Objevilo se teď pár úvah o 15. březnu 1939. Dozajista ten den patří k hanebnostem v naší historii. Mnohé fotografie vyjadřují zlost i bolest českých lidí, sledujících z chodníků projíždějící německou vojenskou techniku i nepřístupné tváře vojáků wehrmachtu. Ti vzápětí využili nemravně určený kurs marky vůči koruně a dle pamětníků vyrabovali jako první cukrárny. Pak započala exploatace země coby Hitlerova průmyslového a zemědělského velmi výkonného zázemí. A také se přihlásil odboj, přes veškeré následné jeho zlehčování velmi úctyhodný.

Vlastně byl ten 15. březen naše osvobození. Zbavili jsme se v mnohém všeho hnusného, co před ním vyplulo na povrch v životě okleštěné země. Hon na liberály, vrcholící uštváním Karla Čapka. Vracení některých německých imigrantů zpět do Hitlerovy „péče“. Vyobcování Židů z veřejného života, z akademických obcí, ba ze Sokola, tzv. česká „vlastenecká“ nacizace mnohých, sice pochopitelná při pohledu na ohrožení nacizací mnohem obludnější a hlavně silnější, přicházející od německých sousedů, nicméně nijak voňavá. To vše po mobilizaci, která konec konců působila jako operetní gesto. Byť spontánnost jejího počátku byla strhující. Návrat však byl po stylu chlumeckých sedláků. Vzpomínám, že mi tatínek vyprávěl, kterak vracející se vojáci drtili mezi zuby vzdorné: „Půjdem s Němcem na Francii!“ Tak hluboko zasáhl Mnichov a následná rozhodnutí československé vlády ty, kteří měli alespoň chvíli chuť a odvahu se bránit. Pro spravedlnost nutno dodat, že hodně bylo i takových, kteří byli rádi, že se jde domů a bojovat se nebude a rozhodnutí o hrdinství nezůstalo na nich.

15. březen ostřím sekery odťal tento marasmus, do něhož se společnost propadala stále hlouběji. Karel Čapek v čase „druhé republiky“, mezi Mnichovem a svou smrtí, napsal:

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou... Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnějším tím, že změnil tvář. Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání. Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba.“

Takové časy pravdy, začasté ošklivé, se objevují v naší historii poměrně často. Jaksi v malém je prožíváme i dnes, v období klanění se vyznavačům kultu Lži, jejichž je prý budoucnost. Ale tehdy, v „druhé republice“, to bylo bezprostřednější, naléhavější, bezperspektivní. To morální bahno ukazovalo jednotlivé charaktery; celek národního společenství upadal stále hlouběji a do větší špíny. Jistě, že to na nás zanechalo dlouhodobé stopy a stále si neseme v sobě tu dobu kolektivního selhávání, nikoliv snad, doufejme, naprostého selhání. Trvat to déle, bylo by s námi dnes ještě hůř.

Naštěstí, opakuji naštěstí, a to s plným vědomím a jistotou svědomí, přišel 15. březen. Jasná, brutální okupace. Ne sice tak devastující jako kupříkladu v případě Polska, ale osvětlující. Bylo už mnohem těžší hrát si na slušného, a přitom být svině. Čapkovo „kdo byl kdo“ dostalo tvrdé a v důsledku očišťující rysy.

Bylo by vskutku sebemrskačské tvrdit, že jsme se dostali do jakéhosi národního morálního kolapsu, jak někteří občas činí. Nebyli jsme „mistry světa v udávání“, odboj, přes periodické drastické a nelidské decimování nacistickými (a i místními) úřady, pracoval stále. Když po napadení SSSR Německem dostal od Stalina svolení zapojit se i odboj komunistický, lze říci že odbojářství mělo celospolečenský charakter.

Dnes občas některý historik povzdychne, že hodnocení chování občanů po 15. březnu nese stále archetypy nacistické propagandy. Češi byli prý přehnaně loajální k okupantům, udávali, byli zbabělí, naše odbojová „třešnička na dortu“ – bojová akce proti zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi byla „spáchána“, tedy, chtěj, nechtěj, provedena „pachateli“, nikoliv hrdiny. Byla zbytečná, stála životy mnoha lidí. Národ s ní v podstatě nesouhlasil.

Jo, je to ponižující, občas něco takového číst.

Jenomže nesvádějme to na jen na nacistickou propagandu a nějaké současné úpravy dějin. Mnohem víc, hlouběji a déle než propaganda Josepha Goebbelse ve stejném duchu, byť rafinovaněji „masírovala“ naše vědomí a podvědomí propaganda komunistická. Nebyl jiný odboj než komunistický, a pokud ano, pak bezvýznamný. Heydrichiáda byla glajchšaltována a hovořilo se více o nevinných obětech než o činu a jeho významu.

Podobné byly i praktické kroky: domácí odbojáři (kromě několika komunistických) byli po válce zprvu odsunuti do pozadí, později mnozí kriminalizováni. Aureolu hrdinství si nesla jenom Svobodova jednotka, „zápaďáci“ byli chudí příbuzní, začasté v base nebo na popravišti.

To všechno bylo činěno ve jménu zbožštění „osvobozovací“ operace Rudé armády a vítězství Sovětského svazu. Vlastní, národní hrdinové (pokud nepatřili mezi spojence východního okruhu) byli odstrčeni, zdali ne zadupáni do země, abychom mohli glorifikovat Sovětský svaz a kořit se Moskvě jako velké osvoboditelce. Vděčit a sloužit.

Nic proti zásluhám SSSR a samého Stalina na vítězství nad hitlerismem. Ale nalijme si čistého vína: to naše osvobození bylo především přisvojením, nebudeme-li už mluvit o jakési „studené okupaci“.

Bezesporu brzo po něm u nás nastalo morálně, existenciálně a, koneckonců, i existenčně, období velmi podobné hnusnému času od Mnichova k okupaci; nazývá se „třetí republika“. I pro ně platí výše řečená Čapkova slova. Pak přišla Stalinova sekera, která odtínala zakrývající marast a odhalovala čisté zlo. Parchanství v jednotlivcích pak definitivně odkryl, stejně jako 15. březen 1939, 21. srpen 1968. Brzo se poznalo „kdo je kdo“. Kolaborace vystoupila zřetelně na povrch, „šedá“ polokolaborace sloužila režimu do roztrhání těla, přiměřeně jej okrádala, vykládala na něj vtipy a nadávala mu v utajených místech. A ti, kteří chtěli zůstat slušní, to dali zřetelně najevo. A většina se tvářila, že o nich neví.

Dnes těm statečným nadáváme, ponižujeme je, urážíme.

Nestydíme se za to, naopak si myslíme, jací že to jsme pašáci. Je to ostudné, ale cosi to vypovídá.

Nelze porovnávat a vynášet soudy o analogiích. Cosi však tu naši historii harmonizuje. Mám rád úsloví Marka Twaina: „Historie se neopakuje, ale podezřele často se rýmuje.“

Když někdo, o němž mohu zodpovědně prohlásit, že byl aktivní bolševický slouha s charakterem ani ne na špetičku hodně malých prstů znechuceně a nabubřele hodnotí mravnost Charty 77 a chartistů, včetně Václava Havla, zvedá se mi žaludek.

Možná by měl přijít nějaký řez, který by znovu jasně ukázal Kdo je Kdo.