Kulturní války v Čechách?
V nábožensky poměrně chladném Česku se předmětem sporů stále častěji stávají náboženské argumenty a symboly a: projevily se v kauzách jako byli křesťanští a muslimští uprchlíci, mariánský sloup, potraty a manželství pro homosexuály. Zatímco témata migrace a islámu byla odrazem událostí na mezinárodní scéně, ostatní spory o kulturní symboly vedou čeští aktivisté. Již rok trvající debata o návrhu manželství homosexuálů je jedním z příkladů.
Logika blízkovýchodního násilí
Do roku 2011 se zdál Blízký východ být, až na Irák a Palestinu, relativně stabilním regionem. Když mi v roce 2006 syrští křesťané sdělovali obavu z hrozící náboženské války v Sýrii, bylo těžké si představit za jejich slovy něco jiného, než propagandu syrského režimu, který od 80. let žádnou islamistickou opozici netrpěl. Ani na začátku roku 2011 ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by se celý region měl propadnout do násilí. Občanské protesty si pokojně vynutily to, čeho se dříve násilně domáhali džihádisté – pád nelegitimních režimů a otevření politického pole pro islamistickou opozici. Rok 2013 však přinesl zásadní zvrat: v Egyptě se vrátila k moci diktatura, v Sýrii kapitulovaly mechanismy kolektivní bezpečnosti a v Iráku opět propuklo sunnitské povstání. O dva roky později proti sobě v celém regionu stojí autoritářské státy a skupiny motivované fundamentalistickou ideologií nebo konfesní a etnickou identitou.
Paradoxy tzv. Islámského státu
Tzv. Islámský stát (IS) se za pouhý rok stal živoucím mýtem. Je to odnož al-Káidy, projev islamistického extremismu, totalitární organizace a apokalyptický stroj, ale i hierarchicky organizovaná mafie, nový sunnitský stát na Blízkém východě a též antikoloniální hnutí a náboženská utopie. Sotva by jej šlo charakterizovat skrze obsah jeho radikální ideologie, jelikož ona sama je součástí strategie násilné skupiny, vycházející z civilizační krize Blízkého východu posledního desetiletí. Asi nejlépe jej charakterizují jeho paradoxy.
"Jiná odlišnost"? Sem s ní
Aktuální migrační krize je bezesporu velkou zkouškou schopnosti evropských států postavit se bezprecedentním nárokům situace a především testem evropské solidarity. V druhé fázi, až jednou budou, doufejme, běženci roztříděni podle toho, kde najdou nějaké ukotvení u svých příbuzných nebo kam je alokuje některý racionálně smýšlející stát, přijde samozřejmě i nelehká otázka integrace. Tahle otázka ale nebude „civilizační“, nýbrž čistě praktická. Varovat před jakýmisi civilizačními hrozbami je scestné, protože to snímá zodpovědnost z nás i státu a je nanejvýš důkazem české provinčnosti, kterou bychom se měli učit překonávat.
Jsme ve válce s islámem?
Útoky na západní civilisty, brutální propaganda tzv. islámského státu a nakonec příliv z uprchlíků z islámských zemí: poslední době vévodí nevyhnutelný pocit, že „západní civilizace“ a „islámský svět“ jsou v konfliktu. Čím dál víc lidí na Západě i mezi muslimy si myslí, že liberální západní svět a konzervativní náboženský východ stojí v jakémsi zásadním protikladu.
Poslední bitva, nebo ropný Sunnistán?
Násilí ve jménu islámu nebylo nikdy tolik vidět. Džihádistický protostát na Blízkém východě a nedávné vraždy v Paříži vyvolávají opět pocit, že islám a násilí k sobě patří. Je násilí niterným projevem islámských fundamentalistů, nebo spíš nástrojem jejich radikalizace? Kdo jsou islamisté, salafisté, wahábité, džihádisté a kdo z nich je za násilí zodpovědný?
Dva arabské experimenty
Mohl být rok 2011 i arabským rokem 1989? Protestní mobilizace arabské ulice dávala věřit, že do stagnujících, násilných a arogantních arabských diktatur konečně vtrhl čistý vzduch a s ním otevřenější politika. Po třech letech je bohužel arabský svět ještě nemocnější, než byl dříve. Experimentuje jak se svobodou, tak s organizovaným násilím. Přes několik pozitivních posunů arabské elity zcela promarnily velkou šanci na změnu. Další šance oddaluje ničivý dopad násilí.
Proč selhalo arabské jaro
Prvním symbolem arabského jara byli protestující twitteři na Tahríru, které napodobily miliony dalších Arabů. Po více než třech letech ilustrují výsledky povstání spíše hrůzná videa, která přicházejí ze Sýrie a Iráku. Kromě tří monarchií (Maroka, Ománu a Jordánska), a jediné republiky (Tuniska), je dnešní stav politických svobod arabského světa vesměs horší, než byl v roce 2011.
Nové Turecko starými metodami
28. srpna se do Atatürkova paláce Çankaya nad Ankarou přesune nový prezident a s ním i nejmocnější turecký politik od dob Mustafy Kemala. Recep Tayyip Erdoğan je člověk, kterému nechybí vize a ambice: plánuje (spíše nerealisticky) udělat s Turecka jednu z deseti světových ekonomik (zatím se posunulo z 21. na 17. místo podle HDP), plánuje řadu megalomanských projektů jako druhý Bospor a hlavně prosazuje pro Turecko novou identitu.
Irácké déjà vu
Islámský stát byl do roku 2013 džihádistickou fantazií. Převzetím iráckého Mosulu v Sýrii ukotveným paramilitárním hnutím ISIL ale občanské války přerostly v regionální konflikt, který krátkodobě (přinejmenším) přepisuje postkoloniální hranice a potvrzuje novou polarizaci na Blízkém východě. Za dosud nejúspěšnějším džihádistickým hnutím stojí jak kontext arabského jara, tak tendence arabských států k policejnímu řešení politických problémů. A také desetiletí občanských válek.
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
