Pražská zoologická zahrada. Všední den dopoledne nedlouho po konci prázdnin, zataženo, návštěvnost minimální.

Směrem k výběhu ledních medvědů míří nesourodě klátivou chůzí skupinka pěti mladíků. Všichni mají džínsy se zadky visícími proklatě nízko, botky pro volný čas s rozvázanými tkaničkami, bejsbolky na hlavách s kšilty vzorně na stranu a všichni povykují. Tři k povykování kouří. Výrostci míjí místního zaměstnance v montérkách. Zřízenec, jen o něco starší než procházející pětice, a zametající na dlouhou lopatku nepořádek kolem odpadkového koše, týnejdžry napomíná, aby se ukáznili a nerušili zvířata. Napomenutím těžce dotčení mládencové ho obklopí a s akcentem, ve kterém je obsažena sebejistá přezíravost s příměsí štítivosti, mu sdělují – odebereme-li slovní balast – asi toto: „Hele, ty smetácká socko, seš ňákej voraženej, debile, tak abys nedostal do tlamy! A jestli máš, magore, málo práce, že buzeruješ, tak ti ji přidáme!“ A jeden z nich povalí koš s odpadky zřízenci k nohám. Kouřící trojka k tomu přihodí i své nedokouřené cigarety a všichni se viklají s rykem a pošťuchováním dál k výběhu.

Ve výběhu, čelem k bezpečnostnímu plexisklu a těsně u něj, stál starý lední medvěd a kýval hlavou ze strany na stranu, tedy dělal mechanické stereotypní pohyby, tak jak to často zvířata v zajetí dělají, aby snížila stres z nedostatku podnětů v omezeném, stále stejném prostoru. Několik metrů od medvěda začala bujará pětice jeho počínání komentovat. Vydestilujeme-li opět jejich verbální projev, dostaneme tentokrát zhruba tohle: „To je dement! Ty vole, to je kretén! Hele, co ten idiot dělá, jak tou palicí furt kejvá.“

Došli k výběhu a nejaktivnější dorostenec oslovil zvíře přímo: „Co ty tady bombíš?! Seš ňákej dege! Moc si hulil!“ Potom se postavil před medvěda, a za souhlasného přizvukování pokuřujících kámošů pitvorně hulákal na obrovské zvíře: „Tak poď srabe! No poď na férovku, nekruť makovicí, že ne, dostaneš bombu čenichovku a pudeš!“ Při svém počínání zároveň naznačoval směrem k medvědovi rozličné údery rukama i nohama, jež na jejich aktéra prozrazovaly sledování béčkových filmů. Medvěd si ho nevšímal, ale když provokatér začal klepat klouby ruky na ochranné plexisklo, medvěd přestal kývat hlavou a zadíval se na rušitele. Mladík nalepil svou tvář téměř na sklo a z bezprostřední blízkosti se díval medvědovi do očí. Přitom neustále bojovně gestikuloval, ukazoval medvědovi svaly a volal: „No nečum na mě tak blbě, kriplíku, nebo dostaneš kopanec mezi voči!“

Pak se v podstatě v jednom okamžiku stalo toto: Lední medvěd se nečekaně a především bleskurychle vztyčil na zadních tlapách v celé své ohromné výšce, strašlivě zařval a několikrát vší silou udeřil tlapami do skla přesně v místech, kde měl provokatér hlavu. Několik centimetrů silné plexisklo se prohnulo, zavibrovalo a jeho pronikavé drnčení se spojilo s řevem medvěda, což společně vytvořilo neobyčejně sugestivní, ničemu nepodobný, hrůzu nahánějící zvuk. Původně cool mládenec s postavou, jejíž dizajn byl skvělou ukázkou tvořivosti fastfoodových pokrmů, udělal poprvé v životě salto pozadu a válel se na přístupové cestě s rukama odřenýma od asfaltu, s vytřeštěným pohledem a obličejem ztuhlým šokem. Bylo zřejmé, že nic nechápe. Jeho kamarádi na tom byli o poznání lépe a toliko dva jevili známky popálení od upuštěných, na zemi stále žhnoucích cigaret.

Na místě, kde předtím hoch posměšně vyzýval medvěda, který nyní odcházel k vodní nádrži, zůstala ležet frítajmová botka, opodál pak pomačkaná čepice. Když plexisklo přestalo drnčet, ticho rozhostivší se vůkol umožňovalo uslyšet příslovečný pád špendlíku, pokud by se ovšem netrefil do občasného zavrkání hrdličky kapské ve vzdálené kleci. Scénu jak ze šípkové Růženky přerušil mladý zřízenec, který došel k opuštěné botě, štítivě ji nabral na lopatku a hodil ji zválenému, otřesenému mladíkovi k nohám. Bota dopadla a uklízeč řekl: „A co ty tady víříš prach, kriplíku?! Chtěls jít na férovku?! Tak teď máš možnost, demente!“ A jelikož oslovený, ani nikdo jiný nehlesal, pokračoval: „Takže si seberte ty svý vajgly a vypadněte!“ Mladíci přiškrcenými hlasy odvětili: „V pohodě, v pohodě“, a bez protestů uposlechli.

Následně odcházeli klidně, trochu toporně, s hlavami vtaženými mezi ramena. Též bylo patrné, že medvědův vyzyvatel dělal kratší kroky a nohy měl víc u sebe.

Výše uvedené historky jsem sice nebyl osobně účasten, nicméně vyprávění zaměstnance zoo mě zaujalo natolik, že jsem neodolal nutkání šířit ho dál. A docela by mne zajímalo, jestli popsaný prožitek mohl těm rozcapeným hochům alespoň maličko změnit vnímání skutečnosti.