Jelikož mnohdy může být obtížné rozlišovat mezi tím, co skutečně charakterizuje obyvatele dané země, od obrázku, jenž ti, jež jsou u moci, chtějí, aby viděl okolní svět a cpou mu skrze své zastupitele a své úřady, nejen mne vždy zajímala spíše málokdy podávaná podivná až odvrácená tvář Norska, či kterékoli další země než obrázek, jenž se snaží „prodávat“ takřka každý druhý.

Asi si řeknete, že země, kde v místních novinách narazíte na titulky jako třeba «Muž pohrozil jinému, že ho sní» (zdroj: deník Avisa Nordland) nebude uplně všední (deník Klassekampen má dokonce celý sloupek věnovaný podivným norským titulkům a střílí si z nich). Země, jež se proslavila vývozem býčího semene, země, kde najdete nejkrásnější kadibudku na světě (pozlacené veřejné záchodky u silnice), země, kde se podle několika masmédií snažila maloobchodní síť Coop napomáhat svobodným k získání partnerů a partnerek tím, že označila nákupní košíky samolepkou signalizující, že nakupující je nezadaný/á.

Je snadno posvítit na absurdní a bizarní stránky Norska a Norů. Několik dalších příkladů: Vždy o Vánocích vysílá veřejnoprávní televize NRK legendární „Ribba - grad for grad“, či „Vepřový bok - jeden za druhým (aneb třeba čím dál více)“ 7hodinové vysílání vánočního opékání v troubě.

Do nebe volající krutost se tu snoubí s ostře kontrastující obětavostí hřející u srdce. Někoho v zimě odvezou za trest do místa v přírodě jí napospas daleko od lidí, kde je nepravděpodobně, že by ho/ji někdo ještě našel, druhému se dobrovolníci složí na záchranu psa, jenž se ocitl na vyčnívající kus skály na místě, kde je nebezpečné i pro vrtulníky a jehož záchrany se policie již vzdala, jak o aktuálním případu informuje několik masmédií.

Norsko je zároveň zemí nejrůznějších byrokratických bizárů: Server zmíněné NRK povyprávěl o paní, jež nesmí řídit vlastní staré, již téměř bezcenné auto, protože ho nesmí přepsat na sebe. Bez podpisu strýce na potvrzení o prodeji to není možné. Problém je ale v tom, že strýc již zemřel a správce soudu, jemuž přísluší záležitosti dědického práva, není schopen, aby přiměl dědice k tomu, aby stvrdili svým podpisem, že se jedná právě o auto zděděné onou paní.

Ještě podivnější jsou ale případy jako např, ty, jež byly zprostředkovány deníkem Aftenposten, kdy pomocníci sociální péče v domácnosti svévolně/z vlastní zvůle (anebo proto, že to měli v popisu práce) odmítli kupovat svým klientům s omezenou pohyblivostí pivo s tím, že „takový druh zboží prostě ne“. Najednou se jako senior/ka cítíte nesvéprávní a zbaven/a veškeré moci. Kdo jsou ti, aby o něčem takovém moralisticky rozhodovali za vás?

Snad ještě bizarnější byl případ, kdy byl jistý pán podle webu www.nettavisen.no „odměněn“ pokutou 20 000 norských korun za údajné obtěžování veřejného činitele tím, že mladou inspektorku rybolovu pozval na tanec a když odmítla, měl jí odvětit „to víte, pak byste mě mohla něco naučit vy a na oplatu já vás“. Ona slova muže prý byla silně sexualizující. Jeho obhájce pak vyslovil „Jak bezhumorní společnost chce Norsko být“?

Ale tak: Skutečně toho mají Norové víc než jiní, za co by se měli stydět, kvůli čemu by se měli cítit trapně, za co by měli donekonečna pykat? Za prvé: Norové se nikdy nestylizovali do role někoho, kdo je lepší než jiní. Do někoho takového nás stylizovali jiní, především naši politici, ovšem jakmile se taková představa objevila, tak se nás drží. Je rozšířeným mýtem, že panenskost přírody musí nutně odpovídat i panenskosti duše národa i jeho jednotlivých obyvatel. Je nám některými podsouvána povrchnost a pokrytectví, ovšem sneseme snad srovnání s jinými zeměmi?

Ačkoli nám to kdekdo vytýká, že stádnost je tu prý doma, není to ojedinělostí Norů. Podle některých Norové totiž podléhají tolika politickým rozhodnutím, jež se příčí zdravému rozumu. I proto lidé, jež žili ve více zemích a mohou srovnávat lépe, dospěli k jasnému závěru: Málokde jsou lidé natolik «naprogramovaní» s „vymytými mozky“, tak mimo globální reality, tak naivní, postižení jakýmsi národním narcismem a ochotní poslepu dodržovat a ctít doktríny psaných a nepsaných pravidel, norem a zvyklostí a do nebe volat a povyšovat sebespravedlivou víru v to, že oni a pouze oni jsou jedinými ochránci pravd a svobod, demokracie, dobra a nejrůznějších ctností.

Harald Eia se ve svém pořadu Sånn er Norge (Takové je Norsko) veřejnoprávní televize NRK pokouší vypíchnout, co je typicky norské. Jenže je vůbec typicky norské zajímat se o to, co je typicky norské a bavit se o tom?

Alespoň norští politici a jejich aparát poskoků jsou posedlí odlišností Norska a svými omílanými řečmi o ní a optáváním se, kdo jsme my, zatímco ve své podle mnohých zhoubné a polarizující globalizaci zachází stále dále se dopouští zneužívání slov a obratů, ovšem když sekunduje někdo jiný bez jejich vazeb, tak je mu podsouváno “flastenectví” nejhrubšího zrna a rasismus a nepohodlný štváč a nebezpečný živel schopný okamžitě rozložit modelový stát. Norská psychiatrička Randi Rosenquistová, jež mimo jiné vyšetřovala i Anderse Behringa Breivika, největšího norského masového vraha, byla jednou dotázána, zda se kdy bála svých pacientů. Odpověděla, že v zásadě se daleko více bojí toho, co se děje v hlavách norských politiků.

Američan John F. L. Ross našel podle deníku Aftenposten devět rysů, jež míní, že jsou na Norsku zcela jedinečné a úžasné. Shrnováním podstaty Norska strávil pět let a měl za cíl vysvětlit Norsko způsoby jako nikdo jiný. Výsledkem je kniha The Rise of Little Big Norway, či Vzestup malého velkého Norska. Podle Rosse je typicky norské to vnuknutí ladit věci, řekněme tomu vylaďování, ať se to týká oprav, proměn, vylepšování, zkrášlení a velebení domu, chaty, auta, či něčeho jiného. Na této vlastnosti vyzdvihuje sympatickou, praktickou i nákladově efektivní stránku. Norové a jejich pohotové reflexe/instinkty jsou v krizi dobrými společníky a pomocníky. Zažije-li někdo třeba zdravotní příhodu, třeba omdlí, tak okolo stojící/sedící koordinovaně přispěchají na pomoc/opečovávání: jeden podrží hlavu, druhý si odskočí pro deku, třetí zavolá na pohotovost a čtvrtý zajistí přepravu. Norové jsou prý k ztroskotancům a zkrachovalým existencím vnímaví a citliví. Prý až nápadně moc péče prokažují starým a postiženým. To vše prý souvisí s chudšími poměry minulosti, na něž Norové údajně nezapomněli.

K tomu jsou Norové prý loajální rodině, pospolitosti i své zemi a z nich hrdí, ovšem také cítí vůči světu zodpovědnost. Podle Rosse by se na celém světě našli jen Norové, jež jsou ochotní sejít se, aby sbírali odpadky na pláži někde ve Španělsku či v Řecku. Dále jsou spontánně nápomocní: pomůžou nesením zavazadel, poradí s navigací, či uvolní sedadlo v prospěch druhého. Dalším unikátem je prý nespoutaná láska k přírodě za každého počasí a za všech podmínek. Údajně je to jen v Norsku, že můžete narazit na skupinu náctiletých dívek na horské turistice, či v kempingu. Norové jsou údajně citlivější než ostatní Seveřané a na rozdíl od nich třeba brečí na veřejnosti. Třeba v rozhovorech, či po sportovních vítězstvích, příp. zemře-li veřejně známá osoba.

V čem se liší norská kultura od ostatních, to je v ulicích a jinde na veřejnosti, ve školách a pracovištích znát někdy dokonce na ostří nože (ne-li meče) při každodenním zápasení protichůdných kultur, které Norům nedarují to, co udělali/dělají oni jim. Norové se ale s tím smířit nemíní, a tak to jede „vesele“ dál až na doraz.

Jen před Kuvajtem, na předposledním místě v seznamu zemí, kde si nejhůře získáte přátele, jak moc se cítíte vítáni a jak snadno se cizí kultuře přizpůsobíte, figuruje Norsko. Prostě vám na ten e-mail neodpoví. Komunikace je pro některé pracná. I další úskalí činí z Norska chladnou a nehostinnou zemi, přesto jich tu tolik zůstane (aniž se třeba začlení).

A čemu se zbytek světa diví ohledně Norska? Podle serveru www.abcnyheter.no kladou na internetu otázky jako třeba zda je v Norsku velkým tématem nahota. Nebo čím je vlastně ten záhadný hnědý sýr karamelovité chuti. Proč jsou na mincích dírky. Jak si mohou zjistit, zda jsem s norskou královskou rodinou v příbuzenském vztahu. Kolik by stálo přemístění semenné banky ze Špicberk na Mars. Anebo jak vůbec milují norští muži.