Debatu o důchodech v Česku poznamenává zásadní paradox – pod záminkou solidnosti a racionality se předkládají návrhy, které na základě současných znalostí nelze absolutně obhájit.

Nesmrtelná společnost

Jedním z takových návrhů je i nekonečné mechanické prodlužovaní věku odchodu do penze. Jeho předpokladem, domyšleno do důsledků, je dosažení nesmrtelnosti. Pak by ovšem bylo v zásadě správné zrušit po dosažení tohoto stavu důchody úplně. Nesmrtelné bytosti přece něco takového nepotřebují.

Nutný respekt k demografii

Vláda se při zdůvodňování jmenovaného návrhu odvolává na autoritu demografických dat. Demografie je nepochybně jedním ze základních elementů plánovaní důchodových systémů. Při práci s ní je ale nutná opatrnost. Všechna ta fascinující čísla platí jenom za určitých předpokladů. Pokud se předpoklady změní, změní se i výsledky.
Výpočty na 100 let dopředu jsou dost nepřesné a využívat je k politickému rozhodování je bohapustá intelektuální arogance. Je to podobné, jako bychom v roce 1911, tedy před dvěma světovými válkami, autoritativně pronášeli soudy o roce 2011, tedy o čase za čtyři generace (generace je doba, kdy se děvčeti narodí 1 dítě – v našich poměrech zhruba 28 let). Pokud bychom takovou prognózu v roce 1911 dělali, vložili bychom do ní tehdejší hodnoty a trendy. A výsledek by samozřejmě byl úplně jiný.
Obecně lze říci, že demografické prognózy jsou spolehlivé na jednu generaci a do jisté míry spolehlivé na dvě generace. Pak už je to skutečně nepřesné věštění z křišťálové koule. Spolehlivost předpovědi na jednu generaci spočívá v tom, že už známe počet narozených děvčat, tedy potenciálních matek. A následující období jedné generace je ovlivněno převážně životem již existujících lidí. Pro druhou generaci je to obdobné. Předpoklady jsou nejistější, ale půda je přece jenom ještě dost pevná. Například jsme schopni odvodit počet budoucích důchodců. Jsou již na světě.

Za horizont nevidí nikdo

Velká společenská rozhodnutí lze přirovnat cestě neznámým terénem. Čas je zde rozhodujícím rozměrem. Tak jak při pohledu na vzdálený obzor se ztrácejí detaily, tak i naše znalost budoucnosti je s prodlužujícím se časem stále nepřesnější. Je iracionální tuto skutečnost nebrat v úvahu.
Dobrá výprava pečlivě prozkoumá krajinu až k obzoru a rozhodne o další etapě. A na konci etapy rozhodne o další a tímto tempem pokračuje v dlouhém řetězu. Pro důchodové systémy je úsekem jedna generace. Je správné pravidelně vyhodnocovat situaci řekněme po pěti letech a pak rozhodnout o dalším postupu. V případě České republiky by to znamenalo rozhodnutí nyní posoudit etapu do roku 2039. V roce 2016 situaci do roku 2044 atd. Jedna generace je přece dost času na reakci.

Do složité hry vstupuje mnohé

Podívejme se nyní blíže na jednotlivé předpoklady, které vstupují nejčastěji do demografických úvah.

Porodnost: Její hodnoty nejsou stabilní, mohou se měnit nahoru i dolů. Dobrá prorodinná opatření mohou věci změnit dost podstatně. Francie je velmi dobrým příkladem. Když maršál Pétain podepisoval příměří s nacistickým Německem řekl: „Málo zbraní, málo dětí, málo spojenců, jsme poraženi.“ Francouzská politika reagovala, a proto je Francie v současné době namísto demografického úpadku v rovnováze, a dá se předpokládat, že za cca 25 let bude mít víc obyvatel, než Německo.

Mimochodem v roce 1900 30 % Francouzek zemřelo bezdětných. V současné době je to 14 %.

Úmrtnost: Ani její vývoj není lineární. Někdy se snižuje, jindy stagnuje. Záleží to na mnoha okolnostech, které nelze zcela předvídat. Kdo si v roce 1911 mohl představit penicilínovou revoluci, která podstatně změnila úmrtnostní poměry celého lidstva.

Střední délka života nebo také naděje na dožití: Je údajem, který říká, na kolik roků života máme ještě naději v určitém věku, pokud se zásadně nepromění okolnosti. K jejímu velkému prodloužení došlo ve 2. polovině 20. století. V Evropě zejména kvůli snížení dětské a novorozenecké úmrtnosti.

Jenom pro představu, v českých zemích v posledních desetiletích 19. století byla dětská a novorozenecká úmrtnost podle okresů od cca 250 až 650 promile. Stručně řečeno, umíralo každé druhé dítě do jednoho roku. Nyní je u nás cca 3,5 promile.

Myslím, že ani Jan Neruda si nedovedl takovou změnu před sto lety představit. Demografické dějiny znají jak období prodlužování, tak i období stagnace střední délky života, jako tomu bylo např. v 70. a 80. letech v Československu.

Migrace: Je prakticky neprognózovatelná, protože ji ovlivňují velmi komplexní jevy jako války, ekologické katastrofy a ekonomický vývoj. Stojím si za tím, že obyvatelé české kotliny ve 3. a 4. století našeho letopočtu nepředpokládali, že cosi na východě přiměje kmen Čechů, aby se zvedl a vyrazil do střední Evropy a tím změnil podstatně demografické poměry v našich zemích.

Žádný demografický parametr navíc není homogenní. Velmi podstatně se liší podle socioekonomických skupin.

Malý příklad: Střední délka života vysokoškoláka starého 25 let je přibližně o 20 let delší, než střední délka života jeho vrstevníka, který má základní vzdělání. Navíc střední délka života vyučených bez maturity se v současné době zkracuje.

Nepředvídatelné předvídání

Co nám říkají prognózy pro další generaci, tj. do roku 2037, za předpokladu prodlužovaní věku odchodu do důchodu podle vládního návrhu? Stručně řečeno. Počet ekonomicky aktivních na jednoho důchodce se udrží nad číslem 2. Pokud prodloužíme dosud platné prognózy až do doby kolem roku 2055, kdy bude poměr mezi důchodci a ekonomicky aktivními nejméně výhodný, ani tehdy nedojdeme k číslu 1:1, jak často bez popsání předpokladů, ze kterých vychází, uvádí premiér Nečas. Nejsme tedy u zdi.
Demografický vývoj v moderní společnosti není zcela jistý. Při úvahách o něm bychom si toho měli být vědomi. I když na jednu generaci jsme schopni jej předvídat skoro spolehlivě. Demografové přece jenom stojí na pevnějších základech než ekonomové, pro které je těžké předvídat na příští měsíc, natož pak výnosnost kapitálu v průběhu více než jedné generace.
Jak svého času napsal Jan Kollár. Co z nás Slávů bude o sto roků?