Celkové vychýlení již dávno překročené rovnováhy a příliš dlouhodobého páchání více škod než užitku? Zásahy mezi nevinnými neberou konce.

Podle průzkumu provedeného firmou Ipsos důvěruje barnevernetu 55 % etnických Norů a 41 % osob v Norsku žijících, ale pocházejících z jiných zemí. Služba se tedy u značné části Norů těší nikoli nepřehlédnutelnou autoritou a plno Norů je přesvědčeno, že je lepší, když bude zasahovat více než méně. Přesto zná někdo případ, na kterém se leccos nezdá. A nebýt těch málo, jež si vzali na sebe exponovat případy veřejnosti, tak by se o jiných případech než těch z vlastního okresu/regionu nikdy nedozvěděla, neboť ani zde sdělovací prostředky neplní svou prvoplánově svěřovanou úlohu a nepracuje jako soustavní odkrývači.

Jen si představte, jaké by se rozjelo vyšetřování a rozplétání případu nedávno zemřelých dvojčat, o nichž jsem psal v minulém článku, kdyby bývala byla zemřela tehdy, dokud o ně pečovali jejich rodiče. Masmédia by je očerňovala, jak to jen šlo. To ale neplatí o případech, kdy je do toho zapleten samotný barnevernet.

Barnevernet rozhoduje o opatřeních u každého čtvrtého dítěte. Počet nuceně odebrání dětí je v Norsku nejvyšší mezi srovnanými zeměmi. Podle studia Burnse, Pösö a Skivenese Legitimacy and Failability in Child Welfare Services (Oprávněnost a selhávání ve službách péče o děti) z r. 2016 je podíl nucených odebrání dětí 71 % a podíl dobrovolných odebrání dětí 29 %. Pro ilustraci rozsahu pochybení mohu uvést, že za velkého odporu byla přezkoumána řada případů v Bergenu, druhém největším norském městě a výsledek byl takový, že barnevernet v devíti z deseti případů neobstál proto, že rozhodnutí byla chybná, či nedostatečná. Šlo jednak o neoprávněná odebrání dětí, jednak o neposkytnutí pomoci včas. Přitom čtyřem z deseti detí není vyhovováno, pokud jde o vlastní vůli konkrétního dítěte. Jinými slovy se samotné děti nedostávají ke slovu. Norsko neratifikovalo poslední část Úmluvy o dětech, jež má zajišťovat norským dětem možnost stěžovat si na porušení vlastních práv a výboru pro děti v Ženevě. Důvodně se lze domnívat, že se norský stát takto pojistil sám kvůli sobě.

V Norsku je nižší práh pro odebrání dětí rodičům a berou se menší ohledy jak na práva rodičů, tak na potřeby dětí jejich biologické rodiny. Proto se názory Norska a EU liší třeba v případech adoptovaných dětí. EU též rozlišuje mezi výchovou a násilím zcela jinak než Norsko. Jako v jiných ohledech norské úřady míní, že Norsko je v tomhle vyspělejší a Evropa/svět zaostává a že nás bude zbytek Evropy a světa časem následovat.

Norsku je vyčítáno, že patří mezi málo zemí na světě, které se zbavily rodičovského práva. K nim patří mj. Norsko a Severní Korea. To bylo převedeno na stát v zastoupení ministerstvem a s barnevernetem jakožto dozorčím orgánem. Tzn. převzít péči o děti nevyžaduje soudní proces, nýbrž správní.

Proč není Norskem jakožto právním státem dodržován 89. článek norské Ústavy a proč nad jeho dodržováním nedohlíží politici, a to zejména ti opoziční? Tento paragraf říká, že v kauzách, jež jsou podávány soudům, mají soudy právo i povinnost ověřovat, zda je protiústavní užívat zákonné ustanovení a zda je protiústavní užívat jiných usnesení, ke kterým se usneslo během vykonávání veřejné správy.

Norská profesorka Tove Stangová-Dahlová zkoumala dějiny barnevernetu. Její závěr je takový, že v nepřerušované linii od konce 18. stol. až dodnes je explicitním cílem barnevernetu oslabovat moc a svobodu rodiny. Předpoklad byl stále tentýž: uplatňovat sociální kontrolu nad skupinami společnosti které jsou kdykoliv vnímány jsou hrozba vůči společenskému pořádku.

Mnoho rozhodnutí barnevernetu je v rozporu s 104. článkem Ústavy, podle kterého mají děti právo na respekt před svou důstojností, být vyslyšeny v otázkách týkajících se jich samotných, a jejich názor má být kladen význam v souladu s jejich věkem a vývojem. Při činnostech a rozhodnutích, jež se týkají dětí má být dobro dítěte základním ohledem. Děti mají právo na ochranu osobní integrity. Úřady mají přizpůsobovat podmínky pro rozvoj dítěte, k tomu patří zajišťování nutné finanční, sociální a zdravotní bezpečnosti, pokud je to jen možné v rámci vlastní rodiny.

Jenže jaké zákony ctí zaměstnanci barnevernetu, zástupci stran okresních/městských úřadů, krajské výbory, parlamentní většina a Norsko jakožto jednota nazývající se právním státem? Jsou oni servisními orgány obyvatel?

Podle 100. článku norské Ústavy má každý právo zahlédnout do dokumentů státu i okresů s omezeními s ohledem na ochranu osobních dat, nicméně je povinností úřadů přizpůsobovat podmínky pro otevřený a osvícený veřejný dialog.

Jenže lidská práva jsou převálcována a tím naši drahocennou životní kvalitu a může se to dělat vesele dále, aniž by to mělo pro dotyčné sebemenší následky, navzdory tomu, že Norsko bylo degradováno a v Evropském soudu pro lidská práva definováno jako sériový zločinec. Norsko bývá kritizováno za traumatizované zásahy nepřiměřeně osudné v poměru k více či méně doloženým podezřením za odebírání dětí na vykonstruovaných základech, aniž se jednalo o násilí, závislost na omamných látkách, ani zanedbávání dětí. Systematika takových případů je dobře doložena i provedenými mikrorozbory, kde se barnevernet rozhodl na základě rizikových faktorech v kombinaci s analýzou kontaktu pohledů a mírou souhry mezi matkou a dítětem.

Právníci barnevernetu lhali před soudem, odebrané děti se rozhodly zemřít vlastní rukou, či jejich životy skončily prostitucí, předávkováním, léčbou psychofarmak, či sexuálním či tělesným zneužíváním... Byly případy, kdy barnevernet děti odebral na tzv. emočním základě, tedy nikoliv kvůli násilí, užívání návykových a omamných látek, ani kvůli tomu, že život dítěte byl v nebezpečí, nýbrž kvůli tomu, že barnevernet údajně vypozoroval, že vazba mezi dítětem a rodičemi/rodičem prý není dobrá: barnevernet z mnohých dětí udělal vyvrhele. Rodiče jsou kolikrát pomoci lží a podvodů diskvalifikováni jako nepoužitelní, zatímco elita, jež je svěřena spravováním práv obyčejných lidí, vč. lidských práv, se ohání nadřazeností nad týmiž zákony. Jak porušování práv kazí život a zdraví ostatním, to je jim to úplně jedno a nejen to: z urážky z prohry v Evropském tribunálu sabotují povinnost odškodnit ty, jež nad Norskem vyhráli. Víc než o dobro dětí jim jde o umlčování nepřístojností a nezákonitostí. Byly případy, kdy barnevernet nahlásili rodiče policii jen za natočení zvukového záznamu během jednání se zaměstnanci odboru.

Důvodně lze tvrdit, že nejméně 60 % “převzetí péče o děti”, jak nazývá barnevernet odebírání dětí, bylo zbytečných a tím nezákonných. Od r. 1955 se tedy jedná o zhruba 32 000 dětí. Mělo by to vest k mnohomiliardové částce za odškodnění. Zdravotní inspekce a Nejvyšší kontrolní úřad opakovaně zkoumali takřka všechny aspekty barnevernetu a vznášely zdrcující kritiku praxe i vyřizování případů, nicméně nikdy objektivně, důkladně a poctivě nepřezkoumaly opodstatnění rozhodnutí o tom, se kterým z rodičů má dítě trávit čas, ani rozhodnutí o převzetí péče. Nikdy totiž nevycházely z jiných informací než z těch, jež čerpaly od samotného barnevernetu. Mj. prostřednictvím serveru www.document.no to sdělil Jan Myhre, jenž strávil značnou část svého života tím, že barnevernet zkoumal.

Podle Kari Bjørnaasové, kritičky barnevernetu, a prostřednictvím deníku Dagens Næringsliv, by bylo přirozené hodnotit kvalitu služby studiem spokojenosti uživatelů. Zde se ani nezkoumalo, zda jsou uživatelé prezentováni pravdivě. Zprávy navíc vyvozují silné závěry, ale bez jakéhokoli podkladu – závěry pak slepě opakuje ministr(yně) pro záležitosti dětí. Tak malou má cenu osud těchto dětí a jejich rodin; že veškerá poctivost je házena přes palubu.

Gro Hillestadová Thuneová byla sama soudkyně štrasburského soudu pro lidská práva a je šokována tím, co se v Norsku děje v režii barnevernetu i tím, že proti vlezlosti a celkovému chování zaměstnanců barnevernetu poté, co vtrhli do bytu, či domu kolikrát není odvolání. Policie sama neposoudí, zda je některé dítě reálně v nebezpečí.

Další, kdo by mohla vyprávět a také tak činí, jak to jen jde, je Tonje Omdahlová, jedna z mnoha bývalých "klientů" barnevernetu. Na základě svých skutečností spolu s dalšími kritiky prohlašuje, že Norsko je politicky, administrativně a morálně zbankrotované a má se od ostatních co učit nejen v péči o děti. Protože pokud se společnost se systémovým selháním snažila vypořádat, tak proč ne lépe? Bez protiváh a brzd to přeci nemá smysl.