Reklama na Evropskou unii – návrat agitek
V televizi jsem viděl reklamu na Evropskou unii. Připomnělo mi to dobu před listopadem 1989, plné agitek za světlé zítřky pod heslem: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“.
Reklama má sloužit k prodeji zboží. Když jde o prezentaci politických idejí, názorů a postojů, nazývá se propagandou. V demokracii je běžné, že propagandu či politickou reklamu dělají politické strany ve snaze přesvědčit voliče. Pro demokracii však není typické, aby se veřejné instituce vychvalovaly formou reklamy. Propaganda je typická pro státy snažící se vnutit lidem vládou prosazovaný názor. Některým vládám už nestačí to, že je občané poslouchají, protože se bojí sankcí, ale snaží se, aby poslušnost vyplývala z jejich přesvědčení o správnosti vládní politiky.
Každá reklama či propaganda něco stojí. Je nepřípadné, když si vláda nebo Evropská komise zaplatí reklamu, jak to dělá dobře, nebo aby reklamu platila Česká republika či Evropská unie sama na sebe, že je dobrým místem k životu. Občané ví, že se jim žije dobře nebo špatně, politická reklama je stejně nepřesvědčí. Spíš se stává nejen zbytečnou, ale i trapnou.
Veřejné peníze vydané na reklamu státních či evropských institucí, či dokonce státu nebo Evropské unie jsou promrhané. Evropská unie žádné peníze nevytváří. Rozhazuje to, co ji dají především členské státy z daní občanů. Proto je správné, aby různé cedule uvádějící, že tato rozhledna či cyklostezka jsou postaveny z evropských fondů, byly doplněny o údaj, že peníze tyto fondy získaly z daní občanů.
Zásadní daňový příjem státu je z daně z přidané hodnoty a tu platí v potravinách, v energiích a ve zboží všichni, včetně chudých, důchodců, samoživitelek. Prostě vše zaplatí lidé, nikdo jiný. V době inflace, vysokého rozpočtového schodu a státního dluhu, je reklama na Evropskou unii příkladem bruselské nabubřelosti a marnosti.
Reklama má sloužit k prodeji zboží. Když jde o prezentaci politických idejí, názorů a postojů, nazývá se propagandou. V demokracii je běžné, že propagandu či politickou reklamu dělají politické strany ve snaze přesvědčit voliče. Pro demokracii však není typické, aby se veřejné instituce vychvalovaly formou reklamy. Propaganda je typická pro státy snažící se vnutit lidem vládou prosazovaný názor. Některým vládám už nestačí to, že je občané poslouchají, protože se bojí sankcí, ale snaží se, aby poslušnost vyplývala z jejich přesvědčení o správnosti vládní politiky.
Každá reklama či propaganda něco stojí. Je nepřípadné, když si vláda nebo Evropská komise zaplatí reklamu, jak to dělá dobře, nebo aby reklamu platila Česká republika či Evropská unie sama na sebe, že je dobrým místem k životu. Občané ví, že se jim žije dobře nebo špatně, politická reklama je stejně nepřesvědčí. Spíš se stává nejen zbytečnou, ale i trapnou.
Veřejné peníze vydané na reklamu státních či evropských institucí, či dokonce státu nebo Evropské unie jsou promrhané. Evropská unie žádné peníze nevytváří. Rozhazuje to, co ji dají především členské státy z daní občanů. Proto je správné, aby různé cedule uvádějící, že tato rozhledna či cyklostezka jsou postaveny z evropských fondů, byly doplněny o údaj, že peníze tyto fondy získaly z daní občanů.
Zásadní daňový příjem státu je z daně z přidané hodnoty a tu platí v potravinách, v energiích a ve zboží všichni, včetně chudých, důchodců, samoživitelek. Prostě vše zaplatí lidé, nikdo jiný. V době inflace, vysokého rozpočtového schodu a státního dluhu, je reklama na Evropskou unii příkladem bruselské nabubřelosti a marnosti.