28. srpna se do Atatürkova paláce Çankaya nad Ankarou přesune nový prezident a s ním i nejmocnější turecký politik od dob Mustafy Kemala. Recep Tayyip Erdoğan je člověk, kterému nechybí vize a ambice: plánuje (spíše nerealisticky) udělat s Turecka jednu z deseti světových ekonomik (zatím se posunulo z 21. na 17. místo podle HDP), plánuje řadu megalomanských projektů jako druhý Bospor a hlavně prosazuje pro Turecko novou identitu.

Erdoğanovo „Nové Turecko“ má být prosperující, ekonomicky a technologicky moderní, morálně konzervativní, sunnitská regionální velmoc, jehož vliv je cítit od Irbílu po Skopje a od Jeruzaléma po Islámabád.

Erdoğan je zajisté politický alchymista: vyhrál devět po sobě jdoucích voleb včetně referend a časem spíše posiluje, než ztrácí. Prezidentskou kandidaturu ohlásil 1. července a měsíc a půl později vyhrál první kolo. Po třech obdobích jako premiér se ujímá dosud spíše symbolického úřadu prezidenta, ze kterého pro něj zřejmě nebude problém udělat centrum moci – ať už využíváním osobního vlivu ve vládě, nebo změnou ústavy, pokud vyhraje i parlamentní volby napřesrok.

Jeho úspěch je o to překvapivější, že si Turecko prošlo bouřlivým rokem, který připomínal smutná 70. léta. Minulé léto rokem začaly masové protesty proti Erdoğanově moralizujícímu autoritarismu na Taksimu, které se na léto přelily do téměř celého Turecka, a umírali při nich lidé. Erdoğanovi se podařilo protesty překonat ještě silnějším moralismem a autoritarismem. Turecká syrská politika nebyla, mírně řečeno, příliš úspěšná a země má na svém prahu nekončící občanskou válku a přes milión uprchlíků uvnitř. Tureckou scénu plnou korupčních skandálů opanovaly nahrávky, usvědčující jeho vlastní rodinu z miliónových úplatků.

Erdoğan reagoval útokem: přesunul desítky policejních ředitelů, vyházel státní zástupce, osekal práva soudů, opanoval média a ze všeho obvinil vlivné Gülenovo hnutí. Toto masové islámské hnutí dlouho fungovalo jako stát ve státě a Erdoğanovu AKP tiše podporovalo. Letošní roztržka s Fethullahem Gülenem, který ovlivňuje řadu médií a velkých holdingů, byl krizový krok. Erdoğan ji překvapivě dobře přestál a v březnu vyhrál místní volby s lepšími výsledky, než v roce 2009.

Vysvětlovat jeho úspěch lze tedy dvěma způsoby: popularitou politika, který nabízí Turecku novou, hrdější identitu, ale i velkou cynickou hrou, která dlouhodobě proměňuje poměr sil v tureckém státě. V posledních letech dochází k výrazné koncentraci moci v exekutivě na úkor soudů, parlamentu, osobních a občanských svobod. Znalkyně Turecka Jenny White se táže, jak se stalo, že šampión demokracie krok za krokem ničí své původní dílo. Autoritarismus a arogance jsou v posledním roce již neskrývanou charakteristikou Erdoğanovy politiky: veřejně usazuje své protivníky, odmítá kritiku, prohlašuje blízké okolí Turecka za oblast jeho přirozeného vlivu.

Proto lze očekávat, že další posun země k prezidentskému systému nebude nutně nesen širokou popularitou, ale využíváním společenské polarizace a autoritářských metod, včetně všudypřítomného odposlouchávání a udávání mezi občany. Turecký ekonomický zázrak, během kterého se Turecko zvedlo z krizových 90. let, plných dopadů liberalizace a války s Kurdy, a ztrojnásobilo své HDP, je závislý na krátkodobých investicích a nemusí (ale může) trvat další dekádu. Poslední Erdoğanova kampaň byla v tisku označena za brutální, rozpočtem mnohonásobně převýšila výdaje oponentů a porušila řadu pravidel férových voleb. Svými metodami se Erdoğan stále více podobá Berlusconimu a Putinovi.
Na rozdíl od nich má však Erdoğan stále ještě výsledky a nevaří úspěch pouze ze symbolické politiky. Výmluvná je letošní rekordně nízká volební účast: pouhých 75%. Riziko je však zřetelné. O to větší, pokud se bude chtít vyrovnat Atatürkovi. Atatürk byl prezidentem 15 let a přes nesmírný kult osobnosti nezanechal pouze pozitivní dědictví. Erdoğan si ke svým 12 letům premiérování přidá sedm, možná i 14 let prezidentování.

Komentář pro MF Dnes z 12. 8.