Postižení jsou v norských masmédiích zmiňováni stále řídčeji, ovšem občas, jako nyní, se dějí věci, jež jim opět prorážejí cestu na titulní stránky.

Vyšlo totiž najevo, že řidiči autobusů v Oslu nikoliv ojediněle, nýbrž naprosto běžně, ujíždějí osobám na kolečkovém křesle. Dosvědčují to sami postižení. Jejich organizace míní, že to, že se Ruter, městský dopravní podnik pokorně omluvil a slibuje nápravu, aniž cokoli koná, nemáme zapotřebí. Bohužel se najdou někteří řidiči, pro něž není dost důležité to, aby se s nimi svezli i postižení. Psal o tom např. server www.nettavisen.no.

Zpráva Vysoké školy v Oslu a Akershusu prostřednictvím serveru www.abcnyheter.no o tom, nakolik masmédia postiženým věnují pozornost, je prý otřesné čtení. Např. ve srovnání s každoročním průvodem homosexuálů je neviditelnost, či jen okrajové krytí postižených v norských zprávách dost křiklavé. Masmédia např. přehlížejí Stolthetsparaden, „Průvod hrdosti“ postižených osob. V branži s padajícími příjmy je obecně kvůli snaze šetřit na ústupu investigativní žurnalistiky z vlastního zájmu, bez jakýchkoli jiných vnějších vlivů, která je náročná na zdroje. To postihuje veškeré náměty a proto o krytí rozhoduje prodejnost toho kterého námětu ve velkém.

Přitom vážnost konfliktů o právech a diskriminaci postižených a zjevné konflikty jsou podstatné ve všech mediálních oblastech, vč. textů zpráv. Mnozí si nich si nepřejí být označováni ani za hrdiny, ani za oběti, a mají za to, že je lepší se zaostřovat na to, čeho všeho jsou postižení schopní, či opak.

Norsko podle serveru www.framtida.no zaostávalo v ratifikaci Úmluvy OSN o právech postižených a potřebovalo na to více času než jiné, o mnoho chudší země třetího světa. Podle několika zástupců organizací postižených Norsko na rozdíl od toho, co si mnozí s oblibou myslí, za ně nebojuje v první linii. Místo, aby dávalo přednost jejich životním podmínkám a právům se zaměřuje na bezprostřední náklady, přitom podceňuje širší kladné výsledky jako zvýšenou životní kvalitu pro všechny, zvýšenou produktivitu v obyvatelstvu jako takovém a zejména u postižených. Těm jde o univerzálně vytvořenou společnost, na níž se může podílet každý, ovšem politici vidí jen překážky a bojí se zavázat, přitom platilo Norsko pro prosazení Úmluvy o dětech za průkopnickou zemi.

Postiženým jsou porušována práva třeba na bydlení, kde se jim chce a s kým chtějí. Byť jde o mládež, tak jsou někteří proti své vůli umístěni do domovů pro seniory. Dostupnost veřejných budov se pomalinku zlepšuje, nyní je dostupných devět z deseti škol. Postižené děti, jež spadají do školního okrsku, kde není bezbariérová škola, jsou přepravovány taxíky třeba do sousedního okresu. Horší je to třeba u budov jako muzeí a domů kultury. Uvádí to server www.handikapnytt.no. O pohostinských zařízeních je prý škoda mluvit, natolik je situace neutěšená.

Zažádáte-li o pomoc s úpravou vašeho obydlí, abyste tam mohli (zůstat) bydlet, tak o tom, jaké pomoci v podobě např. zapůjčení schodišťových výtahů, zvedacích plošin a ramp, či dotace na tyto pomůcky, anebo jestli se vám vůbec nějaká pomoc dostane rozhoduje okres, v němž máte své bydliště. Zjistil to norský Nejvyšší kontrolní úřad a zprávu zveřejnil na svém webu.

Pouze jeden ze tří tělesně postižených dokončí střední školu. Hovoří o tom čísla Norsk institutt for forskning om oppvekst og aldring, či Norského ústavu pro výzkum vyrůstání a stárnutí, jen 17 % osob v této skupině má vysokoškolské vzdělání a 36 % jich mělo zaměstnání (u kombinace ženy a postižení jsou statistické údaje ještě méně uspokojivé) a jejich příjem byl o 2/3 nižší než u zbytku obyvatel. Podle průzkumu si rodiče tělesně postižených dětí stěžují na to, že děti nevnímají školu jako místo rozvoje jejich odborných a společenských zdrojů. Zkušenosti rodičů mají společné to, že dětem tato školní docházka nevyhovuje, že dosahují chabých výsledků a že jsou jejich sítě přátel velmi omezené. Zvláštní výuka mimo třídu vyvolává značná nelibost.

Desetitisíce postižených si podle serveru www.framtida.no přeje zaměstnání a v Norsku v mnoha oborech tato pracovní síla chybí, přesto cíle začleňovat tyto lidi do pracovního života nebyly dosaženy, a to ani bezmála dvacet let poté, co vznikl plán na inkluzi do pracovního života.

Před vznikem prvního programu na zaučování postižených lidí se všechna ministerstva zavázala k tomu, aby zaměstnávala někoho s nějakým postižením. Ze začátku bylo mnoho výmluv, které se týkaly např. pracovních úkolů vyžadujících vysoké kvalifikace. Např. mezi členy Svazu nevidomých je ale spousta lidí s vysokoškolským vzděláním a s velmi zajímavými životopisy. Není zapotřebí jim mnoho uzpůsobovat, jde především o předsudky. Lidem se vybaví především bílé hůlky a kolečková křesla a nevidí člověka s dokončeným vzděláním, jenž je mnohdy tím nejlépe kvalifikovaným. Na tom, že se jejich pracovní síly nevyužívá, společnost dlouho prodělávala a ještě do velké míry pořád hodně prodělává. Mnohdy se jedná o nejvěrnější pracovní sílu, jaká existuje, byť někteří z nich nemohou vykonávat těžší práci a mohou odvádět jen jednoduché úkony.

Uživatelé kolečkových křesel mají mnohem větší hodnotu než jejich kolečkové křeslo, jenže příliš mnoho zdravých lidí nevidí nic jiného, než právě kolečkové křeslo, a proto ani neodpovídají na žádosti uživatelů kolečkových křesel jakožto uchazečů o zaměstnání. Jak mohou získat zkušenosti a dovednosti, jež mohou uvést v životopise, když jim není dovoleno někde začínat, jelikož v nich lidé nevidí nic jiného, než jejich pomůcku a nikoliv osobu samotnou?

Mezi pracovníky okresů panuje velká míra neznalosti o právech postižených. Proto také drtivá většina okresů porušuje zákony, pokud jde o poskytování zdravotnických a pečovatelských služeb postiženým. Podle inspekcí hejtmanských úřadů a serveru www.abcnyheter.no se selhává trvale, a to ve zcela podstatných skutečnostech. Ledabylé a náhodné. Takto je popisováno poskytování služeb postiženým. Okresy jim často neumožňují služby doma u postižených, či za jejich spoluúčasti. Mnohým z odchylek je dáván za vinu nedostatek vedení, či kompetencí. Někteří postižení se kvůli diskriminaci a kvůli snaze o důstojnější a plnohodnotnější život dokonce stěhují do jiného okresu, než odkud pocházejí a v němž si přejí žít dále. Podle nich jim okresy odebírají svobodu. Jejich stížnosti nepomáhají.

Podle uživatelů tzv. pomoci řízené uživateli, systému, jenž byl uzákoněn v r. 2015, a třeba deníku Sunnmørsposten, se zdá, že zodpovědné okresy nejsou s lidskými právy obeznámeny. Podle systému měl být každý okres nápomocen, aby měl každý postižený právo navštěvovat přátele a známé, účastnit se kulturních akcí a mít aktivní volný čas. Místo toho jim připadá, že okresy pracují proti nim a svobodě jednotlivce. Podle zákona o pomoci řízené uživateli mají samotní uživatelé rozhodovat, jak si přejí, aby byl pomocník využíván: kdo je má doprovázet na záchod, jak mají být jednotlivé dny organizovány a kdy se má co dít. Uživatelé musí za aktivity a cesty sami platit, ovšem mají nárok na podporu na hrazení výdajů na asistenta a to i mimo okres bydliště. Většina si přeje mít nad vlastním životem větší vliv, žít běžným každodenním životem a řídit si svůj vlastní volný čas, aniž jsou odkázáni na pomoc přátel a rodiny.

Příliš velké rozdíly ve službách norských okresů potvrzují i vyslanci OSN. Ovšem nejsou to jen okresy, kteří diskriminují, nýbrž i třeba někteří taxikáři, jak uvádí server www.nrk.no. Taxikářské povolání nejen ve větších norských městech zastávají převážně muslimové a jste-li slepí a máte-li psa, tak máte u řady z nich smůlu. Psa kdekdo z nich nesnáší a budou se chtít ze situace jakkoli vymluvit, jak popisuje nejeden uživatel, jemuž byl ponižujícím způsobem zamítnut svoz, ať řekl, či udělal cokoliv.

Kdo se má čemu přizpůsobovat: postižení společnosti, či společnost jim? Jde proti nim systém, jenž jim naopak měl pomáhat.