„Dělejte to, co vám říkám, nikoli to, co dělám.“ Norové sotva stíhají rozdýchat, nakolik přicházejí jako na běžícím páse další a další důkazy cyničnosti a arogance stran jejich „vrchnosti.“

Říká se, že je něco chorého v zemi, kde mocným a vlivným postačí se omluvit, zato nemocní a invalidi jsou nuceni mít plný přehled o každičké koruně, k níž si přijdou, a za něco, co údajně nevěděli, ovšem měli by vědět, si „vyfasují“ pokuty likvidačních výší, či půjdou rovnou do vězení, jak neprávem nutil „právní stát“ oběti skandálu NAVu (norské sociálky a úřadu práce v jednom), o němž již nějaký ten pátek kolují čilé zvěsti.

Nyní a podle všeho ještě pěkně dlouho je to ostudné promíchání vlastní hamižnosti a dávání vlastního národa všanc, jež Nory zaměstnává. Denně totiž slýchávají a vídávají skrze masmédia to, že Sindre Finnes nebyl k Erně Solbergové, své ženě, upřímný. To se spíše divme, proč nebyla Erna k národu upřímná a proč to není pro masmédia závažnější než to, že si jako manželé nebyli k sobě upřímní v ostudném probíhajícím rokování o odpovědnost, o němž jsem se rozepsal v minulém článku.

Jejich výpovědi jsou neustále upravovány, aby seděly vypovídajícím a na té patetické chvále a neochvějné důvěře předsedům a předsedkyním ústředními výbory stran, nejen Solbergovy strany Høyre, je něco severokorejského, či alespoň čaučeskovského: Tleskání, dupot a skandování křestních jmen vestoje, květiny a všude oslňující stranické transparenty a prapory. Proč by měla otázka důvěry záležet na partaji a proč je to přednější než ohledy na dobro vlasti?

Zlí jazykové dokonce žertují, že dalším přirozeným krokem by mělo být se stát součástí Demokratické lidové republiky a věnovat své umění „žonglování“ zájmů strany a lidu k velebení Neomylného vůdce a konečně začít trávit volný čas studiemi jeho života, životních voleb a ideologie.

Solbergová se nechala slyšet, že by měli lidé na dávkách žít jen z 70 norských korun denně. Kdyby bývala na podpoře, přišla by o ni, a ještě by musela vyrovnat tučnou pokutu. Se zbytkem politiků takřka bez výjimky si zvolila neposlouchat řadového občana, pokud jde o to, nakolik nákladným se stal život v již přehnaně nákladné zemi. Oni věnují veškerou svou energii vymýšlením dalších daní, poplatků, povinností atd., jež nám ztěžují život ještě více. Nemáte-li na to, tak podle nich pomalu nemáte právo žít.

Jsou-li neřádi a bezpáteřní šmejdi těmi nejprofilovanější politici v zemi, kdo má vůbec pod palcem to, co má mít? Pokud jde o Solbergovou a jejího muže, tak oba neomaleně profitovali na lockdownu v době, kdy ona vyhlašovala „nejpřísnější opatření v Norsku v době míru,“ zatímco on sázel na „potopení“ burz kvůli lockdownu. On „kasíroval“ z akcií farmaceutických firem a ona nejspíše dělala věci, za něž bychom ji měli zavřít, když si s vládou vymohla sto let mlčenlivosti (přestože jí nakonec prošlo „jen“ šedesát) za okolnosti rozhodování o opatřeních během pandemie, jež by prý nesnesly světlo světa.

Nyní, když je i s manželem odhalená jako prachobyčejný lump a mizera, je ubrečená a odmítá vypovídat. Co udělá tehdy, bude-li se stupňovat na ně nátlak a vynutí si odpovědi na otázky typu Proč frekventuje Světové ekonomické fórum, kde mimochodem hraje významnou úlohu Børge Brende, bývalý norský špičkový politik - též ze strany Solbergové, jak se tato pouta promítají na politice strany v Norsku a proč uzavřela celou řadu pro Norsko zcela zhoubných úmluv mj. o migraci. O čem Solbergová ještě lhala? Jeden příklad za všechny: V r. 2018 prohlásila, že migrační pakt OSN je nezávazná. O rok později: „Migračním paktem jsme se zavázali k tomu, abychom přijali více migrantů.“

Jí a jí podobným je toho k tíži jejich svědomí mnohem více, jelikož nesou hromadnou tíhu nepravd, pokrytectví, útlaku názorů kvůli politické hyperkorektnosti atd. A nakolik významná jsou neformální fóra rozhodování mimo volené instituce, jako především různé řády, jichž jsou mocní a vlivní rádi členy? V Norsku jsou těmi nejvýznamnějšími Svobodní zednáři, ovšem řádů existuje více, a aktivními členy jsou jak muži, tak ženy.

Jenže jak mohou vědět, co je pro zemi to správné, dokud nebudou vědět ani to, co dělají jejich partneři? A mají naši politici vůbec čas zemi řídit? Vždyť vypočítavě obchodují s akciemi díky důvěrným informacím, jež mají „zevnitř“ systému, podvádějí s propláceným cestovným, či poslaneckými byty,... Případy mívají kořeny hluboko do minulosti, jen bývají masmédia líná, či spíše záměrně neřeší to, že Solbergová již v r. 2014 věděla, že její manžel byl významným investorem. Přestože její muž odmítal zveřejnit své investice, žádný střet zájmu nehlásila.

Jakožto naši propagandisté nás stáli více než dost. Je s podivem, jak je hrobové ticho o stejně tolik vinné Anniken Huitfeldtové z vládní strany Arbeiderpartiet čili Dělnické strany. Dvacet miliard stalo daňovým poplatníkům úplně zbytečný přechod z vln FM na DAB rádio příjmu. A proslýchá se, že si manžel Huitfeldtové díky oné překotné změně namastil kapsy. Jinak státní agentura pro inovaci Inovasjon Norge v minulosti dotovala 47,4 milionů norských korun na dotaci továrny na nábytek ministra průmyslu Jana Christiana Vestreho, přitom kdo je největším akcionářem oné agentury? No přece Ministerstvo průmyslu, jehož ovládá Vestre.

A kdyby bývaly byly do vstřebávání oxidu uhličitého v Norsku zahrnuty lesy by „zelený“ vodík, větrná energie a „megafactory“ na baterie atd. zbankrotovaly, jelikož by bylo Norsko klimaticky neutrální, jenže zmiňovaný Sindre Solberg byl „v tom“ až po krk a prodělal by své zainvestované peníze.

Potřebuje-li někdo pravidla, aby uměli rozlišovat mezi tím, co je správné a tím, co není, pak víte, že jste si zvolili a důvěřovali špatným lidem, aby vás zastupovali. Prý úplně nejhorší je ale údajná neznalost pravidel, jež sami schválili. Jejich vztah k pravdě je nanejvýše relativní, a proto je obzvláště náročné vypořádat se s krizí, jež jen přibývá na síle.

Je k nevíře, že politici natruc po tolika selháních proti důvěře mají duchapřítomnost usilovat o ještě větší oklešťování zákona o přístupu k informacím, jež budí u veřejnosti veliký zájem. Také v transparentnosti vedení jednotlivých okresů, projednávaných témat, schůzí a dokumentů jež zákon káže mají být veřejné panují nepřekonatelné propasti. Omezovat možnosti řadového občana nahlížet do správního řízení se pro řadu politiků a byrokratů stalo téměř prestižní záležitostí a to přesto, že jediným způsobem, jak napravit ty letité chyby, selhávání a soustavně podemílanou důvěru je mimo jiné posilovat transparentnost. Ovšem to bude málo platné, nebudou-li sdělovací prostředky pouštět se do těch, jež se dopouštějí zneužívaní moci.

Když už to nejde jinak, tak poděkujme Erně Solbergové a Anniken Huitfeldtové za to, že daly korupci tvář s norskou tváří. Rádoby demokracie je dokonalou „trampolínou“ pro narcisty posedlé mocí a vlivem, jež si napomáhají k více a více moci a vlivu. Budou-li jejich činy přezkoumány, tak je vysoká pravděpodobnost toho, že přezkoumávajícími budou lidé, jež patří k užšímu kruhu přátel a důvěrných přezkoumávaných.