(inspirováno větou z blogu pana Klána – „ Až nebudu čekat, vezmu myšlenku obyčejnou jako list čajovníku, dotvořenou více než je sladkost fíku, od tajemného zdroje laskavosti.“)

*
Blogy pana Klána jsou matematicky a fyzikálně na hranici literárna, ale spíše více někde v hvězdném prostoru. Setkat se s blogem pana Klána vždy znamená alespoň dočasnou úlevu od mediálních štvanic na všech úrovních a ze všech stran nejenom na tomto serveru, ale i jinde ve sdělovacích prostředcích kolem nás. Uchýlit se k panu Klánovi pro přečtení, vychutnání a zažití blogu je relax i s vyjádřením, které může být odborně pojaté stejně tak jako v poklidu naprosto laické. Vše je přijatelné, pan Klán odpovídá a hodnotí vstřícně, laskavě a s fantazií, dokonce s fantazií píšících do diskuse se mi zdá počítá. Předpokládám, že to tak je, snad jsem se trefil i do chuti jiných abonentů jeho dlouhodobého čtrnáctidenního cyklu, téměř přednášek o teorii bytí, a že nic nebrání se pokusit přimět blogera k pokusu o navázání jeho poněkud přerušené šňůry perel z fantazie pro všechny.



Vezmu fantazii svou a přidám pár úsměvů předaných mně, ocitnu se tak v hledáčku, který donese paprsky i obraz na matnici, kterou si procesor organizující sebrané postřehy převede do souboru přímek, křivek a čar jako řešení průniků myšlení i funkcí. A protože zápis funkce se jeví přece jen složitý, použiji tedy raději vlastní slova a přidám to, co je spíše obvyklé.

Pár veršů o náladách plynoucích z potěchy relaxačního psaní pana Klána.

**
Až nebudu čekat,
vezmi mou myšlenku,
jak zelený list čajovníku,
a květ o sladkosti fíku.

Vezmi mne kolem ramen,
podrž mi ruku a zastav čas,
stejně jako studny pramen
patříš k mému životu, zas.

Přijde pak v řeči polibků,
kdy dva dělí beze zbytku,
studená noc nebo svítání?
Zapletené ruce bez ptaní,
Skutečně - dva na eNtou,
dvoje ruce a hlava ve hvězdách….
*
„Hmota nadaná vědomím, formule, která se rozhoduje pro přitažlivost,
vypočítatelnost velkého dobra, které se může proměnit ve velké utrpení,
tajemný zdroj tvořivosti požehnaný boží přítomností... „ pokračoval blog.

„Ano, poznávám to místo - to je nejlepší ze všech laskavých světů pana Klána“.
Napsala paní Dagmar Smíšková a já mohu přidat jen další úvahu. Když ale on ten obyčejný list čajovníku je "Kamélie". Je tedy obyčejný? "Dáma s kaméliemi" nám tak jistě nepřipadá. Možná jak komu, ale pro jiný úhel pohledu. Není tedy spíše obyčejný ten fík se svou sladkostí, který nevázaně roste po celém Středomoří, s nímž se můžeme setkat v Itálii stejně jako u nás s bezinkami, divoce rostoucím i bez zásahu lidské ruky…
*
Fíky na vodě

Houpám se na vlnách,
v průzračné vodě,
sem tam s tyrkysem,
s přezrálými fíky.
divokého stromu
v balvanech.
Zbarvené jsou modře,
sladké a mámivé,
jako hra vln
a západ slunce.
Jezero Gardské
jde spát s nocí
a měsíc dělá společnost,
fíkovníku…
*
Italské nebe, cypřišový háj, průzračná voda, korzo a příjemné víno na terase penzionu. A jak to slunce žhne, O sole mio… jsem cítil a poznal, rozpoznal duši mluvící ke mně.
„Až nebudu čekat – vezmi mou myšlenku“ ….. ve větách znějících a mluvících zcela jasně. Nezáleží až tolik na jméně, jméno je jen slupka či obal duše, chuť ovoce je uvnitř. Dužnina je náš gen i dar zároveň, stejně jako dojem z Benátek.


*
Den v Benátkách

Na náměstí sv.Marka,
stolky zvou,
italská káva je
klid před bouří.
Ohnivý temperament
zahání usedající holuby.
Táhne se sklem,
rty s kapkou souzní,
víno se vpíjí.
Bardolino Venetto.
Hovory Italiků
rozechvívají tóny
v mé sklenici,
oživují víno
v božskou manu.
Kampanilla oznamuje
poledne, pro vlny
v laguně, azuro
pluje v Canal Grande.
Nemá stín, italské nebe.
*
Takový den opravdu nemá stín, stáváme se součástí prostoru pod nebeskou bání, vypustíme civilizační choroby návyky a zbytečnosti, poté slova ve větru zachytí vše, co je důležité a co musíme cítit i vědět. Že i báseň je někdy dužninou a někdy obal či slupka. Měly by patřit k sobě, stejně jako lidé, jako muž a žena, jako den a noc. Možná – je potřeba se vždy pokusit udělat nejen slupku a dužninu, ale hlavně jádro, které je u každého plodu srdcem a kde je klíč a kod k životu. O životě to většinou i je, ale jemně, asi v tomto smyslu, jak píše paní Dagmar Smíšková o dojmu z Benátek.
*
Můj nejmilejší pane
jen málokdy se stane
že mi duše zjihne
a zrak se slzou kalí.
Když jsme byli malí
tak nebe vysoké bylo
a slunce neubylo
i když svítívalo o půlnoci
jako v poledne
a měsíc pobledle
si přepočítával hvězdy.
Dědeček sundal hodiny ze zdi
a v tichu domu
mi život kázal.
A když jsem prosila
zda by mi ho neukázal,
smál se a říkal:
On si tě najde sám.

„Já pod života tíží neklesám, když z Benátek Váš pozdrav mám.
Z Benátek je moc pěkná - cítila jsem tu vůni a slyšela holubí křídla. Děkuji.“
*
Fantazie, do které se dobří holubi se vracejí a dovolí přitom přehodit nitky myšlenek nakonec nevázaně zase na jinou kolej a objevit se na konec i mimo nádraží, jinde v přístavu života a třeba i na úplně jiné bárce a s jiným kapitánem. Myšlenky jsou jako sny, můžou být o čemkoliv, nakonec i báseň to vyjadřuje nejlépe.



Neklesat pod tíží života, to je podstatné a důležité poselství, je to vlastně nakonec to jediné nutné, s čím se v životě musíme utkat a do poslední chvíle vítězit, užít si život nejen pod italským nebem – ale i se zeleným listem čajovníku a sladkým plodem fíku. Text blogu pana Klána byl velmi magický, s podpovrchovým napětím a nedělitelností prvočísel. Nabízím tedy závěr tohoto celého pojednání jako rozkvetlý Máj.

Velká noc je také nedělitelná, jakmile uplyne, přijde ranní čas májový, kde se setkávají Hynek s Jarmilou a Vilémem. S něžnou větou o listu čajovníku přejdeme z Apríla do Máje se sladkostí fíku. Láska dostává pravou tvář, u nás pod květy jabloní...
*
Paprsky zažehly
s ohněm noci,
obnošené sukně.
Jaro nocí zahřeje,
májem pro Jarmilu,
šeříky již omamně voní,
jestli je i blaze
pod jabloní,
ptáš se Viléme,
stižen neštěstím,
vězni nešťastný,
a kdyže vypustí hrdličku,
Hynek.
*
Ranní světlo již svítáním přerušilo tok myšlenek a sestavení tohoto pojednání, možná se tím prokousat je nesnadné, proto bych jen sdělil, že každá noc bývá u konce a nastává nový den. Možná jiný než dny předtím, ale stejně slunečný jako ty včerejší.

Přeji takový slunečný den Všem a zejména panu Klánovi, a přál bych si, aby zde jeho blogy s fyzikální i matematickou tematikou pokračovaly, aby nebyl konec jentak - zničeho nic, aby zdroj laskavosti nevyschl.

**
Zdeněk Wachfaitl
16.10 2012
*
Text – Zdeněk Wachfaitl / Inspirace – Petr Klán
Verše – Zdeněk Wachfaitl, Dagmar Smíšková
Foto – Zdeněk Wachfaitl, 2010