Norské úřady cenzurováním dávají Breivikovi za pravdu v tom, co nám všude cpal, pokud jde o cenzuru, nebezpečí jeho poselství a politickou hyperkorektnost. Cenzura navíc zbystří pozornost lidí, kteří se z různých důvodů o tento případ dosud nezajímali nebo se mu vyhýbali.

Pokud by Breivik měl v následujících dnech „výpadky“, odkazovat na mimozemšťany, no prostě nesporným způsobem vykazovat znaky „pravé“ duševní choroby, je etický problém na světě. Mohl by totiž v takovém případě stále platit za zlomyslného, patetického lůzra atd.? Nebo měli bychom ho litovat? Budeme případně s to jevit vůli a schopnost pečovat o duševně chorého? Co budeme cítit a jak se budeme stavit k tomu, co jsme dosud o něm tvrdili? Budeme i nadále ukazovat prstem na Breivika a prohlašovat, že je zatracený patetický lůzr? Toto je v Norsku natolik oblíbené označení někoho, kdo se nám nelíbí, že svou zprofanovaností už ztratilo svou původní sílu.

Psychiatři a jejich obor z této zatěžkávací zkoušky zatím vycházejí nanejvýš špatně. Je zjevné, že se snaží nejlépe, jak jen umí, udržovat a hájit svůj postoj „my víme nejlépe“, byť je nad slunce jasné, že psychiatři tápou ve tmě. To, co lidi rozhodí, je nehistoričnost vědomí (nedostatek historického vědomí) psychiatrů. Zdá se, že neberou v potaz ani nechápou to, že terorismus je cílevědomou politickou metodou. Je bizarní představou, že někdo musí být vyšinutý, aby mohl zabít 77 lidí pro politické účely, když bereme v úvahu dějiny terorismu a jeho následky. Psychiatři, kteří Breivika posuzovali, připadají mnoha lidem neobyčejně rovnostářští, omezení a neznalí, což již nejednou problesklo v jejich zprávách a jiných úvahách.

Tím jediným, kdo může vyprávět příběh o tom, kým je a jak se stal tím, kým je, je Breivik sám a nikdo jiný. Některé příběhy jsou tak jedinečné a pozorované zvenčí tak obtížně vystižitelné. V průběhu plynoucího času je k tomuto příběhu více otázek, než odpovědí, a těch otázek stále přibývá. Je to ale příběh, který nám Breivik ani za nic vyprávět nebude. Třeba najdeme něco v meziprostorech, v letmých okamžicích, kdy mu to s vypovídáním trochu selže a my pochopíme to divadlo, jež na nás hraje.

Tím, že masový vrah přiměl norské úřady k tomu, aby nám Breivika cenzurovali, mu dávají za pravdu v tom, co nám všude cpal, pokud jde o cenzuru, nebezpečí jeho poselství a politickou hyperkorektnost. Cenzura navíc zbystří pozornost lidí, kteří se z různých důvodů o tento případ dosud nezajímali nebo se mu vyhýbali. Když je cenzurován, je to „povinnost“, kterou si uložilo čím dále více lidí, ho sledovat a vnímat. Tím také stvrdil postoj úřadů – „My víme nejlépe“.

Někteří si s povzdechem vysvětlují cenzuru tím, že se řadí po bok četných dalších opatření, na které jsme si museli zvyknout a kterými se náš opatrovnický stát nás snaží chránit proti tomu, co je potenciálně škodlivé či nemorální. Stačí zmínit norskou politiku např. proti obohacování se (vysoké daně a poplatky), alkoholu, prostituci či zveřejňování obnažených těl. Desetiletí rovnostářství, které je nyní masivnější a okatější, než dříve, vyvolává reakce jako např. tuto: Pokud jako společnost neobstojíme v televizním vysílání, tak asi jako společnost nejsme nic moc.

Chabé výmluvy proti cenzuře
V norských pohádkách trolové prasknou, jakmile se dostanou na sluníčko. I Breivikovy výpovědi vykazují praskliny, a to tolik, že se sotva kdy držely po hromadě. Držet údajné šílenství pod pokličkou ho nečiní menší. Když jsou jeho slova stejně reprodukována a jsou zapisována, je to chabá omluva, že by se neměla vysílat s ohledem na poškozené. Vždyť oni sedí v soudní síni. Někdo si může myslet, že Breivik má nějaké pointy. Možná budoucnost Norska ukáže, že Breivik měl v mnohém ve svých rozborech přistěhovalectví a norského politického života pravdu? Že jsme měli extrémisty dva – Breivika i Sociálně demokratickou stranu spolu s drtivou většinou politické elity, která způsobila, že Norové do 20-30 let budou menšinou ve vlastním hlavním městě? Pak bude i snažší pochopit to, o čem píše a mluví pro ty, kteří nechápou, z nichž mnozí toto tvrdí paušalně.

Co je horší – mít možnost dívat se na to, co se v soudní síni skutečně děje nebo si vytvářet vlastní názor a pochopení situace skrze přežvýkané referáty? Chtějí „osekávat“ jeho řečnický pult. Je masovým vrahem, zároveň je ale politicky motivován a o tom je podle názorů většiny komentátorů třeba toho slyšet více, aby nám byly motivy, pohnutky a vše, co vedlo k útokům, jasné. Pustíme-li skutečnost pod kůži, uděláme službu i přeživším, jejich blízkým a jiným dotčeným. Zaslouží si to, abychom udělali čestný pokus o pochopení části toho, co prožili. Pochopení samozřejmě neznamená souhlas, jen osvětu a obecnou informovanost, což může, ale nemusí přinést plody.

Norové mají z velké míry pocit, že skutečnost je příliš dlouho překrucována a dojmy jsou nám zprostředkovávány vnitřním kroužkem zvlášť zasvěcených, kteří jsou pozváni na toto groteskní drama a vyprávějí nám ostatním o tom, nakolik my ostatní musíme být šťastni za to, že se nacházíme ve světě neviny. Mnozí Norové nyní dávají hlasitě najevo, že nepotřebují pro vypořádání se se zlem takové zpravodajství, není potřeba ochranného pásma.