Kdyby bývaly byly Norsko, Norové a norská společnost tak skvělé, nerodilo by se jim více dětí? A pakliže to neodráží vývoj a stav společnosti, tak copak to asi odráží? A opravdu je oplodňování norských žen (ano, i takhle si to někdo vykládá) jedním z úkolů státu?

Navzdory péči o nastávající matky a dozor nad nimi, roční rodičovské dovolené, dávkám a příspěvkům, dotovaným mateřským školám, bezplatnému vzdělání, družinám, bezpočtu klubů a spolků a pomoci dětem s domácími úkoly, sedí společnost s rukama v klíně a vidí, že počet dětí narozených etnickým Norkám je stále méně. Přitom má-li norská kultura přežít, tak nesmí Norky ve vlastní zemi předhánět jiná etnika.

Na problém narazila mj. během tradičního novoročního projevu bývalá premiérka Erna Solbergová a poukázala na něj i během sjezdu její strany Høyre již zesnulý Kåre Willoch, veterán norské politiky. Minulá vláda kdysi dokonce sestavila vlastní pracovní skupinu, aby pokud možno na problematiku získala odpověď.

Tato strana a další spoluzodpovídají za vývoj posledních desetiletí, v němž se do velké míry shodovaly a hlasovaly s ostatními stranami pro rozsáhlý přerod Norska v cosi jiného, čehož následky v plné míře zdaleka nejsou známé.

Odhaduje se, že společnost bude v následku rozsáhlých změn čím dále méně stabilní, bude klesat schopnost vytvářet hodnoty, natož nadále udržovat důchodový a sociální systém, zatímco bude dále stoupat počet příjemců dávek a lidí nenávidějící nás, naši společnost a náš způsob života, a současně s tím nerovnoměrně roste počet seniorů.

JIstěže se nízká porodnost netýká jen Norska, avšak o to bezprecedenčnější je daleko za jeho hranicemi považován fakt, že se s takovým problémem potýká země, jež měla mít veškeré předpoklady i ve svém nerealizovaném potenciálu k tomu, aby porodnost lámala všechny rekordy.

Má-li se populace udržovat, musí se rodit průměrně o něco přes dvě děti na ženu. Sice se stává matkou téměř stejně velký podíl žen jako dříve, ovšem málokterá si pořídí více než dvě děti. Proto celková úroveň plodnosti spadla na 1,48 dítěte, dost pod oné minimum činící 2,1 % na udržování populaci. Zato ještě v r. 2009 se na ženu rodilo 1,98 dítěte.

Proč již není populární dělat nejdůležitější práci na světě, tedy mít potomky a své nástupce? A jak chtějí politici a obyčejní lidé navýšit prestiž nejdůležitější povolání světa: být rodičem, vychovávat ratolesti?

Podle norských feministek jsou ženy a muži konkurenti. Ve skutečnosti mají hodnotu spolu jakožto spolupracující strany. Někteří se bojí mít děti kvůli šikaně, další kvůli přelidnění planety, nedostatku zdrojů, přehřátí zeměkoule a ekologického soudného dne kvůli naší spotřebě. Někteří to lidem líčí tak, že mít děti je morálně pochybné. A po rozchodu či rozvodu se život prodraží ještě více. I tak je těžké skloubit práci a rodinu a většina lidí se shodne na tom, že dříve, než bude dítě, musí být všeho dosaženo a splněno v otázkách práce, bydlení a auta. Přitom máte být supermaminkou či supertaťkou a zároveň 110 % se věnovat práci. Požadavky na věnování se dětem a vynakládání na drahé aktivity jsou větší než třeba v 60. letech. Přitom lidé usilují o seberealizaci a kladou na soužití vyšší očekávání. Kombinovaně jsou tyto požadavky a tato očekávání prý příliš náročné. Alespoň podle toho, co uvádějí ve svých příspěvcích do diskusí, čtenářských dopisech a na svých blozích sami Norové.

Jak ženy, tak muži to odkládají, než si opatří své první dítě, jen aby se náhle cítili příliš staří, vyčerpaní, či zpovykaní dosavadním životem, než aby se pustili do přebalování miminek. Mnohé po třicítce zápasí s tím, aby otěhotněly. Dlouho se studuje a rozmach vzdělávání bere mnoho let lidem, jež se chtějí stát rodiči. A jestli dostudují mají dluhy kvůli úvěrům na živobytí během studií. K tomu společnost očekává, že oba rodiče se vrátí na plný úvazek co nejdříve poté, co je dítěti rok a kdo to nechce, či nezvládne, tomu čekají finanční „sankce“. Narozením třetího dítěte norské banky rodičům dokonce zapůjčí stovky tisíce norských korun méně, než kdyby zůstali o těch dvou dětí. Že děti něco stojí, to banky velmi dobře vědí.

Život v Norsku prodražuje řada opatření schválených vládou jako např. stavebně technické předpisy, požadavek na standard po celé trvání životního cyklu bytu/domu, dlouhé a nákladné procesy plánování, lámání rekordů cen elektřiny, pohonných hmot, potravin atd., explozivní nárůst cen bydlení ve větších městech hnán migrací, „zelenou proměnou“ atd. Logistika je časově náročná a ve větších městech máte všude ideálně jezdit na kole. Vysoké ceny bydlení ve městech, kde je většina zajímavých a slušně placených pracovních míst (zatímco tam i na venkově jsou Norové v hůře placených pozicích ve velkém nahrazováni migranty) dělá, že než si pořídíte děti vše musí sedět.

Kdysi se dokonce mohlo živení dětí odečítat z daní. Abyste měli na to, abyste uživili děti poté, co /v závislosti na vašem majetku a životním stylu/ 50 až 70 % výdělků mizí na daně a poplatky, mýtné, atd., jež vysávají z osobních financí stále více peněz a politici pravidelně pátrají po něčem novém, co mohou také zdanit. Daně z příjmu tvoří jen vrchol ledovce, k tomu je třeba připočítat řadu nepřímých daní a poplatků na zboží, služby a spotřebu, často na financování účelů mimo Norsko. Pro uskromnění ve veřejných výdajích a osobní svobodu peněz, jež jste si vydělali sami není žádná strana. Je mnoho položek, jež by se mohly škrtnout, aniž to ovlivní úroveň sociálního státu.

Na to, abyste si vydělali na právo dostat důchod, z nějž si budete moci slušně žít, musíte vydržet co nejdéle v pracovním životě. Je více těch, než se zdá, jež by chtěly být doma s dětmi, jenže si to nemohou finančně a/nebo kariérně dovolit. Mentálně náročnější pracovní život s vyššími očekáváními a požadavky a méně lidí, s nimiž se o to dělíte, znamená, že vám po návratu domů zbude méně energie. K tomu se rodiče mnohem více než starší generace podílí na životech dětí. Toto žonglování závazků již tolik nevyhovuje. K tomu připočítejme zpovykanost, vybíravost, svoboda dělat, co je komu libo a navykání si na životní styl se spoustou času se sebou samým, jehož si těžko zřeknou a neschopnost soustřeďovat se na dětech a ne, aby bylo dokonalé vše ostatní.

Kapacita mužů rozmnožovat se je ohrožena a kvalita jeho semene se neustále změnšuje. Když je ve hře muž, jsou ohroženy i ženy a společnost jako taková. 25 % mužů a 15 % žen je ve věku 45 let bezdětných. Přesto si přeje většina dotázaných mužů děti. Nerovnováha vyvolává u mužů nespokojenost. Více než 10 % mužů má děti s více ženami. Boj za práva otců a kontakt s vlastními dětmi ničí mnoho z nich a vysílá signály široko daleko, že pro muže přinášejí děti rizika. S tím souvisí i mezinárodně nechvalně proslulý mocný Barnevernet, jenž nemusí vždy přihlížet k dobru dětí a kvůli němuž varuje několik zemí své občany, aby s sebou při cestování do Norska nebrali děti. V Barnevernetu je podle norského statistického úřadu každý rok zahájeno stejně tolik řízení, kolik se v Norsku ročně rodí děti. Připomínám, že Norsko v Evropském tribunálu pro lidská práva nedávno za krátký časový úsek prohrálo řadu kauz po sobě.

Má tento problém vůbec politické řešení? Nesouvisí to spíše než s politikou a svobodou si vybírat právě tehdy, když se to hodí vám? A se svobodou si nevybírat? Pořizovat si děti příkře kontrastuje se spontánním životním stylem, k jakému vyzývá ideál svobody naší kultury a s čím většina lidí spojuje se šťastným životem. Ovšem zároveň také nezapomeňme na to, že i svoboda volby má své meze: někdy život vybírá za nás, než aby tomu bylo naopak.