Zase jsem jel služebně do Rumunska. Tentokrát ne do Bohem i lidmi zapomenutého kraje, ale do města poblíž Bukurešti.

Jelikož jsem touto trasou nejel asi deset let, byl jsem příjemně překvapen. Nejdřív zbrusu nová dálnice, kupodivu rovná jak stůl (žádný předražený autokros jako v Ostravě), pak tři sta kilometrů modernizované silnice, bez vyjetých kolejí, bez jediného výtluku, výmolu, díry či jámy, a to prosím po několikáté zimě. Byl jsem ohromen. Perfektní vodorovné značení, nové svislé značky, u každého většího města obchvat s několika nadjezdy, co kousek odpočívadlo, v každém stoupání kupky písku na krajnici k podsypání klouzajících kol. Rumunsko jednadvacátého století. Pravda, hnidopichové mého kalibru by nějakou tu pihu na kráse objevili. Tu houpající křížení se železnicí, onde most drncající více, než by jeden předpokládal podle nového zábradlí, ale přeci jen, ten pokrok je úžasný.

Až na jeden drobný problém, či spíš jen technický detail, hloupou maličkost.
Chtělo se mi na záchod.
Nejdřív jen tak normálně.
Pak už dost.
Potom strašně moc.

Ve finále jsem si začal nadávat, proč jsem se večer nacpal vločkami s jogurtem k prasknutí. Najít solidní záchod v daném místě a čase bylo nemožné. Hospody, restaurace, motely u cesty, vše zavřeno. Do měst nekompromisní zákaz vjezdu všemu, co váží a měří více, než běžný osobák.

Slevil jsem na motorku, neboli Turka, který v Bruselu zviditelnil Bulharsko a jednoho českého výtvarníka. Na jedné benzínce na mě s takovou žádostí hleděli jak na zjevení, další dvě byly ve stádiu samoobslužné rozborky, někdo evidentně přecenil hustotu zdejší dopravy.

Musel jsem to udělat jako obvykle.

Zastavit, šup z kabiny, přidřepnout zády k zadnímu kolu, kaťata na půl žerdi (a teď si všichni říkají – PRASE!), ostražité pohledy okolo, pak se zas rychle zahalit – bylo na nule, foukal ostrý vítr - a umýt ruce pod barelem na návěsu.

A NEOHLÍŽET SE!

Stejně jsem to udělal.
Ohlédl jsem se. Smečka pěti toulavých na kost vyhublých psů se tahala o výsledek mé úlevy u kola (proto jsem nepílil za první keřík, je to zbytečná námaha a psi vám to málem tahají ze střev). Udělalo se mi nevolno. Taky jako obvykle. Nejsem cíťa, ale tohle prostě snáším blbě.

Vzpomněl jsem si, že slovíčka „rýt hubama v hnoji“ jsem slyšel v naší „osvěžovně“ dva dny před odjezdem, když jsem tam šel srovnat melouch se svým známým, ochotným soustružníkem. Hádali se tam vášnivě (jak jinak) dva postarší pánové sblížení vypitými skleničkami a nesmiřitelně rozděleni čerstvě „prosranými“ volbami. Taky věřili jako většina z nás, že je šance udělat v české politice restart. Drželi se kolem ramen, objednávali další a další rundy metylovice (sajrajt v láhvi od vodky) a fňukali nad hlupáky volícími kohokoli jiného, kromě jejich favoritů (každý měl jiného). Jádrem jejich sporu bylo, zda výše uvedení hlupáci prohlédnou, až budou svými nosy rýt v tom hnoji, či nikoli.

Meditoval jsem za jízdy nad debatou v hospodě a obrazem psů, jimž jsem byl schopen spočíst žebra i bez brejlí na dvacet metrů, když v tom mne zastavil zvláštní průvod křižující silnici, po které jsem sjížděl z průsmyku. Zdánlivě odnikud nikam šli tři oslíci obtíženi vaky na nákladních sedlech, každý kolem sebe stádečko ovcí, dva ovčáčtí psi udržující ovce v houfech jak ve svěráku a na konci toho zvláštního průvodu pochodovali tři ovčáci, celí v černém a s rukama v kapsách. Pozoroval jsem ten zvláštní výjev – slepě poslušné ovce, prvního osla zdánlivě vedoucího celé to zvířecí procesí, pobíhající psiska nekompromisně udržující žádaný tvar stáda a pasáky, kteří občas udělali zdánlivě bezvýznamné gesto, jakoby jen tak mimochodem, a pak ruku vrátili do kapsy.

Před časem jsem četl výsledky statistického průzkumu o působení reklamy. Kvalifikované odhady hovoří, že reklamě podléhá 70 až 90 procent populace a jen asi patnáct procent to dovede nahlas přiznat. Tedy skoro přesně v obráceném gardu. Ten zbytek je jaksi ztracen úplně, podléhá mediálně vytvořené iluzi samostatně jednajícího a myslícího tvora, přičemž je většina jedinců ochotna obhajovat svůj názor i fyzicky, útočíte-li na ně přespříliš.

Až se tedy budete znovu rozhodovat, zda k volbám jít, či nejít, eventuálně koho (ne)volit, vzpomeňte si na nelichotivé průzkumy působení reklamy na lidi a pomněte, že právě ti kandidáti, kteří se vám zdají nejméně nevhodní, jsou na špici tlačeni reklamními profesionály, které vy sami svým volebním lístkem překonáte jen těžko.
Můžete však zkusit na sebe natáhnout kůži ovčáckého psa a pár ovcí od stáda oddělit trochu stranou. Třeba jen na čásek. To se stává v každém stádě, že se občas pár kusů na různě dlouhou chvíli zaběhne. A ukázat těm ovečkám, kdo všechno má oblečeno ovčí rouno, kdo dělá (ze sebe) osla, kdo hlídacího psa, kdo sklízí exkrementy vlastním čenichem, aby bylo zdánlivě všude čisto a vše bylo v pořádku, kdo zezadu jen sem tam nenápadně ukáže cosi na prstech a jinak si vykračuje, jakoby se nechumelilo. Dělat honicího psa je náramná dřina, ale když se dílo podaří, ten blahý pocit vám nikdo nevezme.

Tady měl být původně konec, ale přišel jsem na to, že by to bylo špatně. Přivedl mě k tomu jiný, o něco starší zážitek. Měl jsem s dcerou absolvovat jistou společenskou událost, pročež jsem se pár dnů před hodinou H. se špatně skrývaným odporem nasoukal do svátečního v očekávání pochvaly, že mám stále figuru jak švarný jinoch. Namísto toho zaznělo – s takovým strašákem nikam nejdu. Následovala – ehm – rušná výměna názorů, načež se dcera vzdálila a po pár chvílích naběhla s pytlem plným hadrů posbíraných v okolních obchodech. Kritickým okem jsem zhlédl rozestřené svršky a prohlásil, že do toho rodinka může obléct jedině mou mrtvolu, protože to už mi bude všecko úplně jedno.

Nakonec jsme tedy zplodili jakýsi kompromis (oba jsme byli naštváni, že není po našem) a já následně inkasoval neočekávané pochvaly od dceřiných známých a spolužáků – že prý má „fotra fajneho kořeňa“.

Z čehož jsem usoudil, že při eventuálním odhánění oveček ze zblblého stáda není možno pouze stát či sedět a mlít si svoje, nýbrž je potřeba jít naproti osloveným tak, jak to dělají profesionálové. Mluvit řečí, které rozumějí, a na místě, kde nás mohou slyšet. Nikoli v kuchyni u sporáku či ve sklepě u regálu s domácí slivovicí.

Tam ovečky většinou nejsou.

Luděk Olšový