Dočkal se velikého uznání jedinečného autorství, jež na lidech působí a dotýká se jich.

Jeho zhruba sedmdesát děl /románů, povídek, básní, esejí a divadelních her/ bylo přeloženo do více než padesáti jazyků a jeho divadelní hry byly po celém světě uvedeny více než tisíckrát a jsou v současnosti uváděny nejčastěji. Též inscenoval takřka pět stovek produkcí, zní z norské tiskové agentury NTB.

S ohledem na počet uvedení se mu může rovnat pouze jeden jediný jiný Nor, a sice Henrik Ibsen. Jednou byl v průběhu jednoho roku na jevištích světa hrán více než Shakespeare. V roce 2015 získal za „Trilogien“, v češtině „Trilogie“ ceny za literaturu Severské rady. Loni obdržel za „Eitt nytt namn“ /“Nové jméno“/, což je zakončení veledíla „Septologien“ /“Septologie“/ Kritikerprisen /Cenu kritiků/. Zmíněné dílo bylo /též loni/ nominováno na Mezinárodní Bookerovou cenu, jež bývá po Nobelově ceně považováno za jednu z nejprestižnějších cen za literaturu.

Bjørnstjerne Bjørson v r. 1903. Knut Hamsun v r. 1920. Sigrid Undsetová v r. 1928. A nyní Jon Fosse. Den, kdy se Jon Fosse stál laureátem Nobelovy ceny za literaturu byl podle „ředitelky norského jazyka“ (ředitelky tzv. Språkrådet, čili Jazykové rady) Åse Wetåsové, zprostředkované četnými norskými masmédii dnem radosti pro norský jazyk a jazykovou rozmanitost. Důležitý signál, jenž cena vysílá, je to, že Norové mají pečovat o to, aby se mohl tzv. nynorsk, jejich menšinová forma spisovného jazyka, vyvíjet dále bok po boku většinové formy, tzv. bokmålu. Jazyk se podle nich má používat, jen tak totiž „raší pupeny.“

Podle Pedera Lofnese Haugeho, předsedy Noregs Mållag, což je organizací sdružující uživatele a příznivce varianty nynorsk, ukazuje udělení ceny Fossemu, že nynorsk je světovým jazykem veliké literatury. Švédská akademie, jež cenu uděluje, udělení odůvodnila tím, že bylo učiněno za "inovativní drama a próza, která dává hlas nevyslovitelnému" a uvedla o Fosseho autorství, že obdobně jako Tarjei Vesaas, jeho veliký předchůdce v literatuře psané spisovnou formou nynorsk, se Fossemu daří jazykově, jakožto i zeměpisně snoubit místní zakotvení s literární obnovou/obrození modernismu. Sám Fosse se nechal slyšet, že za obdržení ceny je vděčný raději jménem nynorsku, než sebe sama a nynorsku dokonce děkuje za udělení ceny. Skutečně to bylo napoprvé, kdy byla cena udělena autorovi píšícímu tuto formu spisovné norštiny.

Lidé, jež se tak, či onak zabývali nynorskem a to od dob osamostatnění Norska a jeho obdoby národního obrození tak, jak proběhla ve mnoha zemích odvedli a stále odvádějí sisyfovskou a nevděčnou práci na vytvoření normy spisovného jazyka (z nářečí), jeho kultivaci a přijetí v jazykové komunitě, do které patří. Toto úsilí je nerozlučně spjaté se znovunalezením sebe samého a budováním něčeho „pravého“ v „duchu lidu.“ Jak diametrálně odlišné od kvaziprojektů dnešní doby, jež rozhodí vše, co bylo kdy zásadové a v lecčems obnáší návrat k něčemu, od čeho jsme se onehdy horko těžko osvobozovali.

Erik Ulfsby, ředitel předního norského divadla Det Norske Teatret (kde byl nedávno ukončen festival věnovaný Fosseho dílům) z udělení září a nazývá ho milníkem norské kultury, literatury a divadla. Podle něj se tak nestalo zcela nečekaně, neboť se to řeší řadu let. Že se to nyní stalo je „nepochopitelně zasloužené.“

Victor Malm, komentátor Expressenu, jednoho z hlavních švédských deníků, míní, že cena byla udělena nesprávnému Norovi a že by bylo smělejší vybrat místo Fosseho Daga Solstada, jenž by představoval protipól veliké vážnosti, tak příznačné pro tradiční evropskou literaturu. Fosse prý není nezáživný, ovšem postavíte ho proti rozdivočele humornému krajanovi Solstadovi, uvidíte něco méně originálního a všeobecnějšího. Solstadův nadhled co se týče historických zkušeností severského sociálního státu podle Malma nemá ve světové literatuře obdoby.

Udělení ceny Fossemu přichází v době, kdy chuť norských dětí si číst se propadla na historické dno (jen 13 % norských dětí si ráno čte a tím se v celosvětovém srovnávacím průzkumu umístily jako třetí zezdola), norština jakožto odborný jazyk na domácí půdě ustupuje angličtině, kdy stále více výuky probíhá v angličtině, kdy veškerá povinná literatura k některým předmětům je v angličtině, kdy nikdy nebylo napsáno více studentských prací v angličtině (již přes polovinu magisterských prací), kdy norská mládež a nahrazuje čím dále více norských slov anglickými a nemůže přijít na to, co znamenají legendárně známá přísloví, rčení a pořekadla, notoričtí nositelé kultury. Výsledkem je „zředěný“, minimalizovaný a ochuzený jazyk, kdy starší generace čím dále méně rozumí a veze se na podobné vlně jako ti, jež takhle mluví a píšou.

Cena byla udělena Fossemu v době, kdy se většina směrodatných hlasů prý stala „nesnesitelně zbabělými“ a sdělovací prostředky manipulují našimi dějinami a odkazem předků a staly se bezzubými, politicky korektními a nevyváženými a papouškují sebe navzájem. Aby se náhodou nikdo necítil dotčen jsou dokonce upravovány odvěké zeměpisné názvy jako nedávno na Špicberkách či zavedené názvy rozhlasových pořadů. Neznalost vlastních dějin jde ruku v ruce s nepochopením mateřštiny. Pomýlená horlivost chránit lidi před imaginárním uražením zesměšňuje oprávněný boj proti reálné diskriminaci a stigmatizaci.

Ale zpět k laureátovi Fossemu. Spatřuje udělení jako navolení literatury, jež chce být především literaturou, aniž bere jiné ohledy. A on, stejně jako Edmund Austigard, jeho nakladatel, jsou podle vlastních slov z udělení ceny nesmírně pyšní. Je zvyklý cenu neobdržet, a tak byl oproti domněnce minimálně jednoho výše zmíněného z udělení překvapen. Každý podzim byly kolem Fosseho ty samé povyky: Alespoň ho minou příští i dalších několik let, usmívá se. Ovšem jelikož tím dosáhl nejvýše, jak mohl, bude od nynějška poklesem vše, co bude následovat.

Nakladatelství Det Norske Samlaget vydávající jeho díla prý sleduje od autorova literárního úsvitu v r. 1983 produktivní autorství ve velkém rozkvětu a šířící se široko a daleko. Poté, co spisovatel zapustil robustní kořeny jako autor románů a dětských knih i básní se stal autorem divadelních her a údajně zažil mezinárodní průlom, jaký v soudobé literatuře nemá obdoby. Dění v jeho románech bývá málokdy rozsáhlé, nicméně jeho opakující způsob vyprávění prý vytváří jazykovou muzikálnost a poezii, která si získává mnoho obdivovatelů.

Spisovatelka a literární kritička Ulla Svalheim míní prostřednictvím listu Vårt Land, že je to mystika, „vnitřní světlo“, jež nyní získaly Nobelovy ceny. Svými obraty a jazykovými figurami zasahuje nejen zbožného člověka, nýbrž je tím, co může vnímat kdekdo a sice to, že tam v lidském bytí je ne hloubka. Teolog Kjell Nyhus uvádí, že u Fosseho nejsou středobodem kognitivní aspekty, nýbrž způsob, jakým vypráví o „proudech uvědomování si“.

Aby Fosseho uctili, přikročí možná Norové k výjimce z pravidel nepojmenovávat školy či veřejné stavby vůbec ani podle žijících ani nežijících osob. Někteří by totiž byli rádi, kdyby se mohla jmenovat po čerstvém laureátovi nějaká střední škola.

Norové se rádi vidí jako literární velmoc a mnozí z těch, jež mají co do činění s literaturou si trpce a bolestně všímali, že léta nenávratně utíkala a Nobelova cena nás úspěšně míjela. Fosse se k ní dostal až poté, co urazil osobní cestu od radikálního socialisty ke katolíkovi, vždy ale psal nikoli politicky, nýbrž cílil na každodenní život lidí v pro Nory až ikonických západonorských krajinách a především do nejniternějších sfér myšlenkového a citového života svých postav.