Ohlédnout se není na škodu. Kroměřížan se proto v minulých týdnech o něco takového pokusil. Můžete si přečíst souhrn jednoho tuctu kauz, které v porevoluční historii města považuje tento blog za nejskandálnější.



Dnes se to zdá jako historie, ale není to zas tak dávno, co město během dvou volebních období rozfofrovalo vlastní historický majetek za stovky milionů, většinou do rukou jedné firmy, která se o něj dodnes mnohdy řádně nestará. Není to tak dávno, co lidé mrzli, protože jim město prodalo teplárny, a kdy lobbisté zastrašovali zastupitele kvůli vodárnám. A kdy starosta schovával petice a pral se s policisty.
Tahle minulost nás dodnes pronásleduje v podobě obřího dluhu a hluboké nedůvěry voličů ve své zastupitele považované vesměs za podnikateli postrkované loutky.
Shrňme si proto 12 kauz, které podle Kroměřížana definovaly dnešní tvář kroměřížské komunální politiky.

1. Privatizace tepelného hospodářství
Tenhle příběh je o tom, proč se nemá privatizovat infrastruktura města, kterou jeho obyvatelé nutně potřebují. Nebo aspoň ne spřízněným politikům, jak to roku 1999 udělalo město Kroměříž.
Počátkem roku 1999 koupila tepelné hospodářství města ostravská firma VAE tehdejšího senátora a šéfa podvýboru pro energetiku Mirka Topolánka. Vzala si na to krátkodobý úvěr 67,5 milionu u pražské První městské banky. O rok později má ale VAE na vrácení jen 53 milionů a krachující bance tak zůstává dlužna bezmála 16 milionů. Od února 2000 přestává VAE platit Teplárně Kroměříž, která se kvůli tomu sama dostává do potíží a odstřihne proto VAE od páry. Od září tak čtyři tisíce bytů na kroměřížských sídlištích přišlo o dodávky tepla a teplé vody, zvažuje se dokonce vyhlášení stavu ohrožení. Starosta Petr Sedláček tehdy mrznoucím lidem přesto z médií opakuje, že prodej tepelného hospodářství byl „nejlepší možností“ (podle pamětníků ale později svůj postoj přece jen změnil).
Dle expertů na tepelné hospodářství ale město udělalo jen to, že do vztahu dodavatel – odběratel vsunulo prostředníka, který lidem o své služby zdražil teplo. A to tím víc, čím naléhavěji řešil svou nepříznivou finanční situaci. Od té doby začal úprk velkoodběratelů kroměřížské teplárny, který začaly místní školy. Následkem bylo další zdražování, jak se režijní náklady musely rozpouštět mezi klesající počet odběratelů. Nastartoval se začarovaný kruh, jehož výsledkem je jedna z nejvyšších cen ústředního tepla v republice a rostoucí počet plynových kotelen ve sklepích kroměřížských paneláků.
Pikantní je, že dluh 16 milionů po Topolánkově VAE odkoupil pražský magistrát, aby jej pak za pouhých 5,5 milionů prodalo firmě Eltodo, spřízněné s ODS.

2. Rekonstrukce Domu kultury
Příklad bezedné díry na peníze. O rekonstrukci se začalo uvažovat po povodních v roce 1997. Budova v zavezeném slepém rameni Moravy se totiž dala do pohybu. Standardní postup je sehnat peníze, zpracovat projekt, dát si nacenit realizaci, uspořádat soutěž a přidělit zakázku. Kroměříž šla ale opět svou kreativní cestou.
Roku 2003 rada doporučuje zastupitelstvu schválit čtvrt milionu na rekonstrukci a projektovou dokumentaci domu kultury. Od té doby do monstra postaveného poloamatérsky v akci Zet sypalo desítky milionů ročně. Největší stavební zakázky dostávala firma Manďák a její nástupce, vlivná stavební firma Syner.
„Stavba roku tak k dnešnímu dni spolkla 147 milionů a letos si vyžádá ještě dvanáct,“ psal v lednu 2007 Kroměřížský deník. Pravda, velkou část z toho zaplatila dotace od státu. "Odhadujeme, že městu bude chybět asi 70 milionů. Ve skutečnosti to může být i víc," dodal však tehdejší starosta Miloš Malý. Pochyby ale svého času provázely i zakázky v už opravené budově, zejména nájem restaurace, nebo nákup nábytku.
Celé to Kroměřížanovi připomíná obří průtokový ohřívač na veřejné peníze.

3. Prodej městského lesa v Rackové
Les o rozloze pětiny katastru Kroměříže prodala radnice v srpnu roku 2006 ani ne za polovinu jeho odhadní ceny. A, jak se stalo zvykem, vydávala to za výhru. Les v Rackové o rozloze 650 hektarů měl v době prodeje odhadní cenu 241 milionů. Firmě BC Logistic ho ale zastupitelstvo osvědčené tiché koalice ODS a komunistů prodalo za pouhých (bez uvozovek) 99 milionů.
Les je prý daleko, město na něm nevydělává dost, a ještě do těch stromů musíme investovat, tvrdil tehdy místostarosta Petr Sedláček - s architektem prodeje starostou Petrem Dvořáčkem jeho hlavní obhájce. „Majitel společnosti bydlí nedaleko Rackové. Žije zde od mládí a zdejší prostředí zná velmi důvěrně. Jsem pevně přesvědčen, že les, který patřil městu, je v dobrých rukou dobrého hospodáře,“ dodal starosta Dvořáček. A Kroměřížanům se ulevilo.
Byl to zřejmě i tento prodej a reakce veřejnosti na něj, kvůli kterému zastupitelstvo 20. října 2011 přijalo usnesení o minimálních cenách za prodej pozemků. O velkých ucelených lesních plochách se v něm říká, že jejich minimální cena je stanovena znaleckým posudkem. Díky „outsourcingové doktríně“ ODS však Kroměříž už takových ploch na prodej moc nemá. Nepočítáme-li vypelichaný hájíček u Bařic, který jediný zájemce odmítl, jen co ho uviděl.
Prodat tak velký historický majetek města tak hluboko pod odhadní cenou, jakkoliv daná nabídka byla nejvyšší ze čtyř, je podle Kroměřížana nezodpovědnost. Alternativou mohl být dlouhodobý nájem.

4. Kryté parkoviště dotované městem
Na sklonku roku 2005 otevřela u kulturáku firma WAA invest, stoprocentně vlastněná podnikatelem a předsedou komise hokejových rozhodčích Pavlem Halasem, i za účasti budoucího ministra financí Miroslava Kalouska, nové kryté parkoviště. Poptávka veřejnosti po jeho službách však byla nízká a tak zelo až na pár míst prázdnotou. Majitel se tak rozhodl využít požadavku části obyvatel sídliště Bělidla na zřízení nových parkovacích míst. Radnice dostala nabídku, že by po dobu deseti let dotovala polovinu parkovného padesátce řidičů z okolních ulic.
Smlouva nakonec byla před volbami v roce 2006 napodruhé schválena a to na jeden rok a od roku 2007 je zastupitelstvem opakovaně prodlužována na dva roky, naposledy do září 2013. Město tak platí firmě WAA invest měsíčně 500 Kč za každého z padesáti parkujících řidičů, což ročně z městského rozpočtu činí 300 tisíc. Dalších 300 tisíc pak má díky tomu jistých automaticky od parkujících. WAA invest si tak od roku 2006 v důsledku opakovaných rozhodnutí kroměřížských zastupitelů do září 2013, pokud by nebyla smlouva opětovně prodloužena, přijde celkem na 4,35 milionu. Polovina z toho jí přiteče (či spíše už přitekla) z rozpočtu města.
A ilustrativní perlička na závěr: o zastupiteli Pavlu Motyčkovi (KDU-ČSL), který v roce 2011 neúspěšně vystupoval proti prodloužení smlouvy mezi městem a WAA invest, se od té doby nesmí v Týdeníku Kroměřížska objevit ani čárka. Týdeník totiž z poloviny také patří majiteli WAA invest.

5. Směna domů (někdejší městský statek za bývalé odborové sídlo)
V létě 2006 vláda rozhodla o převedení tzv. Šilhánkova domu na rohu Husova náměstí a Kotojedské ulice na úřad práce. Prostory budovy byly do té doby využívány v přízemí Hospodářskou komorou a ve zbytku objektu sociálním odborem městského úřadu. Úřad práce v té době potřeboval prostory pro posudkovou lékařskou službu, přičemž mu plně postačovaly (přízemní) prostory, které po dohodě vyklidila Hospodářská komora. I tak se z důvodu větší jistoty vedení města rozhodlo úředníky sociálního odboru z Šilhánkova domu přestěhovat do bývalé budovy Odborových svazů, v jejímž sousedství už městský úřad měl své kanceláře. Soustředěna tak měla být do jednoho místa značná část agendy úřadu. Výměnou za budovu Odborových svazů, kterou po tři roky nemohl prodat, požadoval její čecho-australský majitel Jaroslav Zbranek získat od města do svého vlastnictví areál bývalého barokního statku na Malém Valu, kde sídlila Správa majetku města Kroměříž. Jelikož nemovitost ve vlastnictví města byla hodnotnější, tak byl Zbranek ochoten dát městu doplatek ve výši dvou milionů.
Dohoda byla schválena až napodruhé den před komunálními volbami a výše doplatku činila 2,8 milionu. Kritikům se nelíbila jednak výše doplatku, jelikož nezávislé realitní kanceláře dle MF DNES odhadly rozdíl v ceně minimálně na šest milionů, nemožnost parkování před budovou, jakož i výše nákladů rekonstrukce, jelikož budova byla jen vybouraným skeletem s čelní stěnou v havarijním stavu. Náklady místostarosta Petr Sedláček (ODS) odhadl maximálně na deset milionů, zatímco lidovecký zastupitel Jan Videman, profesí stavební inženýr, na asi dvojnásobek Sedláčkem prognózované částky.
Když na podzim 2008 rekonstrukce budovy skončila, ukázal se místostarosta Sedláček jako velmi špatný prognostik. Místo jím odhadované ceny deset milionů šlo na rekonstrukci dle MF DNES z městské kasy o 24 milionů více, tedy celkem 34 milionů.
A co je nyní s prostory, které vyklidil sociální odbor města v Šilhánkově domě? Dle sdělení ředitele kroměřížské pobočky úřadu práce Karla Smíška tam byla rok cizinecká policie, jinak jsou trvale nevyužity.

6. Pokus o prodej VAKu
V letech 2002-03 odkoupila Česká spořitelna pro Moravskou infrastrukturní (MI) od Holešova, Hulína, Bystřice pod Hostýnem, Chropyně, Kvasic a Bězměrova možnost výkonu jejich akcionářských práv (přímý odkup dle stanov není možný) ve společnosti Vodovody a kanalizace Kroměříž (VaK) při ceně 160 Kč/ks. Město Kroměříž pod vedením starosty Petra Dvořáčka (ODS), který byl původně příznivcem stejného postupu, jaký učinila již zmíněná šestice měst a obcí, navýšilo svůj podíl postupně ze 30 % na 47 %. Když za MI začala v létě 2006 vyjednávat finanční skupina Penta (během pár let „vycucala“ několik miliard ze Severomoravských vodáren) a nabídla městu společný postup a odprodej svých podílů španělské firmě Aqualia, starosta Dvořáček a jeho modro-rudá hlasovací koalice opět změnila názor. Vypsáno bylo nakonec výběrové řízení, ve kterém nabídla nejvíce společnost Hanácká sladovna a to 1300 Kč/ks. Pokud by to prošlo, hrozila by reálně obdobně jako ve Zlíně ztráta přístupu k „evropským“ dotacím. Rozhodnout měla poslední schůze zastupitelstva den před volbami, ale starosta nakonec návrh prodeje stáhl.
V roce 2007 nabídla Penta již novému vedení radnice v čele s Milošem Malým (ČSSD) akcionářskou dohodu o vzájemném postupu, kde by její místo ve VaKu zaujala rakouská společnost Energie AG (EAG). Tato dohoda byla v listopadu téhož roku radou a zastupiteli odmítnuta jako zcela nevýhodná, silně omezující Kroměříž a nepatřičně zvýhodňující EAG, která měla mj. dostat jako minoritní akcionář v představenstvu většinu. V roce 2008 po zmírnění některých pasáží smlouvy radnice obrátila a začala prosazovat její přijetí. Na jaře jí k tomuto chyběl jeden hlas, který posléze v říjnu dodal lidovec Jiří Kubáček hlasující proti usnesení strany. Proti usnesení zastupitelského klubu hlasovali i komunisté Vladimír Křemeček a Zdeněk Coufal, který se jen kvůli tomuto bodu jednání nechal přivést z nemocnice.
Smlouva obsahovala pro město drastické (mnohdy desetimilionové) pokuty, pokud nebude při hlasováních EAG „po vůli“ či na něco změní názor, zatímco EAG by v opačném případě nemusela platit nic. Dle MF DNES navíc tehdejší starosta (a dnes senátor) Malý popřel před zastupiteli dopis z Ministerstva životního prostředí, které mu sdělovalo, že v případě schválení smlouvy přijde VaK o možnost čerpání dotací z EU. I Transparency International se pak ve své zprávě o privatizaci vodárenství ptala proč, když tato smlouva městu oproti EAG nic nepřináší, došlo k jejímu schválení?
Smlouva nakonec nevešla v platnost kvůli tomu, že se nepodařilo do konce roku 2010 navýšit základní jmění společnosti, čemuž bránily žaloby PMS Reality.

7. Spor o mešní víno
V roce 1993 obnovil vinař Jaroslav Grmolec z Hovoran na Hodonínsku tradici výroby mešního vína v kroměřížských zámeckých sklepích. Založil eseróčko, do něhož přizval i olomoucké arcibiskupství. Vše úspěšně fungovalo až do roku 2001. Tehdy se arcibiskupství rozhodlo, že se Grmolce zbaví. Založilo vlastní společnost a ruku v ruce s tehdejším vedením kroměřížského zámku Grmolce ze sklepů vyštípalo pod záminkou, že pozdě platí nájem za sklepní prostory. Zahájilo proti němu i kampaň v kostelích. To už Grmolec vyráběl víno jinde.
Grmolec (sám praktikující katolík) se však začal bránit soudně a vyhrával jeden soud za druhým. Soudy postupně odsoudily jednatele arcibiskupské konkurenční společnosti za nekalou soutěž (to bylo v roce 2003 v Kroměříži), soudy v Ostravě a v Olomouci připravily arcibiskupství o podíl v původní společnosti a nařídily nové společnosti ovládané arcibiskupstvím, aby svou firmu přejmenovalo a změnilo název vína i etikety, protože se nápadně podobaly těm původním Grmolcovým. Trestní oznámení mířilo původně i na samotného arcibiskupa Jana Graubnera, který vyzýval farnosti, aby od Grmolce jeho víno nenakupovaly, to však policie nakonec odložila.
Zdálo se, že vinař a obnovitel tradice vítězí na všech frontách. Konečné vítězství však nakonec přece jen připadlo Arcibiskupství olomouckému. V roce 2008 totiž rozhodl Nejvyšší správní soud, že církve v Česku mají výhradní právo rozhodovat o tom, která firma v zemi může mešní víno vyrábět.

8. Dluh Kroměříže
Masivní zadlužení Kroměříže je do značné míry spjato s osobou bývalého starosty města Petra Dvořáčka. Dluh začal bobtnat za jeho starostování v devadesátých letech. Jeho symbolem se stalo masivní dláždění chodníků všude ve městě a další podobné investice. Starosta opakovaně argumentoval tím, že všechno je třeba udělat právě nyní, protože ceny stavebních prací rok od roku rostou.
Pak Dvořáček odešel do Prahy a ve starostenském křesle jej nahradil Petr Sedláček. Za jeho vedení se dluh města podařilo prakticky smazat, i když on sám si za to nechtěl přičítat nějaké zvláštní zásluhy, neboť prý v té době byly umazání dluhu nakloněny vnější okolnosti.
V roce 2002 se však Dvořáček do starostenského křesla vrátil a křivka zadlužení začala stoupat znovu, s podporou stále stejných argumentů obohacených například o tvrzení, že zadluženi jsou všichni, a nejvíc USA. Samozřejmě to bylo v době, kdy dluhy nebyly takovým strašákem jako nyní. Nicméně i tehdy se ozývala proti zadlužování Kroměříže hlasitá kritika. Na radnici však tehdy vládla skrytá koalice ODS a KSČM a ta si nastoupenou cestu zadlužování prohlasovala. Výsledkem bylo, že na konci volebního období v roce 2006 dosahovalo zadlužení Kroměříže astronomické částky čtvrt miliardy, a to přesto, že v tomto volebním období získalo město značné příjmy z prodeje vojenského majetku, který dostalo od státu.
Po Dvořáčkovi se stal starostou Miloš Malý a vyhlásil úsporný kurs. Za čtyři roky se podařilo srazit zadlužení na zhruba 200 milionů, aspoň to vedení města tvrdilo. Kritici upozorňovali, že to bude asi trochu jinak, protože mimo rozpočet se splácel ještě úvěr za rekonstrukci nové úřednické budovy v ulici 1. máje.
V roce 2010 se stala starostkou Daniela Hebnarová, která úsporný kurs ještě zostřila. Tvrdí, že jen za rok 2011 se podařilo dluh srazit o dalších 40 milionů korun, přičemž si město (kromě překlenovacího) nebralo žádný úvěr. Cenou za to však jsou poměrně drastické škrty ve všech oblastech a propouštění zaměstnanců.

9. Prodej památek do PMS
Kromě těch, které už nechal strhnout (sýpka), nebo o to usiluje (kasárna), patří Karlu Kuropatovi ve městě další velmi cenné památky. Jsou to zejména Regentský dům na Velkém náměstí a někdejší domov důchodců Na Kopečku. A způsob, jakým k nim přišel, je pro tehdejší vládu ODS charakteristický.
Když radnice v létě roku 2005 oznámila prodej Regentského domu, přispěchala s nabídkou i Kuropatova PMS, tehdy už úspěšný kupce kasáren a rozsáhlých pozemků. Obyvatelé Regentského domu ale založili bytové družstvo, a nabídli městu svou cenu a doplnili ji o žádost, ať dům prodá jim, protože na něj mají často celoživotní vazby. Tehdejší místostarosta Petr Sedláček z ODS ale prohlásil, že soutěž se vyhlásila jako licitace o nejvyšší nabídku a pravidla se za hry nemění. Nakonec se ale nelicitovalo a PMS získala nejen Regentský dům, ale i dům sousední.
„Místo obvyklé licitace zájemci napsali nabídnutou cenu do uzavřené obálky a představili zastupitelům své plány,” psal Zpravodaj v říjnu 2005. Ba co víc, PMS na témže zastupitelstvu získala navrch i činžák na Sýpkách. I ten chtěli koupit stávající obyvatelé, i je však vedení radnice odmítlo. „Bylo by to zdlouhavé a komplikované, preferujeme jednorázový převod celého domu,“ vzkázal Sedláček svým voličům v obou domech.
O rok později se kroměřížský privatizační sukces PMS završil koupí další památky. Poté, co ve městě skoupila skoro vše, co bylo na prodej, to ostatní vzdali. Do soutěže o poslední velký kus majetku se tak krátce před koncem volebního období v dubnu 2006 přihlásila PMS jako jediná. Po obligátních stížnostech vedení města na zanedbanost objektu, získala domov Na Kopečku hned vedle zámku a zahrady zapsané v UNESCO za 20 milionů.
Zajímavé je, že když velké nemovitosti neprodává město, PMS její zázračné štěstí opouští. Když se dražila velkoryse opravená Octárna v červnu roku 2007 (necelý rok poté, co ODS v Kroměříži prohrála volby), seděl Karel Kuropata mezi zájemci. Nakonec ale odešel poražen, Spolek pěstitelů Václava Brabce nabídl víc. Celkem 85,5 milionů, tedy o 30 milionů víc, než byla odhadní cena. PMS mezitím na svůj majetek aplikuje známý rukopis. Ve svých domech na Velkém náměstí slíbila udělat luxusní byty a dole galerii a hudební kavárnu. Ani sedm let poté nic z toho v obou domech není.

10. Kasárna: mršina uprostřed města
Bezradnost Kroměříže nad obřím armádním majetkem, který jí spadl po přelomu tisíciletí do klína, bila do očí i na tehdejší dobu a místní poměry. Ani to, že Kroměříž získala ne jedny, ale hned dvoje kasárna, nevedl tehdejší volené zástupce k tomu, aby se pokusili aspoň jedněm vtisknout nový život podle vlastních představ.
O tom, kde se bude rozhodovat, nenechal nikoho na pochybách tehdejší místostarosta Petr Sedláček. „Shromažďujeme záměry podnikatelů, kteří o prostory v bývalých kasárnách projevili zájem,“ prohlásil roku 2005, když už byl převod Rybalkových kasáren na město na spadnutí.
Budiž. U ošklivých kasáren na kraji města to ještě dávalo smysl. O to horší ale je, že stejně se zachovalo město i k historickému areálu Žižkových kasáren pár kroků od centra, které přitom nedlouho před tím němečtí studenti urbanistiky doporučili proměnit na nové centrum města. Jediný rozdíl byl nakonec v tom, že město Žižkovy kasárna neprodalo jako celek ale budovu po budově, pozemek po pozemku. Většinou do rukou PMS.
Město tak naprosto rezignovalo na jakýkoliv plán, co s areálem v širším centru města udělat. Stejné vedení radnice přitom jen krátce předtím naříkalo, jakou pohromou bude pro město odchod celkem 1300 vojáků. Místo vize, jak do města život vrátit, předhodila radnice Žižkova kasárna podnikatelským záměrům jako mršinu supům. Žádná veřejná diskuse, žádná soutěž o urbanistickou studii. Proč areál město například nenabídlo za symbolickou korunu zlínské univerzitě, které tehdy šéfoval kroměřížský patriot? Že by naplnění takové vize trvalo dlouho? A co máme místo toho dnes?

11. Pozemky: záplaty v děravé lodi
Podobné výtky lze vztáhnout i na prodej rozsáhlých městských pozemků. Desítky hektarů půdy a lesů, které městu patřily stovky let, prodala radnice během pár volebních období. A to bez jakéhokoliv předem daného plánu, nač mimořádné příjmy použije. Naopak. Prodeje se často děly netransparentně a vždy sloužily jen k látání stále větších děr v rozpočtu. Radnice se při tom zhusta chovala jako zaměstnanec svého takřka výhradního odběratele nemovitostí - PMS.
Například v létě roku 2006, když prodávala les u Rackové a pozemky i se psím útulkem na Čápce. Nejenže tehdejší starosta Petr Dvořáček před odpovědnými úředníky schoval petici proti prodeji útulku s 230 podpisy a na jednání nedal signatářkám slovo. Zastupitelé se navíc až ze svých složek dozvěděli, že rozpočet města už počítá s výdaji za peníze z ještě neschváleného prodeje. „Není na tom nic nového, děláme to tak celé čtyři roky,“ glosoval to tehdy starosta s odzbrojující otevřeností. Prodej pak symbolicky jako „celé čtyři roky“ schválily hlasy ODS a KSČM – tiché koalice, která kroměřížskou pravici zcela připravila o politický vliv v kraji.
Fakt, že si radnice alespoň u některých prodaných pozemků vymohla, že na nich kupující postaví infrastrukturu a převede ji na město, představuje vrchol místní porevoluční spolupráce veřejného a soukromého sektoru.
Dvořáčkovou érou však prodeje obřích pozemků zdaleka neskončily. Půl roku před koncem volebního období prodala radnice vedená Milošem Malým za 12 milionů 40 hektarů půdy za letištěm, kudy by v budoucnu mohl vést obchvat. Kupcem se stala PMS, proti které se sociální demokrat Malý na začátku volebního období ostře vymezoval.

12. Technické služby: kandidát na audit
Kroměřížské technické služby hospodaří s veřejným majetkem od bytů, přes teplo, veřejnou dopravu a veřejná prostranství. Jejich základní jmění přesahuje 54 milionů. Přesto v nich panuje netransparentnost a nepořádek.
Nejde ani tak o to, že společnost léta slouží zčásti jako neformální koaliční tmel v podobě placených míst ve vedení společnosti odprava doleva. Nejde ani o to, že se město z technických služeb v minulosti sporně převedlo ziskové zahradnictví na Biopas, který městu patří jen z poloviny.
Jde o to, že Technické služby podle všeho roky neplnily to, co podle zákona plnit měly. Do jejich hospodaření tak veřejnost neviděla a nemohla ho tedy podrobit kontrole. Jak před časem na Kroměřížanovi upozornil jeden z pisatelů, Kroměřížské technické služby neplní svou zákonnou povinnost ukládat do sbírky listin rejstříkového soudu své ekonomické výsledky, nevypracovávají ani povinnou zprávu o vztazích mezi propojenými osobami a nejasné jsou i účetní operace mezi městem a společností. Až čtyři roky staré účetní uzávěrky radnice do rejstříku dodala až vloni v létě (nejspíš poté, co ji pisatel poslal své dotazy).
„Kroměřížské technické služby nemají jednatele ani dozorčí radu. K jejich zvolení/odvolání totiž rada města vykonávající funkci valné hromady potřebuje souhlas zastupitelstva. Ten nebyl nikdy dán,“ napsal tehdy David Dvořáček. Tento stav podle něj zavdává podezření na porušení povinností při správě cizího majetku. Orgány společnosti by se tak podle něj měly kompletně obměnit a společnost by měla projít hloubkovým auditem. Podle Kroměřížana to není špatný nápad.

Kauza č. 13 aneb Co se do tuctu nevešlo?
Skandálů, které otřásly Kroměříží, bylo v minulosti víc. Za všechny jmenujme prodej dvou a půl tisíce obecních bytů v průměru za 60 tisíc kus. Je pravda, že to bylo koncem 90. let, kdy jste snadněji dostali úvěr na tunel za dvě miliardy než na byt za půl milionu. I tak je ale tato cena pro město nápadně nevýhodná a připomíná spíš kupování hlasů. A to tím víc, že mnohé domy byly před prodejem z městských peněz rekonstruovány.

Autoři: Karel Toman ml. (úvod, 1-3, 10-13), Vojtěch Navrátil (4-6), Leopold Nikl (7-9)