Různé protikorupční snahy a organizace vznikly z dobrých úmyslů a nutkavé potřeby začít něco dělat s rozkrádáním veřejných prostředků a korupčním prostředím v Česku. Iniciativa chvályhodná, ale i zneužitelná a zneužívaná.

Hra, která se v různých obměnách opakuje. Ti, co nejvíce žvaní a proti korupci hlasitě „bojují“, mají často největší kus másla na hlavě nebo rovnou nepokrytě kradou. Stanislav Gross byl čistý jako křišťál, až se mu z toho narodilo 100 milionů (a to byl nějaký bojovník v roli ministra vnitra a pak i premiéra. A co teprve opakované horlivé projevy Davida Ratha o zlodějích…).

Troufám si říci, že tak velké problémy s korupcí by neexistovaly, kdyby se ve veřejném prostoru projevovaly dvě věci – morálka a vymahatelnost práva. Pak by šlo z dobrých zákonů posilovat právní rámec, který by prostředí dále kultivoval a udržoval čisté, tedy nekorupční. Pokud ale nejvyšší političtí lídři, státní úřady a úředníci morálkou a soudy často veřejně pohrdají a právní stát v Česku je spíše karikaturou sebe sama, nejsou nám další zákony na nic, i kdyby byly sebelepší. Morálka se totiž nedá nadiktovat zákonem.

Kdyby antikorupční zákony a další předpisy byly alespoň dobré, srozumitelné a jasné. A nebyly jen formálním designem bez reálného obsahu. Např. opěvovaný novelizovaný zákon o financování politických stran, který obsahuje finanční limit ve výši 80 milionů pro stranické volební kampaně. Nejen, že tento limit je vysoký, on ale není v praxi ani dobře kontrolovatelný a vymahatelný. Další rok bez voleb nás čeká až v roce 2027. Pokud vlastníte například noviny a kampaň můžete provádět 365 dní v roce (tedy nejen v zákoně vymezeném a započitatelném termínu), aniž by se vše dokonale dalo vyčíslit a reálně zkontrolovat, nemůže mít takový zákon na korupční prostředí v Česku reálny dopad. Je jen naoko. Neboť co zlepšit dokáže, je image těch politiků, kteří se za něj budou stavět (i když na něj budou ve skutečnosti zvysoka kašlat). A TV a noviny budou mít co vysílat a o čem psát.

A právě díky zájmu médií o tato témata se některé protikorupční organizace stávají na jedné straně nátlakovou skupinou s rostoucím podílem na moci (kdo nejde explicitně s námi, je prokorupční), aniž by si současně jejich iniciátoři byli ochotni připustit, že jejich nejhlasitějšími protikorupčními spolubojovníky mohou být ti, kteří přes politiku realizují své výsostně privátní zájmy.