Kdy se dostaneme k věci? Přijdeme snad někdy brzy na to, v čem to vězí? Jako že 22.7.2011 byl v Norsku spáchán politický atentát? Připraven chladnokrevně, bez srdce, bystrým mozkem, který po mnoha léta pracoval na plné obrátky.

Výbuch a střelba byly míněny jako bojovné výkřiky, aby Breivik podnítil svatou válku proti sociální demokracii a jejím základním hodnotám, jako vynucované „budujeme společnou identitu“ - nové „my“ napříč náboženstvími a rasami, jakkoliv je to myšleno v dobrém. Politický atentát je právě tím označením, kterému se dosud politické i mediální Norsko vyhýbalo, jako kdyby se nesmělo jako přimočaré označení, které není přepisem skutečnosti. Tento politický atentát se topí v slzách, růžích, psychoanalýzách, skenování mozků, rozhovoru s plastickým chirurgem, který operoval Breivikův nos, chladných krokodýlích očích a podivných úsměvech. Povyky a rozruch kolem soudních psychiatrů tlumí křiky z Utøyi. Proč tato politická poprava a jak na ni politicky smysluplně a s rozhodností odpovědět?

Myšlenkové pochody, vzorce uvažování, hodnoty a činy člověka nevzniknou ve vakuu, nýbrž vlivem génů, osob, které má kolem sebe, okolí obecně, ba i síly a ducha společnosti. Norsko před útoky i po nich nechtělo vidět, bylo zaslepené vůči problémům ve vlastních řadách. Více mu záleželo na dobru desetitisíců imigrantů, než na dobru jednotlivých lidí, kteří byli odchováni zde. Mělo ve zvyku kupovat si dobré svědomí a reputace světa přijímáním více imigrantů, než mohlo a může na úkor zhoršujících se nálad a vztahů v společnosti. Pro potvrzování vlastního já rozdávalo po světě miliardy na vše možné od organizací, které pálily své protivníky zaživa (např. ANC v Jižní Africe), přes organizace jako PLO, které jsou mnoha státy světa považovány za teroristické, až po projekty na záchranu déšťových pralesů, kde se stejně kácí. To vše bez řádného mandátu vlastních obyvatel a do velké míry bez jejich vědomí a zájmu.

Budoucnost může Breivikovi poskytnout doprovod. Požadavek naší doby zní: Vyhrávejte, staňte se číslem 1, předveďte se! Jinak budete lůzři. Původem byl z jedné z nejlepších čtvrtí Osla, přesto narazil v společnosti vítězů mnohokrát. Pěstování síly a úspěchů a jen jedné stránky mince je doprovázené opovrhováním jiných a také opovrhováním sebou samým za slabost a porázky. Breivik musel znovu povstat jako nadčlověk. Stal se Velitelem Breivikem, Zachráncem Norska. Zároveň toužil po smečce, stádu, ke kterému by mohl patřit. Našel bílé rytíře. Přitom je jen jedním v těch norských masách, které se cítí bludnou politikou přecizeni. Jeho důkazem toho, že žije bylo a je zviditelnit se: „Jsem ohniskem médiálního hledáčku, tedy jsem.“ Když byl Breivik v r. 2010 jednou celebritou v baru v Oslu odmítnut, řekl zhruba toto: „Jen počkejte, za rok budu daleko známější, než Vy“.

Měli bychom zkoumat, co v nás může být to, co mohlo přispět Breivikovu řádění. Sociálně medicínským pohledem na tuto problematiku ho lze chápat jako blesk zaslaný dopředu – předzvěst. Bylo by radno, abychom se semkli a zastavili ty hromy a tu bouři, která se na nás řítí.

Dlouhou dobu vzniká obraz nebezpečí nejen lidí vyznávajících islám, ale i těch, kteří se často pod falešnou vlajkou snaží dostat mezi nás i do srdce naší společnosti. Můžeme jim věřít? Nakolik jsou naší kultuře loajální, nakolik jsou ochotni přizpůsobit se a schopni si zvyknout na pravidla, která jsme ustanovili a která se stala konvencí dávno předtím, než se začali sem stěhovat? Nejsou to spíše vypočítaví prospěcháři a azyloví turisté, kteří baží po našich platech a sociálním systému? Strach a podezíravost přesahují stranické rozdíly a partajní loajalitu. V atmosféře normalizované skepse vůči přistěhovalcům a politice vůči nim jsou mezilidské vztahy narušeny. Podle mnohých, kteří jsou náramně spokojeni se stavem věcí bychom neměli mít ani právo ventilovat kritiku, natož, abychom nazývali věci pravými jmény a nijak jinak. Jak neslýchané, však jakkoliv se to vezme, máme se po všech stránkách jako žádní jiní lidé. Když někteří nemají reálné, opodstatněné problémy, tak se vždy něco najde. A takhle se dá vše krásně zamést pod koberec a hotový ráj je na světě.

Jeden můj známý vyplňoval formulář průzkumu, který se mu dostal do ruky. Měl název „Co Vás bude v nadcházejících šesti měsících znepokojovat nejvíce?“. Odpovědní alternativy byly mj. Tolerance vůči jiným náboženstvím, Tolerance vůči hodnotám jiných zemí, Chybějící pochopení pro jiné kultury. Scházelo tam Přistěhovalectví. Můj známý si myslel, že tam nebylo, poněvadž kdyby by tam bylo, bylo by to politicky krajně nekorektní a tudiž by to odráželo některé nežádoucí a potenciálně nebezpečné a zlověstné části druhé stránky mince. Nebylo tam, jelikož si významné síly takovou odpověď nepřejí. Je obecně problém, abyste se dozvěděli co si lidé o tom i o tamhletom myslí. Někteří si nepřejí dozvědět pravdu, která tu v hloubkách daleko pod povrchem žije. Ta pravda je bolestivá a často nelze se k ní dostat přes panující manipulaci a prostoduchost.

Není vůle snížit sociálně-medicínské rizikové faktory a prohloubit toleranci a respekt k jinak smýšlejícím. Stojí proti sobě dva nesmiřitelné tábory. Obrací se na mě lidé, kteří dojemnými až srdcervoucími příběhy vyprávějí o tom, jak odjakživa postrádají politickou vůli i talent vycházet vstříc napjatému a dlouho trvajícímu, však marnému volání po posílení bezpečnosti a nadějnější budoucnosti tím, že se čelí reálným problémům s přistěhovalectvím a přebudováním společnosti ve velkou neznámou, aby se tu celý svět zabydlel a aby mu tu vyhovovalo a líbilo. Politické Norsko neodkladný úkol č. 1 nechce ani vidět, ani se k němu znát.

Hodně rozšířený je vžitý pocit, že za každého přistěhovalce s legalizovaným pobytem bude těžší říct „ne, již dost“. Když jste odsouhlasili jednoho, tak proč by neměl dostat „ano“ i ten další „uchazeč“? Zcela specifický problém představuje těch norskou policií odhadovaných 20000 ilegálních přistěhovalců, z velké části Muslimů, které skrývají krajané i Norové, kteří nectí nic jiného, že „jim chtějí jen pomoci“. Aby toho nebylo dost, je třeba přičíst několik set osob, kterým byl odmítnut azyl a přešly do tzv. „kostelního azylu“. Jde o norskou raritu. Kostely a kaple jsou považovány za neutrální půdu, kde se policie neodváží zasáhnout a zadržet tyto lidi za účelem jejich vyhoštění. Ti, kteří na tento nápad přišli jako první byli místní, kteří to cynicky využívají. Je to něco jako braní rukojmích, neboť nezřídka vykonávají hladovku, aby na společnosti vynutili svůj požadavek zůstat v Norsku. K tomu jim i podobným pomáhají místní média, která se nechávají oblafnout a která bíjí na poplach ze všech sil, když se proslechlo, že Ahmed či Jelena nesmí zůstat v Norsku.

Vážení, dejte Norům důvod, proč by měli věřit azylantům, kteří podle norské policie z 90% lžou o své totožnosti. Za to, aby se dostali do Norska, často zaplatili bílým koním pro ně astronomické částky. „Ztratili“ své doklady spláchnutím na letadlových záchodkách, odíráním prstů si úmyslně pokoušejí rozmazat otisky prstů. Podle Eurostatu je Norsko na 5. místě v Evropě ve vyhovování žádostí o azyl. Norsko uděluje azyl sedmkrát častěji, než je průměr EU. Slučováním rodin se bez ustání rozšiřuje okruh lidí, kteří mají více společného a návaznosti na svou vlast, než na Norsko. Čím dál více lidem je tak na falešném základě uštědřen pobyt v zemi, „kde je pro ně vše zdarma“ na úkor ostatních.

Opravdu si má někdo po tom všem myslet, že ti lidé, kteří se sem dostanou jsou ti lidé, kteří potřebují pomoc nejvíce? O budoucnosti a radikální proměně Norska by se mělo rozhodovat na základě vyvážené a demokratické diskuse. Místo toho ovládá zemi přesvědčení, že politickou cestou se na tom nic nezmění. Breivik si zcela neoprávněně vzal ke změnám mandát, v právu tak razantně změnit Norsko ale není ani Sociálně demokratická strana a další proimigrační partaje. Osvojila si k tomu mandát, aniž by ona, ani mnoho jiných stran nevěděla která bíje.

V Norsku se přece o nepříjemnostech ve vlastní zemi nemluví, vyhýbá a odkládá se konflikt, protože se máme jako prasata v žitě. V „nejlepší zemi na světě na život“ nikdo nestojí o to, aby někdo na něj vztyčil ukazováček a vydíral ho jako pochybného a morálně méněcenného. Takže kdy se dočkáme koalice realistů? Místních anomálií je více než dost. Ten, kdo si počká, dočká se i pokračování v dalším článku.