Šeříky jsme olámali, ale válka neskončila

08. 05. 2017 | 08:55
Přečteno 28112 krát
Strýc Antonín utekl na začátku dubna 1945, když už to šlo s Německem z kopce, z totálního nasazení. Nějaký čas se držel při frontě, pak ji překročil na území dobyté Rudou armádou, zjistil, že to je z deště pod okap, vrátil se zase na německou stranu, pak linii bojů přešel definitivně a vydal se skrze Sudety (dali mu tam, kupodivu, několikrát najíst, byť byl zřetelně Čech na útěku), a pak přes Protektorát do Prahy. Koncem dubna se dostal k rodičům; na Žižkov, do ulice Roháčova 75, tehdy vlastně na Perštýnovo náměstí číslo (tuším) 4. Tam čekal na konec války.

Když se vrátil z barikád, jichž bylo kolem plno, řvaly už tanky Rudé armády ulicí tehdy Brněnskou, před tím Vídeňskou a Poděbradovou, později až dodnes Koněvovou třídou. Toníkovy sestry, například moje maminka, vydaly se na „Perštýňák“ devastovat šeříky.

Toník jenom řekl: „Holky, moc se neradujte. Já je cestou sem zažil. Jedněch jsme se zbavili, druzí přišli.“

Věru, prorocká slova.

On sám si to prožil na vlastní kůži. Po osmačtyřicátém mu byl přidělen věčný úděl betonáře, protože projevil negativní vztah ke komunistickým SA či SS – Lidovým milicím. A to měl ještě kliku – zpočátku spíš než beton hrozil uran. Někde v příbramském nebo jáchymovském koncentráku.

To už se doba vymkla z kloubů normality. Zvrhlá ideologie krvavého manifestu skrytě nasávala germánsko-nacistickou teorii předurčenosti pokrevenstvím. „Jsme Slované, jsme jedné krve!“ a „Největší Slované, naši osvoboditelé, věční a předurčení vůdci jsou Rusové!“ Nadslované jacísi. Nadlidé. V knize Příběh opravdového člověka líčí Boris Polevoj dialog mezi rudým komisařem Vorobjovem a beznohým letcem Meresjevem. Ten v zoufalství říká, že už nikdy létat nebude. Že to nedokáže. Že létat je mimo možnosti člověka, kterému chybí končetiny. A Vorobjov mu říká: „Ty ale nejsi obyčejný člověk. Ty jsi sovětský člověk!“ Ubermensch.

Ba, strejda Toník měl pravdu. Jedni odtáhli. Druzí přišli. Skvělí Ubermenschové.

A s nimi přišla indoktrinace ruským mýtem druhé světové války. Ano, výklad dějin této katastrofy se u nás během vlády jedné strany kryl s půdorysem mýtu moskevského. Čehosi podobného Bylinám: knížeti Vladimíru - Jasnému slunéčku, bohatýrům Dobryňovi Nikitiči, Čurilovi Plenkoviči, Iljovi Muromci, mořeplavci Sadkovi, čaroději Kostějovi, Slavíku-Loupežníku, kobylce Burušce-Kosmatušce…

Nic proti národním mýtům. Formují povědomí a podvědomí entity, nebýt jich, nebylo by národního uvědomění. Čím však mladší mýty, tím nebezpečnější ve vztahu k moderním reálným dějinám, tím více zkreslující skutečnost. Mnohé tyto mýty tvoří ošklivé nacionalistické stereotypy. K těm mýtus o Velké vlastenecké válce patří.

Pro nás je ještě nebezpečnější v tom, že pokud přijmeme tento ruský mýtus, stáváme se v jeho pohledu na svět dlužníky za hrob. Pokornými nevolníky, kteří musejí zůstat spjati se svými zachránci a velikými vítězi. A mimochodem – české společenství je tímto mýtem zavirováno tak zásadně, že je ochotno roli vděčného (slovanského) poddaného hrát stále.

Začněme tedy trpělivě: druhou světovou válku skutečně neohraničil 22. červen 1941, kdy Hitler porušil slovo diktátora diktátorovi, a 8. či 9. květen 1945, kdy diktátor se podílel na triumfu nad diktátorem.

Podle některých historiků musíme její počátek hledat už v roce 1937, kdy Japonsko napadlo Čínu. Byla to světová válka. Ne evropská. Vůbec ne rusko-německá. Ta legendární a „jediná“ Velká vlastenecká.

V Evropě započala 1. zářím 1939, útokem Německa na Polsko a francouzskou a britskou následnou reakcí. Útok na Polsko nebyl veden pouze jedním státem. Několik dní po 1. září zaútočily na nebohé Poláky i sovětské jednotky. Německo a Sovětský svaz uzavřely dohodu, zvanou „Molotov-Ribbentropův pakt“, na základě něhož si rozdělili dosažitelnou Evropu.

Věčně nabízené „strategické“ tvrzení, že Stalin okupoval Polsko, aby si připravil pozici pro válku s Německem, nemá v ničem oporu. Navíc na toto pseudovysvětlení musí následovat neodbytná otázka: A ono bylo nutno kvůli zabezpečení hranice zavraždit 20 000 polských důstojníků a inteligence v Katyni? Další tisíce uvěznit v gulazích a pozabíjet kdesi na ruských pláních?

Bylo skutečně třeba pro vlastní bezpečí obsadit a násilně rusifikovat pobaltské státy? Bez vyhlášení války zaútočit na mírumilovné Finsko a nechat se kvůli tomu vyloučit ze Společnosti národů? Jen tak pro zajímavost – ze Společnosti národů byly od roku 1933 do roku 1939 vyloučeny nebo vystoupily Německo, Japonsko, Itálie, Sovětský svaz. Něco to o podobném charakteru těchto států vypovídá, či ne?

Velmocenský a agresivní podíl Sovětského svazu na vypuknutí války v Evropě je nepopiratelný a nesporný. To, že se totalitní koalice rozpadla a vrhla se na sebe navzájem, na věci nic nemění. Diktátorská spojenectví takto končí.

Je proto zcela irelevantní ten věčně se opakující argument: „Kdyby nebylo Rusů, tak bychom tady nebyli!“ Především je ahistorický: nic takového nezapočalo, těžko tím tedy zpětně argumentovat. Je nesporné, že v obludné německé mašinérii té doby podobné plány jako vyhlazení či poněmčení Slovanů vznikaly. Je otázka, zda by byly naplněny. Ale přistoupíme-li na to, že ano, musíme přijmout stejný předpoklad: kdyby třeba v roce 1940 přišel Hitler za Stalinem a řekl mu: „Strýčku Seppe, my vyvraždíme Čechy. Když proti tomu nebudeš nic namítat, my ani nemukneme, když vymorduješ tu pobaltskou chamraď!“ Dali by si na to stakánek (Hitler čaj, byl abstinent, na říznosti přípitku dvou velkých mužů by to však neubralo) a Sepp by Dolfimu dal pár cenných rad, jak účinně likvidovat slovanský národ. Měl přece čerstvé zkušenosti z genocidy slovanských Ukrajinců. „To se dá, milý Dolfíčku, provést tak, že je nakonec nemusíš ani mordovat, žerou se hlady sami mezi sebou!!!“ Zasmáli by se, Vůdcové a Hospodáři.

Kdo pochybuje o bezskrupulóznosti těchto pánů, konkrétně Stalina, nechť si přečte memoáry německé komunistky, přítelkyně Mileny Jesenské, Margaret Buber-Neumannové. Obludnost, jíž bezesporu bylo vydat gestapu německé komunisty, kteří uprchli do Moskvy před Hitlerem, byla pro Sovětský svaz záležitostí rutiny. Je nejjasnějším důkazem spojenectví dvou velmocí, zachvácených podobnými syndromy. Na jedné straně: jsme vyvoleni ke spasitelství. Na straně druhé pocitem vyděděnosti a ohroženosti. Rusům, jak lze ohledat, to zůstalo dodneška. Strašlivost vystřízlivění tehdejších německých revolučních levičáků, přivezených důstojníky NKVD gestapákům jako dárek „pana Stalina panu Hitlerovi“ musela být dech beroucí.

Jak může ještě existovat někdo, kdo tvrdí, že nás Sovětský svaz osvobodil z lásky, z rasistické slovanské pokrevní spřízněnosti? Poláci jsou také Slované. Ukrajinci právě tak. Že by se Rusové obtěžovali nějak s náklonností k nim? Ukrajince, jak řečeno, nechali málem vychcípat. Kdyby se zamanulo, udělali by to ne málem, ale docela.

Ne, nepřišli sem z lásky, jak zpívali naivní čeští básníci. Přišli si pro území, pro uran, pro těžký průmysl… Nu, a soukromě pro nějaké ty „časy“. Případně báryšňu pomačkat.

Že si naše maminky a tety myslely něco jiného a devastovaly šeříkové keře? Vlastně není ani divu. Nevěděly nic. A vypadalo to při přivření obou víček jako bratrská záchrana. Zvlášť, když se to šikovně propagandisticky opentlilo.

Měli jsme pocit, že válka skončila a Rusové jsou toho geroji.

Jenomže ona zdaleka neskončila: trvala ještě několik měsíců. Japonsko kapitulovalo až téměř měsíc po dvou útocích, pohybujících se na hranici lidské snesitelnosti: Hirošima a Nagasaki. Ale, pravda, nejspíš nebýt pumy, cynicky roztomile přezdívané Little Boy, asi by zahynulo v dalším průběhu války mnohem víc lidí. Nicméně je to jako s Drážďany: Jatka č. 5. Bolí to a vyvolává odpor.

Této neevropské části války se Sovětský svaz vůbec neúčastnil. Měl s Japonskem pakt o neútočení, což umožňovalo japonským bojovým letadlům v krizových situacích mezipřistání na sovětském území mezi akcemi ve válce s USA. Sověti vyhlásili Japonsku válku teprve až se „Malý chlapec“ snesl z nebe a vymodeloval hřib nad Hirošimou.

Je tedy poněkud pokrytecké neustále vyčítat západním spojencům zdržení v otevření tzv. druhé fronty. Nelze pomíjet fakt, že USA a Velká Británie nesly na svých bedrech velkou zátěž války v Tichomoří. Jistě, Rusové na to neměli, ani vojensky, ani materiálně, ani morálně, vstoupit dřív do střetu s Říší vycházejícího slunce. Inu, ať to přiznají, a netváří se, že nesli celou zátěž zdrcujícího konfliktu na svých bedrech.

Mimochodem: k té „druhé frontě“. I používání tohoto termínu je přistupování na sovětský, potažmo ruský model války. Ona byla jenom ta jedna evropská, rusko-německá fronta?

Co fronta v Africe? V Atlantiku? V Tichomoří? Front bylo…

Což všechno neznamená, že by sovětským vojákům chtěl někdo upírat nesmírnou statečnost (byť někdy vynucenou brutálními poměry v Rudé armádě – vzpomeňme Solženicynova popisu: množství vlaků, přivážejících vojáky k frontě rovnalo se počtu ešalonů, vezoucích od fronty do gulagů na pomalou smrt ty, kteří „selhali“; připomeňme také, že Stalin odmítl podepsat ženevské úmluvy o válečných zajatcích a tím své vojáky vystavil nesmírnému utrpení v německém zajetí, zajatci byli totiž pro „své“ sovětské opovrženíhodnými zrádci). Přes to přese všechno jakási velikost duše v těch klucích a dívkách být musela. Nevěřme však blábolům o tom, že k jejímu obsahu patřila i láska k bratrům českým Slovanům a nesmírná touha je osvobodit. Kdyby Stalin nepotřeboval Prahu ze strategicko-politických důvodů, nechal by ji bezohledně vykrvácet stejně jako Varšavské povstání.

S čímž souvisí ono neustále propírané spojenecké bombardování Plzně a Prahy. Pumy na Prahu byl tragický omyl. Takových během války bylo. Plzeň byla bombardována zcela úmyslně. Ne však proto, aby se zlikvidoval průmysl, který byl jaltskou dohodou „přidělen“ do „východního bloku“ (mimochodem: tvrzení, že Jalta určila naše postavení v poválečné Evropě, také není pravda; neexistuje důkaz, že by se tam o nás mluvilo). Důvod leteckých útoků na Plzeň byl jiný a to prostý: „Škodovka“ byla fungující zbrojovkou wehrmachtu. Vlastně už poslední. Kdo by nelikvidoval továrnu, v níž produkují smrt pro jeho vojáky? Stačí vzít rozum do hrsti. Včetně toho, že v londýnské rozhlasové relaci byli Plzeňáci před útokem varováni.

Což rozhodně Rusové neučinili 9. května 1945, kdy už v míru zasypali české země bombami a zavraždili stovky lidí. Jenom proto, že poražení němečtí vojáci se nezastavili, jak jim určila dohoda, a dál unikali směrem k Američanům. Tak byli vytaženi opilí (dle vlastních knižně vydaných vzpomínek) sovětští piloti, vsazeni do kokpitů a dostali rozkaz naházet na Mladou Boleslav, Mělník a další uzlové body silnic a železnic pumy. V první den míru u nás rozeseli smrt.

Takže ono to bylo tak: nelze Rusům upřít rozhodující podíl na vítězství v té jejich Velké Vlastenecké. Nelze ani nepřiznat, že se s ní svezlo i naše osvobození. To však byl více méně vedlejším produktem při rozšiřování Velkoruského teritoria. Jakéhosi Drang nach Westu. Nikoliv důsledek velkoslovanské lásky a touhy pomoci. Přiznejme, že i to je za daných okolností dost. Nefoukejme ovšem nijak přičinlivě do trub vítězných ruských fanfár. Byli jsme zisk, ne bratři.

V té ostatní válce přiznejme Rusům, co jejich jest. Dobré i špatné. Čeho bude víc, měřme střízlivě. Včetně onoho pekelného vkladu do počátku katastrofy.

Ale pořád mysleme na to, že v těch okamžicích, kdy jsme lámali v parcích šeříky, bylo všechno poněkud jinak… Že, strejdo Toníku?!

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy