Letní slunce se vyhouplo nad obzor a měkkými paprsky ozářilo vesnický domek s malou zahrádkou.Ta byla pečlivě upravená a hýřila barvami. Bylo možno vnímat ničím nenarušovanou harmonii a mír, jež zahrádka na první pohled vyzařovala. Zevrubnější prohlídka by nám však nabídla mnohá skrytá dramata.


Kdybychom se třeba pozorně podívali na květinový záhon, viděli bychom, jak se pod jednou z růží maličko pohnuly drobné hrudky hlíny. A za chvíli zase a znova, až by se před námi vynořilo ze země protáhlé tělíčko žížaly. Viděli bychom, jak se žížala prohnula a zvedla hlavu vzhůru, aby se pokochala pohledem na vzkvétající květiny, jimž každodenně kypřila a provzdušňovala půdu svým pohybem pod zemí.

Místo útěšného pohledu se však žížale naskytl výjev úděsný: na jednom z listů svěží růže, nedaleko od rudého poupěte, se vlnila odpudivá, křiklavě zbarvená housenka, posetá červenými výrůstky s chomáčky ježících se štětin. Housenka strojovými pohyby svých čelistí bezostyšně požírala ještě orosený list a podle stavu květiny bylo zřejmé, že to není první list, který takto likviduje.

Žížala vše chvilku zaskočeně pozorovala a pak – v souladu se svou mírnou a pragmatickou povahou – se rozhodla housence její počínání rozmluvit. S hlavou vykroucenou kolmo vzhůru ji oslovila a klidným, rozhodným způsobem poukázala na rozpor mezi obecnými morálními principy a jejím počínáním, přičemž housence doporučila od nemravného jednání upustit. Housenka však nijak nereagovala a dál hltavě požírala list. Žížala tudíž přešla na racionálnější argumentaci a snažila se různými způsoby nezvané návštěvnici vysvětlit,
že je potřeba vidět věci v širších souvislostech, že kdyby se takové bezohledné, kořistnické praktiky staly normou, brzo by nebylo co požírat, protože by nikdo nic nevytvářel, jen by se ničilo, což by vedlo k rychlým i smutným koncům zároveň. Jenže ani brilantní logika žížaly nestála housence za pozornost a s usilovnou neomaleností se pustila do dalšího listu.

Nahlédnutí nemožnosti se s housenkou nějak rozumně domluvit žížalu konečně rozčílilo, takže zvýšila i zesílila hlas a začala opovážlivé návštěvnici spílat. S narůstajícími emocemi křičela posléze vzhůru nejhorší jména, která jí přišla na mysl, přičemž si jízlivě brala na paškál i její ohavný zjev i nevídanou tupost a vyzývala housenku k okamžitému ukončení zkázonosné činnosti a k návratu do horoucích pekel.

Ať se však žížala snažila sebevíc, její úsilí odvrátit obskurního tvora od ničivého počínání se ukázalo jako bláhové, protože marné. Housenka její kletby i výhrůžky i nadále nijak nebrala na vědomí. Buď je v té výšce vůbec neslyšela, nebo jí byla žížala dokonale lhostejná.

Vším tím už doběla rozpálená žížala se dokonce jednu chvíli pokoušela na růži vylézt, aby si to s housenkou vyřídila osobně, ale její hladké tělo nebylo ke šplhání uzpůsobeno, a tudíž i tento pokus o vyhnání vetřelce skončil blamáží.

S podobnou situací se žížala nikdy předtím nesetkala. S vědomím vlastní nedostatečnosti a bezmoci, ve srovnání se zdrcující, důslednou, všem měřítkům se vymykající přezíravou zpupností agresora, zdrceně zalezla pod zem, kde se snažila všechno si v hlavě urovnat. Když se trochu uklidnila, uvědomila si, že ta sveřepá, primitivní bytost se nijak neskrývá, a naopak se bez zábran předvádí, takže ji dříve či později jistě objeví a sežere nějaký pták. Žížala proto vylezla z hlíny, ukryla se za kámen a s novou nadějí napjatě sledovala další dění.

Plenění růže pokračovalo s nepolevující intenzitou. Housenka se přitom s jakousi neomalenou samozřejmostí vystavovala jak paprskům slunce, tak i očím predátorů. V jednu chvíli na ni nalétával drozd, ale jakmile zjistil, o koho se jedná, změnil směr a housenku nechal na pokoji. To samé se opakovalo s kosem, pěnkavou, sojkou i brhlíkem. Dokonce i žluva housenku raději minula, než aby riskovala potíže.

Žížala tak ke svému zděšení zjistila, že housenka je natolik odporná a nebezpečná, že se jí obávají i hmyzožraví ptáci. Vše nasvědčovalo tomu, že tahle zrůda je dílo, které se Stvořiteli zahrádky vymklo z rukou.

Dny míjely a deprimovaná žížala téměř nevylézala ze země, neboť odmítala být přítomna neodvratné zkáze svého milovaného záhonku, zapříčiněné perverzní, nenasytnou žravostí odporného, jedovatého, a přímo ďábelského monstra, které likvidovalo jednu růži za druhou.

Tu jednou, když se nešťastnice po nějaké době odhodlala podívat se zase ven, shledala ke svému ulehčení i údivu, že škůdce zmizel. Poté si povšimla, že na zpustošené části jedné z květin visí záhadné pouzdro, krunýř, velikostí i tvarem odpovídající housence, a za okamžik si dala obě věci do souvislosti.

„Tak přece jen na tu pažravou příšeru došlo!“ jásala. „Konečně jsem se dočkala!“ plesala. „Příroda už na svém těle nesnesla ten zhoubný vřed. Odstranila ho ze zahrádky, a pro výstrahu ho zde zanechala ve schráně potupy, na místě prohřešení. Pravda a krása zvítězily nad žravostí a ošklivostí! Sláva!“

Zatímco šťastná žížala dávala průchod své radosti, podivný sarkofág pukl a cosi se v něm zahýbalo, což žížalu znova upoutalo.

Tak se stala svědkem zrození motýla.

Překrásného a majestátního. Jeho nádherná, pestrá křídla zvolna usychala v podvečerním vánku, a jakmile byla dostatečně pevná, motýl jimi zamával a třepotavým letem se ztratil kdesi v košatých korunách jabloní.

„Jak to?! Jak je to možné?! To přece nemůže být pravda!! To přece nesmí být pravda...,“ hrozila se žížala. Když však pochopila, a náhlou, nebetyčnou křivdu si prožila do poslední buňky těla, zhroutila se.

Omračující pocit pokoření z fatálně výsměšné a všemu se vymykající nespravedlnosti se v ní začal nezadržitelně proměňovat v ještě více omračující závist, až tato emoce naprosto ovládla její mysl a stejně tak ji i zatemnila. Žížala nedokázala ovládnout stále silnější záškuby svého těla a začala se hystericky svíjet v zuřivých, křečovitých křivkách.

Tou dobou šel domkář přes zahrádku na ryby. Periferním viděním zaznamenal na květinovém záhoně jakýsi pohyb. Domkář zaostřil zrak, a dosud nerozlišený pohyb se změnil v divoce se kroutící žížalu.

„A helemese, to je ale bujarej červ! Na takovouhle žížalu už ňákej pátek čekám!“ radoval se. „Na tu pudou parmy jako divý! Tu musim vzít!“

A vzal ji.


KOMENTÁŘ, KE KTERÉMU TENTO PŘÍBĚH ZŘETELNĚ SVÁDÍ, SE NÁM – STEJNĚ JAKO VÁM – PRANIC NELÍBÍ, TAKŽE HO ANI NEBUDEME UVÁDĚT. NECHCEME SE ANI POUŠTĚT DO MORALIZOVÁNÍ, ŽE NEBOHÁ ŽÍŽALA MĚLA VĚŘIT, ŽE HNED ZA KOPCEM SE NACHÁZÍ STAŘIČKÝ UČENEC, KTERÝ MOTÝLA JISTĚ CHYTÍ DO PŘEDEM PŘIPRAVENÉ SÍŤKY NA HMYZ, USMRTÍ ÉTEREM, NABODNE NA ŠPENDLÍK A ZAŘADÍ DO SVÉ SBÍRKY, NEBO ŽE SI NA MOTÝLOVI POCHUTNÁ NĚJAKÝ PTÁK, MOŽNÁ JEDEN Z TĚCH, KTEŘÍ PŘEDTÍM MĚLI RESPEKT Z HOUSENKY. TĚMTO A PODOBNÝM KONSTRUKCÍM – ÚČELOVĚ SESTAVOVANÝM JEN PROTO, ABY DUŠE ŽÍŽAL DOŠLY KLIDU V RÁMCI METAFYZICKÉHO ŘÁDU VĚCÍ, KTERÝ VE SVÉM KONEČNÉM DŮSLEDKU FUNGUJE TAK, JAK BYCHOM SI PŘÁLI – SE ROZHODNĚ VYHNEME. ZŮSTANEME POUZE U JEDNÉ VELICE PROSTÉ, ALE NADMÍRU PRAKTICKÉ RADY: NIKOMU NEZÁVIĎTE. KONECKONCŮ KAŽDÝ Z NÁS SI TO „ZA KOPCEM“ NOSÍ V SOBĚ.




Z knížky O oslech, lidech a jiných zvířatech, vydané v nakladatelství. Primus