V souvislosti s nátlakem Evropské unie na Bělorusko, aby neuznalo samostatnost Abcházie a Jižní Osetie se objevil problém právních pravidel v mezinárodním styku. Mezinárodní politika je ovládána zájmy jednotlivých mocností, jež mohou být proměnlivé. Naproti tomu mezinárodní právo je ovládáno zásadami, které jsou dlouhodobé. Právní pravidla nelze měnit ze dne na den jako ponožky a neudržitelný je přístup, kdy se obdobná věc posuzuje rozdílně, protože se to jinak hodí konkrétním mocnostem. U nově vzniklých států Abcházie, Jižní Osetie a Kosova lze uplatnit buď zásadu práva národa na sebeurčení až do odtržení a uznat všechny tři nebo se přiklonit k zásadě neměnnosti hranic bez souhlasu dotčených států a pak nelze uznat žádný bez souhlasu původních držitelů území - Srbska a Gruzie.
Prvotní sjednání i konečná ratifikace mezinárodních smluv je ústavním právem prezidenta. V parlamentní republice je dělba moci a jsou-li určité působnosti svěřeny prezidentu, parlamentu či soudu, pak je vykonávají a jiné orgány si je nemohou přisvojit. To je rozdíl od švýcarské formy vlády shromáždění, kdy parlament je nejvyšším orgánem veškeré státní moci a vláda s prezidentem jsou mu podřízeni.
Téma zdravotnických poplatků se dotýká postavení samosprávy jako prvku právního státu. Dělba moci není jen na zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale i na moc centra a územních samospráv. Není náhodou, že Adolf Hitler i Klement Gottwald likvidovali zemskou samosprávu v Německu a Československu, neboť pro ně bylo nemyslitelné, že stát není řízení z jednoho centra. Též puč 1991 v Sovětském svazu byl neúspěšný, protože pučisté nepochopili dělbu moci. Zajali sovětského prezidenta Michaila Gorbačova a ovládli sovětské federální orgány, avšak neovládli orgány svazových republik, které pod vedením ruského prezidenta Borise Jelcina puč odmítly.
Prezident Václav Klaus i britský premiér Gordon Brown spolu s jinými varovali v době hospodářské krize před protekcionismem v mezinárodním obchodě. Tedy podporou jen některých projektů či podnikatelů a znevýhodňování jiných. Plynová krize v lednu 2009 ukázala nutnost rozrůznit cesty plynu do Evropské unie. Při ukrajinské dominanci v dopravě plynu plynovody z Norska či z Ruska přes Bělorusko nebyly schopné nahradit nefunkční ukrajinský tranzit. Logickou odpovědí je výstavba jiných plynovodů - Severní proud z Ruska do Německa po dně Baltického moře, Jižní proud z Ruska do Bulharska a Srbska a Nabucco z oblasti Kaspického moře přes Turecko na Balkán. Severní i Jižní proud obchází problémovou Ukrajinu, čerpají však též ruskou surovinu. Nabucco má jiné zdroje, avšak v politicky nestabilní oblasti Iránu a Kaspického moře. Proto je správné realizovat všechny.