V souvislosti s odkrytím dobronínského hrobu Němců zabitých roku 1945 se posuzuje, zda lze čin trestně stíhat. Zvláště sudetoněmecké organizace kritizují zákon o právnosti jednání souvisejících s bojem za svobodu Čechů a Slováků z 8. 5. 1946, který podle nich amnestoval poválečné útoky na Němce, a žádají jeho zrušení. Ovšem v Evropě jednou poskytnutou amnestii nelze zrušit. O to se na Slovensku pokusil premiér Mikuláš Dzurinda, když roku 1998 v době neobsazení prezidentského úřadu zrušil amnestii, kterou v zastoupení prezidenta vydal předchozí premiér Vladimír Mečiar. Toto zrušení amnestie prohlásil neústavním Ústavní soud v Košicích. Naopak v Latinské Americe nebyly uznány amnestie činů bývalých vojenských diktatur, které si před předáním moci zajistily amnestii svých činů. Někteří z vojenských představitelů byli odsouzeni.

Ale náš zákon neamnestoval jakékoli útoky na Němce, ale jen ty, které souvisely s bojem za svobodu nebo byly projevem spravedlivé odplaty. Jinak je nutné hodnotit útok člověka, kterému okupační německá moc zabila někoho z rodiny a on se pomstil udavači, a jinak je nutno hodnotit útoky osob, jež za války nebyly postiženy, motivované sadismem útočníků či touhou po německém majetku. Pokud tyto útoky nebyly stíhány, bylo to pro faktickou nechuť stíhat protiněmecké násilí a ne proto, že to zákon vyloučil.
Dnes jsou poválečné trestné činy promlčeny s výjimkou zločinů válečných a proti lidskosti. Je v posouzení konkrétního skutku, zda se na něj vztahuje amnestijní zákon a zda je promlčen. Byť se uvádí, že byly spáchány po válce, druhá světová válka skončila německou kapitulací účinnou minutu po půlnoci 9. května 1945 jen v Evropě. Z právního hlediska bylo Československo dál ve válce s Japonskem do jeho kapitulace 2. září 1945. Ani kapitulací však neskončil válečný stav, kdy Československo bylo ve válečném stavu s Německem do 3. 2. 1955 a s Japonskem do 8. 5. 1957. To může mít význam pro posouzení válečných zločinů.