Skupina senátorů chce obžalovat prezidenta z velezrady pro užívání jeho ústavních pravomocí v oblasti amnestie, ratifikace mezinárodních smluv a jmenování soudců. Velezrada spočívá v činnosti směřující proti svrchovanosti, územní celistvosti republiky či jejímu demokratickému řádu.
Dne 21. 5. 2008 uznala vláda Mirka Topolánka albánskou Republiku Kosovo rozhodnutím o navázání diplomatických styků. Učinila tak přes nesouhlas prezidenta Václava Klause. Prezident republiky 17. 2. 2008 v pořadu Partie televize Prima komentoval uvažované uznání Kosova slovy: „nespěchejme, nedělejme to, není to potřeba“, avšak proti tomuto aktu vlády výslovně neprotestoval a uvedl, že „zahraniční politiku dělá vláda“. Je pravda, že vláda dělá zahraniční i vnitrostátní politiku. Nicméně právně relevantní rozhodnutí může dělat jen, pokud k tomu má ústavní či zákonnou kompetenci. Žádný právní předpis nedává vládě pravomoc pro uznávání států. Nezbývá tedy než podřadit uznání jiného státu jako jednostranné právní jednání našeho státu navenek pod pravomoc prezidenta republiky zastupovat stát navenek. Byť toto právo podléhá kontrasignaci předsedou vlády. Součinnost v zahraničněpolitických rozhodnutích mezi prezidentem a vládou je nutná.
Prezident propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, pakliže tím nezmocní jiný orgán. Prezident je ze zákona nositelem Řádu Bílého lva a Řádu T. G. Masaryka 1. třídy s řetězem. Usnesením obou komor Parlamentu se může stát jejich doživotním nositelem. V souvislosti s ukončením mandátu prezidenta Václava Klause se objevily diskuze, zda má Parlament takové usnesení učinit jako v případě Václava Havla. Ovšem tento akt Parlamentu není výkonem zákonodárné moci, a pokud Ústava dává právo udělovat státní vyznamenání jen prezidentovi, je zákon, který toto právo dává Parlamentu, v rozporu s ústavou. Parlament dnes není nejvyšším orgánem veškeré státní moci, jakým byl v letech 1960-92 v době formy vlády shromáždění, ale jen nejvyšším orgánem moci zákonodárné. Je-li činný v jiných oblastech, měla by ho k tomu oprávnit samotná ústava, ne jen obyčejný zákon. Navíc jde o nadbytečnost, jelikož bývalému prezidentu může řády udělit i jeho nástupce.
Petr Uhl v článku Milost do právního státu nepatří (Právo 9. 2. 2013 s. 6) tvrdí, že obecná odpovědnost prezidenta parlamentu v Československu byla zavedena roku 1968, ovšem bylo to roku 1960. Právní odpovědnost prezidenta s možností ztráty funkce byla zavedena již roku 1920 a platí i nyní. Podstatou jeho článku je zrušení prezidentských milostí. Každá pravomoc veřejné moci se může užít tak, že se to jiným nelíbí. To však není důvod pro její zrušení. Vždyť prezidentská milost zachránila před vězením v kritické době otce rodiny, která se stala obětí žhářského útoku ve Vítkově roku 2009.
2. vydání Brno 2012, vydavatel Václav Klemm, ISBN 978-80-9040-836-4, 187 stran.