Při politickém rozhodování se zhusta nevolí mezi dobrým a špatným, ale častěji mezi špatným a ještě horším. Pandemie, kterou procházíme, to jen potvrzuje.

Snadno se kritizuje těm, kteří nenesou tíhu rozhodovat za ostatní. Platí to více méně všude tam, kde oponovat veřejně není zakázáno, ba dokonce povolení k tomu je stvrzeno zákonem. Ve většině demokracií má dnes opozice hody. V tomto směru není rozdílu u nás nebo třeba ve Francii. Tady se opakovaně vedou spory o „přijatelnost“ vládních opatření proti pandemii. Ale je ve zvyku zapomínat na „odpovědnost“, na osobní zkušenost, na vlastní postoje a chování blízkých. Přitom právě ten osobní, individuální přístup má mnohem větší dopad na vitalitu viru než řada vládních kroků.

Francouzská opatření, reagující v posledních dnech na zhoršující se sanitární situaci v zemi, se snaží zpřísnit a přitvrdit a zároveň zůstat pružná a přizpůsobitelná konkrétním měnícím se situacím a podmínkám tam či onde. Výsledkem je soubor nařízení kafkovského ražení. Příčina je jasná a nesporná. Pod tlakem obav, aby vyhlášená opatření byla „přijatelná“, připouští se řada výjimek. Následky jsou citelné. Nepřehlednost a nejasnosti kolem toho, co je dovoleno a co nikoliv.

Otázkou teď není, zda opatření jsou špatná nebo ještě horší, snad dokonce škodlivá. Mysl ovládá starost o jejich „přijatelnost“. Jak něco takového změřit a určit? A je opravdu tak zásadní se o „přijatelnost“ ta úzkostlivě starat? Povahu a míru „přijatelnosti“ si pokaždé bude určovat každý po svém.

Zajisté lze připustit, že existuje „přijatelnost“ společenská nebo generační. Vychází ze shody, že omezování by nemělo vystavit rizikům ty nejkřehčí, nejslabší a nejopuštěnější mezi námi. Ohled na tyto části společnosti by měl být východiskem pro posouzení a zdůvodnění „přijatelnosti“ zákazů a povinností.

Ve Francii se za advokáty slabých a ohrožených vydávají bojovní polemisté. Svým pobouřením bohatě zásobují zpravodajské kanály. Malá, ale hlučná část populace, jejíž obmyslnost soupeří se sobectvím o to, kdo důrazněji prokáže, že navržená opatření nelze akceptovat. Má se za bernou minci brát to, co si o přijatelnosti stanoveného myslí křiklavá menšina?

Existuje ovšem i „přijatelnost“ pro většinu. Tu představují ti, kteří by chtěli pochopit spojitost a smysl vládních opatření. Občas, pravda, oprávněně tápou. Avšak nejsme zároveň svědky toho, že tato rozhodující část populace podléhá sklonu brát si selhávání vlády tu či onde za záminku, aby mohla zapomínat na svůj díl osobní odpovědnosti? Je-li vláda povinna klást si otázku „přijatelnosti“ opatření, hlavně proto, aby zákazy byly účinné, je na občanech, aby si kladli otázku o své vlastní odpovědnosti.

Známe, jak to chodí u nás i ve Francii: „Copak neděláme, co nám přikazují?“, brání se občan. Možná ano, ale zřejmě to nestačí. Individuálně se nedělá to, co je potřeba k zastavení viru. Nedělá se to, co žádají lékaři. Ve skutečnosti se na úrovni rodin, přátel a v pracovních vztazích chováme jako ta či ona vláda, která poslouchá lékařskou radu, ale neřídí se tak úplně tím, co slyší. Ve Francii s argumentem, že se nesmí poškodit ekonomika nebo obětovat vzdělávání mladých.

S devizou „je třeba žít pohodlně a dobře“ se ustupuje s nošením roušky, s mytím rukou, s počtem a se vzdáleností lidí u stolu či u kávy či piva společně popíjených na rohu blízké kavárny nebo hospody. Ve Francii je vertikalita moci výrazná, a tak prezident stojí za rozhodováním vlády a stát je centrem všeho. Snadno se pak Francouzům zapomíná na osobní odpovědnost. Musíme se i u nás podléhat tomuto rysu nadnárodní konformity doby?

Kritizovat, že každodenní život závisí v této době na rozhodování vlády a státu, je oprávněné a nelze to zakazovat. Nechává-li ovšem občan padnout pod stůl vlastní individuální odpovědnost, stává se tato kritika nemístnou Ale to už jsem se ocitám na půdě morálizování, které v žádném případě nebylo záměrem tohoto komentáře.