Kniha spisovatele Martina Vopěnky Nová planeta, právě vydaná v Mladé frontě, se čte jedním dechem. To Martin Vopěnka umí, ať již jde o příběh s tématem sci-fi nebo o autobiografický text, jakým je jeho smutně krásná kniha Nebarevné vzpomínky.
Jedním dechem lze ale přečíst řadu knih. Ne u všech se však stane, že když se po jejich přečtení nadechnete, jste naopak nuceni dlouho zhluboka dýchat... a přemýšlet.


Mám rád knihy, které mi prvoplánově nevnucují myšlenky, podněty, ale které nás k nim lehkým nenápadným postrkem dovedou. Které nám neříkají „je to tak a tak“, ale které nám naznačí „tak co ty si myslíš?“.
Novou planetu můžeme číst jako podobenství – román o zemi zaslíbené a zároveň jako moderní a přitom prastarý příběh o Josefu a jeho bratřích, o rodičovské i sourozenecké lásce, o žárlivosti a zradě a o konečném odpuštění. To tvoří osnovu intimní vrstvy této knihy, jakýsi, Goetovsky řečeno, „malý svět“. Onen „svět velký“, svět činů planetárního významu, se s tím malým neoddělitelně prolíná.
Nová planeta není příběhem o putování ke hvězdám. Je příběhem o mesiášské vizi zakladatelů utopického světa na této planetě, staré Zemi. Situace na Zemi byla již neudržitelná, ale lidstvo, tedy část lidstva, mělo prostředky věci změnit. Ne pro všechny, ale právě jen pro vyvolenou část. Vytvořili dokonalý svět se sofistikovanou technikou a přísnou společenskou organizací. Svět, který byl plně samostatný, ale který, aby mohl nerušeně existovat, se musel oddělit neprodyšnou kupolí od „starého světa“, odříznout se. Od té doby se na Zemi rozvíjely zcela samostatně dvě civilizace. Ta stará, stále upadající, krutá, trpící, a ta na Nové planetě. Prosperující a uzavřená.
Každá utopie ale jednou končí. Začíná to tím, že se pozvolna mění v tyranii, i když v tomto případě skrytou a navenek příjemnou. Proces segregace pokračuje i na Nové planetě. I zde se vytvoří dva světy: svět „těch lepších“, v tomto případě geneticky zdokonalených, a svět „těch horších“, obyčejných, kteří vytvářejí jakýsi obslužný personál pro své šťastnější spoluobčany.
Může taková utopie vydržet? Je možné se hermeticky uzavřít a obrnit před obtížemi a vnějším nebezpečím? Je možné vybudovat ráj za cenu, že se nikdy nesmím ohlédnout za jeho hranice, tedy do světa zmatených, bolavých a trpících?
Autor na tyto a další otázky přímo neodpovídá. Nemoralizuje. Právě jen klade otázky a pootvírá možnosti různých řešení.
A když autor tuto knihu psal, nemohl vědět, jak aktuální se pro Evropu stane v době jejího vydání. Má se Evropa, naše civilizace, uzavřít, nebo zůstat otevřená? Čtu-li diskuse pod různými články, obvykle nejradikálněji se vyjadřují velcí odpůrci na straně jedné a velcí přitakávači současné migrace na straně druhé. A ani jedni z nich se ve většině případů neobtěžují pojmenovat problém komplexně. Klást otázky. Mají již předem jasno, ví kdo je nepřítel (ten s opačným názorem) a kde je pravda (tam, kde stojím já). Možná by jim kniha pana Vopěnky pomohla dojít ke skromnějšímu, a tím zároveň i konstruktivnějšímu postoji.