Stopy v písku před další vlnou
Zahleděl jsem se do stínu Tvého pláště. Přemýšlel, zdali ve všech záhybech je vždy tak jemná látka, jaká se k mé ruce vine, kdykoliv na mně spočineš pohledem. Jemným a upřeným. Zvídavým i uklidňujícím. Rozhodným i sbližujícím. Stejně jako já, když jsem zahlédl ve vlajících šatech Tebe, mou ženu, na širokém schodišti vstupního portálu na Mini. Nikde nikdo, jen ta barva šedých démantů ze Tvých zářících očí se rozlila celou vyprázdněnou ulicí, kde zastavil můj vůz. Přivezl jsem Ti dopis i sebe, abych dostal od Tebe vše. Stál jsem na jedné noze a přitom držel Tebe, které se pocitem štěstí podlamovala kolena. Pustili mne konečně ven i s mou sešroubovanou nohou. Vlající letní šaty, vnímal jsem přes šíři spár v silniční dlažbě důležitost okamžiku a že jsi mi stále stejně daleko jako blízko. Bouchl jsem dveřmi, aby vůz odjel. Měřil jsem celou vzdálenost ze silnice, abych co nejpomaleji a zároveň nejrychleji se přitiskl k Tobě.
Štěstí i Lásku si musíme zasloužit, jsi mi vždy psala, prolétly mi hlavou ty kupy dopisů, které byly spojnicí mezi Tvou civilizací a mými zlomeninami. Vše, čím jsme byli spolu, ale tak daleko, že se zdálo nemožné to vůbec kdy překonat. Tak tedy, díváme se co je za mnou, za Tebou, za námi. Samá voda, stále jen samá voda a pod námi - i dnes, ale už skutečná, pod Kamenným mostem.
Báječný den v Roce Kamenných mostů.
*
Zraňujeme se všichni navzájem i když víme, že na vzpomínky neplatí lítost ani sebeklam, nic z toho, čemu se lidská podstata a přirozenost musí v historii podřizovat. Nejen vlastnímu vývoji, kdy musíme zjistit na vlastní kůži, že takhle se slabší pohlaví chová vždy. Vždy a všude si hrají se mnou, hrají si s Tebou, hrají si s námi. A my si hrajeme také, také píšeme, také hrajeme na klavír a vzhlížíme také ke hvězdám. Přesto se stáváme se hliněnými figurkami v jejich vojsku, hliněnou figurkou čínského císaře a císařovny zároveň.. Hliněná figurka na taburetu před zrcadlem hlazená pavím perem, přesto s tlukoucím srdcem v toužícím těle s tesknící duší po onom skutečném symbolu zaklánějícím hlavu a vlasy clonícími světlo plynoucí ze slunce na balkon. Do mých očí, Eva, spojnice i dar života, od nepaměti.
Ke mně se vyklene mana pro mužův svět, slunce klouže v klidném odpoledni měkkým dotekem a zve jemně dál. Ano, i muži mají své dny pokud takto básní a sestavují vzpomínky z doby, kdy zadržet nezadržitelné bylo stejně vábné jako obtížné. S Evou, nahoře v šestkách, jen pro mne samotného a stále. Jen ten náš ročník má již dávno po mnohonásobném abiturientském srazu vrcholícím letní nocí pod hvězdami. V dychtivých očích jsem četl vše v jedné větě – Až uvidím hvězdy… A přitom i ony věkem pohasínají, vždyť pouť vesmírem je únavná a vyčerpávající. Centimetry se nakonec stávají přítěží nám všem, ještě chvíli půjdeme životem dál, i Ty, schoulená a zkřivená stářím. Nakonec už se mi ani neozveš, nebudeš chtít, aby bylo viděl to, co již uplynulo a dnes není pravda.
Nemůže to být přeci pravda, říkáš při úplňcích, probíráme recepty i medicínu. Forever Young, a víš, že z této parabolické dráhy se při jízdě dolů nelze již odchýlit a že nic nepomáhá. Od prvního dne, od prvního dne na slunci spěješ i spějeme k zániku stejně jako obdobně užívá okolní vesmír Tvé i naše zážitky, sílu z duše i naději. Čerpá z Tebe to, co sami potřebujeme ke klidu a zastavení. Čerpá stále více, čerpá tolik, že se ani silou vůle nedokážeme přinutit k zastavení a získat převahu nad nezadržitelnými procesy. A ubýváme také pomyšlením, které přispívá jakoby vánkem ostatním pro osvěžení života kolem nás. Neodoláš ani jednu chvilku snění, i každé malé poblouznění v samotě Tě poté nechá trpět jako zvíře. Spaluješ si rozum a vysílíš až do nemoci.
Věz, že i tehdy Ti to stále ještě sluší. I s těmi křížky, i když se zdá naprosto nemožné, aby s takovou zátěží bylo možno překročit poslední řeku po životě, z jejichž břehů Ti život sám zamává naposled…. Bože, vidina zmizela.
Zbývá již jen odebrat se do klidu věčnosti v Říši Středu. Do další armády, do dalších služeb v Terracottové zemi, kde na bronzovém voze s velkým Císařem a přehlížíš své vojáky, které si přenesla z Léthé do Říše Středu, aby s Tebou mohli věrně stát na svém místě další tisíce let. A splníš si své nejtoužebnější přání stát i po životě se mnou tak, jak jen Ty dokážeš a já doufám. A dost možná, že se ještě za takovou dobu se najdou noví lidé, kteří na nalezené keramické tváře vezmou štětec či tužku a domalují znaky k nesmrtelnosti. Hliněné vojsko čeká se svým císařem na takovou chvíli stále, již dlouho, celé vojsko jako jeden muž, čeká též s obrazem v duši se stálou chutí na to, co bylo, Evo. Snad tedy náš Bůh ještě neztratil s námi trpělivost a uchopí tu skutečnou tužku k domalování všech znaků nesmrtelnosti, i pro Tebe, i když už bez pár centimetrů a jen se čtyřkami.
*
Ten obraz mne docela zaujal. Postávám a stávám se součástí obrazu i děje, kde každé malé městečko zůstává stále klidným a nenápadným příjemným místem i s Galerií života. Zůstává tou malou nenápadnou Klášterní Lhotou, s domky a chaloupkami roztroušenými po stráni, pod chuchvalci lesů a schované v údolí říčky s malým kostelíkem. Ke škole přes vodu vede mostek se Svatým Janem Nepomuckým nesoucím Kříž pro dítky školou povinné, vstupující do jednotřídky s přesvědčením a povinností "Uč se synu moudrým býti". Ve škamnách ticho jako v kostele, kantor vede řeč o náboženství, vykládá pubescentům Desatero a ukazuje rákoskou na tabuli. Píše cvičení latinské a tak, že písmena se řadí dítkám do vědomí.
„Inter arma silent musae.“
„Silent enim leges inter arma.“
Vykládá dítkám, že život je příliš krátký a umění žít velmi dlouhé k učení a že skutečně a humánně žít znamená bojovat a nikdy neumdlévat. Ovšem že je nutné též vědět, že v boji mlčí nejen múzy, ale i zákony. Jak se to kryje s Desaterem? Kantor přistoupil k dítkám blíže a mluví již jen latinsky.
„Vita brevis, ars longa.“
„Vivere militare est.“
„Vulgus veritatis pessimus interpres.“
Slyším jména Cicero, Seneca, v této Klášterní Lhotě se dítka připravují i na to, aby si i jako skladníci mohli přečíst Vergilia v originále. Latina je úžasný zdroj, jazyk i nástroj. Sleduji to z povzdálí, z povětří Ducha pravdy i s mým Ex privata industria a Furor poeticus. Sleduji to, nádherný obraz v Galerii života, přešel jsem s úsměvem k dalším exponátům, s japonskými náměty, k meditaci o Zen. Nádherný den.
*
Josa Buson /1716-1784/
U jarní řeky
teď stojím, nikde mostu,
zapadá slunce.
**
Zdeněk Wachfaitl
16. 5. 2012
Štěstí i Lásku si musíme zasloužit, jsi mi vždy psala, prolétly mi hlavou ty kupy dopisů, které byly spojnicí mezi Tvou civilizací a mými zlomeninami. Vše, čím jsme byli spolu, ale tak daleko, že se zdálo nemožné to vůbec kdy překonat. Tak tedy, díváme se co je za mnou, za Tebou, za námi. Samá voda, stále jen samá voda a pod námi - i dnes, ale už skutečná, pod Kamenným mostem.
Báječný den v Roce Kamenných mostů.
*
Zraňujeme se všichni navzájem i když víme, že na vzpomínky neplatí lítost ani sebeklam, nic z toho, čemu se lidská podstata a přirozenost musí v historii podřizovat. Nejen vlastnímu vývoji, kdy musíme zjistit na vlastní kůži, že takhle se slabší pohlaví chová vždy. Vždy a všude si hrají se mnou, hrají si s Tebou, hrají si s námi. A my si hrajeme také, také píšeme, také hrajeme na klavír a vzhlížíme také ke hvězdám. Přesto se stáváme se hliněnými figurkami v jejich vojsku, hliněnou figurkou čínského císaře a císařovny zároveň.. Hliněná figurka na taburetu před zrcadlem hlazená pavím perem, přesto s tlukoucím srdcem v toužícím těle s tesknící duší po onom skutečném symbolu zaklánějícím hlavu a vlasy clonícími světlo plynoucí ze slunce na balkon. Do mých očí, Eva, spojnice i dar života, od nepaměti.
Ke mně se vyklene mana pro mužův svět, slunce klouže v klidném odpoledni měkkým dotekem a zve jemně dál. Ano, i muži mají své dny pokud takto básní a sestavují vzpomínky z doby, kdy zadržet nezadržitelné bylo stejně vábné jako obtížné. S Evou, nahoře v šestkách, jen pro mne samotného a stále. Jen ten náš ročník má již dávno po mnohonásobném abiturientském srazu vrcholícím letní nocí pod hvězdami. V dychtivých očích jsem četl vše v jedné větě – Až uvidím hvězdy… A přitom i ony věkem pohasínají, vždyť pouť vesmírem je únavná a vyčerpávající. Centimetry se nakonec stávají přítěží nám všem, ještě chvíli půjdeme životem dál, i Ty, schoulená a zkřivená stářím. Nakonec už se mi ani neozveš, nebudeš chtít, aby bylo viděl to, co již uplynulo a dnes není pravda.
Nemůže to být přeci pravda, říkáš při úplňcích, probíráme recepty i medicínu. Forever Young, a víš, že z této parabolické dráhy se při jízdě dolů nelze již odchýlit a že nic nepomáhá. Od prvního dne, od prvního dne na slunci spěješ i spějeme k zániku stejně jako obdobně užívá okolní vesmír Tvé i naše zážitky, sílu z duše i naději. Čerpá z Tebe to, co sami potřebujeme ke klidu a zastavení. Čerpá stále více, čerpá tolik, že se ani silou vůle nedokážeme přinutit k zastavení a získat převahu nad nezadržitelnými procesy. A ubýváme také pomyšlením, které přispívá jakoby vánkem ostatním pro osvěžení života kolem nás. Neodoláš ani jednu chvilku snění, i každé malé poblouznění v samotě Tě poté nechá trpět jako zvíře. Spaluješ si rozum a vysílíš až do nemoci.
Věz, že i tehdy Ti to stále ještě sluší. I s těmi křížky, i když se zdá naprosto nemožné, aby s takovou zátěží bylo možno překročit poslední řeku po životě, z jejichž břehů Ti život sám zamává naposled…. Bože, vidina zmizela.
Zbývá již jen odebrat se do klidu věčnosti v Říši Středu. Do další armády, do dalších služeb v Terracottové zemi, kde na bronzovém voze s velkým Císařem a přehlížíš své vojáky, které si přenesla z Léthé do Říše Středu, aby s Tebou mohli věrně stát na svém místě další tisíce let. A splníš si své nejtoužebnější přání stát i po životě se mnou tak, jak jen Ty dokážeš a já doufám. A dost možná, že se ještě za takovou dobu se najdou noví lidé, kteří na nalezené keramické tváře vezmou štětec či tužku a domalují znaky k nesmrtelnosti. Hliněné vojsko čeká se svým císařem na takovou chvíli stále, již dlouho, celé vojsko jako jeden muž, čeká též s obrazem v duši se stálou chutí na to, co bylo, Evo. Snad tedy náš Bůh ještě neztratil s námi trpělivost a uchopí tu skutečnou tužku k domalování všech znaků nesmrtelnosti, i pro Tebe, i když už bez pár centimetrů a jen se čtyřkami.
*
Ten obraz mne docela zaujal. Postávám a stávám se součástí obrazu i děje, kde každé malé městečko zůstává stále klidným a nenápadným příjemným místem i s Galerií života. Zůstává tou malou nenápadnou Klášterní Lhotou, s domky a chaloupkami roztroušenými po stráni, pod chuchvalci lesů a schované v údolí říčky s malým kostelíkem. Ke škole přes vodu vede mostek se Svatým Janem Nepomuckým nesoucím Kříž pro dítky školou povinné, vstupující do jednotřídky s přesvědčením a povinností "Uč se synu moudrým býti". Ve škamnách ticho jako v kostele, kantor vede řeč o náboženství, vykládá pubescentům Desatero a ukazuje rákoskou na tabuli. Píše cvičení latinské a tak, že písmena se řadí dítkám do vědomí.
„Inter arma silent musae.“
„Silent enim leges inter arma.“
Vykládá dítkám, že život je příliš krátký a umění žít velmi dlouhé k učení a že skutečně a humánně žít znamená bojovat a nikdy neumdlévat. Ovšem že je nutné též vědět, že v boji mlčí nejen múzy, ale i zákony. Jak se to kryje s Desaterem? Kantor přistoupil k dítkám blíže a mluví již jen latinsky.
„Vita brevis, ars longa.“
„Vivere militare est.“
„Vulgus veritatis pessimus interpres.“
Slyším jména Cicero, Seneca, v této Klášterní Lhotě se dítka připravují i na to, aby si i jako skladníci mohli přečíst Vergilia v originále. Latina je úžasný zdroj, jazyk i nástroj. Sleduji to z povzdálí, z povětří Ducha pravdy i s mým Ex privata industria a Furor poeticus. Sleduji to, nádherný obraz v Galerii života, přešel jsem s úsměvem k dalším exponátům, s japonskými náměty, k meditaci o Zen. Nádherný den.
*
Josa Buson /1716-1784/
U jarní řeky
teď stojím, nikde mostu,
zapadá slunce.
**
Zdeněk Wachfaitl
16. 5. 2012