tohle zvíře očividně nikam nepospíchalo, ostatně by mu to jeho plné břicho ani nedovolovalo.

Byla to hyena.

Hyena po chvíli došla k želvě a s blaženým výrazem ve tváři se dala do řeči: „Pohodička, co? Ženou se jako posedlí, dokud nepadnou s puklými srdci. Není to štěstí, žít v takovým nádherným světě? Co víc si jeden může přát, než tak pestrej a vydatnej jídelníček? Ale přesto tomu všemu ani za mák nerozumím. Nevíš, proč to vlastně dělají?“

Než jí želva stačila odpovědět, uvědomila si náhle, že sotva postřehnutelný stroboskopický efekt, zkreslující pohyby hyeny, je vytvářen neobvykle velkým hejnem holokrkých supů, kteří se ve slunečním svitu zvolna tiše snášeli v pochmurně majestátních, pravidelných kruzích k zemi.

Želva pokývala vrásčitou hlavou a řekla s povzdechem hyeně: „Oni ještě netuší, že štěstí se nedá doběhnout.“



Komentáře:

U těch, kteří se vydávají za prohlédnuvší a vědoucí, co je pro nás nejlepší, je žádoucí mít na paměti, čím se živí.

Štěstí sice může být kolektivní, ale nikdy ne stádní.

Tam, kde je štěstí, je místo pro všechny. Pro ty první, i pro ty poslední.

Za každým obzorem je další obzor.