Kdekdo se ohání duší. Odedávna. Všichni známe ta úsloví. Pořekadlo „Oko, do duše okno“, volání zoufalců - S. O. S. - „Spaste naše duše“, požehnání „Ve jménu Ducha Svatého“, Hrušínského větu ze Slavností sněženek „vypustil jste nám duše…“ a desítky, stovky dalších.

Kupodivu se nikdo příliš nezabývá obrazem ducha. Jak vypadá, když není vidět? V jakém rozměru, v jaké dimenzi vlastně existuje? Ve čtvrté, v páté? V několika dalších? V kolika vlastně? Existuje vůbec?

Potkali jsme s příbuznou člověka. Šel jen tak kolem – normální dvounožec. Cosi mne přinutilo ho zastavit a oslovit. Pár bezvýznamných vět. Ten člověk neodolatelně přitahoval a zároveň od sebe odpuzoval neuvěřitelnou silou jako obrovský magnet. Moje mlčenlivá příbuzná neříkala nic, jen sledovala naši komunikaci.

Dodnes nevím, koho jsem tehdy potkal.

Smrt?

Anděla?

Samotného Boha?

Kterého, když si jich lidstvo utvořilo na tisíce?

Snad ďábla – z nebe padlého cheruba?

Tak koho?

Plný dojmů a emocí jsem vychrlil na svou příbuznou přehršli slov. Čím více jsem se snažil popsat svůj dojem, pocity z toho člověka, tím více jsem chápal, že to nikdy nedokážu. Tápal jsem, nenacházel věty, slova, hlásky, ovládal mne jen nepopsatelný chaos bouřlivě tryskajících emocí.

Příbuzná mlčela.

Po čase jsem našel cosi, co vzpomínku nemilosrdně vyrvalo na povrch.
Příbuzná se vydala žít jiný život, odešla, zanechala u mne obraz. Našel jsem jej na místě, kde neměl co pohledávat a kde bych jej nikdy nehledal.

Obraz, který mi nikdy předtím neukázala, o kterém se nikdy nezmínila.

Obraz, který se vůbec nepodobal člověku, kterého jsme kdysi spolu potkali a který dokázal bez zjevné příčiny spustit takovou lavinu emocí pouhou fyzickou blízkostí. A přece to je jeho věrný portrét. Do nejmenších detailů.

Dokázala štětcem to, co jsem tehdy nedokázal já slovy, zachytit obraz jeho duše.

Luděk Olšový