Daň za reformní cíle aneb chybná analýza premiéra Nečase
Krajské volby nalily sebevědomí do žil ČSSD a především komunistům.
To je evidentní. A přestože v nich své pozice posílila také KDU-ČSL, znamená debakl vládních stran výrazné oslabení pravice. Podle premiéra se s ním muselo počítat, protože se jedná o daň za nepopulární, ale nezbytné reformy. Ale to je jen povrchní vyhodnocení vzkazu, který voliči vládním stranám zaslali.
Jako zastánce konzervativních ekonomických principů – vyrovnaného rozpočtu, snižování dluhu a dalších konvergenčních kritérií (především inflace pod třemi a deficitu pod šedesáti procenty) - považuji řadu z reformních kroků za správný cíl. Zvolenou cestu k němu ovšem za špatnou.
Vadí mi absence pro-růstových opatření. Vláda se nepokusila vytvořit ani náznak toho, co už Josef Lux nazýval „sociální trampolínou“ – tedy soubor opatření, která by vracela nezaměstnané co nejrychleji do pracovního procesu a ne na pracovní úřad. Nečasova vláda navíc fakticky rezignovala na pro-rodinnou politiku.
Každý nezaměstnaný se státu prodraží hned v několika ohledech: na odvodu daní z jeho příjmů, na pojistném a sociálním, na výplatě sociálních dávek... V případě člověka s platem 25.000 korun rozpočet přijde na zmíněných platbách o 14.000 a další tisíce naopak musí vyplatit. Přesto stát zaměstnanost podporuje nedostatečně a neschopnost rozetnout bludný kruh „méně příjmů – méně podpory“ vnímá negativně i ta část veřejnosti, které jsou jinak konzervativní principy hospodaření blízké.
A co se rodiny týče, utrácí stát každý rok o 20 miliard víc v rámci tzv. mandatorních výdajů v důsledku negativního demografického vývoje. Zjednodušeně řečeno, zatímco je čím dál tím víc lidí na penzi, ubývá ekonomicky aktivních, kteří na ni svou prací přispívají. A zatímco letos je jejich poměr na jednoho důchodce 1,8, bude to při stávajícím tempu v roce 2050 jen 1,2. Tedy další důvod k obavám.
To, že se celostátní politika opět promítla do krajských voleb, je evidentní. V řadě krajů nedošlo k výměně regionálních vlád, ale k jejich oprášení - například Středočeský kraj, byť půl roku skloňovaný podle vzorů Rath a korupce, bude mít znovu rudo-oranžovou koalici a není důvod očekávat žádné velké změny v místní politice. Úspěch komunistů je špatnou zprávou i proto, že se na politice - kromě nedůstojné volby prezidenta Václava Klause - v posledních dvou dekádách prakticky nepodíleli, takže nic hmatatelného nepředvedli. Komunisté posbírali z větší části hlasy voličů, které vedla k urnám nespokojenost (možná i absence naděje na lepší budoucnost), nikoliv racionální úvaha o kvalitách kandidátů. Nízká volební účast také hrála do karet především komunistům.
Konstatování, že se s tím muselo počítat, ale neberu. Občany proto pokorně prosím o návrat k volebním urnám. A předsedovi vlády si dovoluji připomenout frázi, že i cesta může být cíl. Je to sice literární klišé, ale v politice jednoznačně pravdivé.
To je evidentní. A přestože v nich své pozice posílila také KDU-ČSL, znamená debakl vládních stran výrazné oslabení pravice. Podle premiéra se s ním muselo počítat, protože se jedná o daň za nepopulární, ale nezbytné reformy. Ale to je jen povrchní vyhodnocení vzkazu, který voliči vládním stranám zaslali.
Jako zastánce konzervativních ekonomických principů – vyrovnaného rozpočtu, snižování dluhu a dalších konvergenčních kritérií (především inflace pod třemi a deficitu pod šedesáti procenty) - považuji řadu z reformních kroků za správný cíl. Zvolenou cestu k němu ovšem za špatnou.
Vadí mi absence pro-růstových opatření. Vláda se nepokusila vytvořit ani náznak toho, co už Josef Lux nazýval „sociální trampolínou“ – tedy soubor opatření, která by vracela nezaměstnané co nejrychleji do pracovního procesu a ne na pracovní úřad. Nečasova vláda navíc fakticky rezignovala na pro-rodinnou politiku.
Každý nezaměstnaný se státu prodraží hned v několika ohledech: na odvodu daní z jeho příjmů, na pojistném a sociálním, na výplatě sociálních dávek... V případě člověka s platem 25.000 korun rozpočet přijde na zmíněných platbách o 14.000 a další tisíce naopak musí vyplatit. Přesto stát zaměstnanost podporuje nedostatečně a neschopnost rozetnout bludný kruh „méně příjmů – méně podpory“ vnímá negativně i ta část veřejnosti, které jsou jinak konzervativní principy hospodaření blízké.
A co se rodiny týče, utrácí stát každý rok o 20 miliard víc v rámci tzv. mandatorních výdajů v důsledku negativního demografického vývoje. Zjednodušeně řečeno, zatímco je čím dál tím víc lidí na penzi, ubývá ekonomicky aktivních, kteří na ni svou prací přispívají. A zatímco letos je jejich poměr na jednoho důchodce 1,8, bude to při stávajícím tempu v roce 2050 jen 1,2. Tedy další důvod k obavám.
To, že se celostátní politika opět promítla do krajských voleb, je evidentní. V řadě krajů nedošlo k výměně regionálních vlád, ale k jejich oprášení - například Středočeský kraj, byť půl roku skloňovaný podle vzorů Rath a korupce, bude mít znovu rudo-oranžovou koalici a není důvod očekávat žádné velké změny v místní politice. Úspěch komunistů je špatnou zprávou i proto, že se na politice - kromě nedůstojné volby prezidenta Václava Klause - v posledních dvou dekádách prakticky nepodíleli, takže nic hmatatelného nepředvedli. Komunisté posbírali z větší části hlasy voličů, které vedla k urnám nespokojenost (možná i absence naděje na lepší budoucnost), nikoliv racionální úvaha o kvalitách kandidátů. Nízká volební účast také hrála do karet především komunistům.
Konstatování, že se s tím muselo počítat, ale neberu. Občany proto pokorně prosím o návrat k volebním urnám. A předsedovi vlády si dovoluji připomenout frázi, že i cesta může být cíl. Je to sice literární klišé, ale v politice jednoznačně pravdivé.