Poté, co spáchal sebevraždu Ari Behn, prý nevšední umělec a spisovatel, avšak především známý jako bývalý manžel norské princezny Märthy Louise, probírají se pohledy a názory na jeho osobu a zda v Norsku, podle některých jeho představitelů zemi jinakosti, není společensky přípustné být jiný.

Jak král Harald V., tak premiérka Erna Solbergová museli s ohledem na sebevraždu upravit své novoroční projevy. Ponechme stranou diskuse o příčinách sebevraždy, zda s ní souvisel či nesouvisel nový miláček princezny a o masivním romantizujícím probírání a chvále této sebevraždy masmédii, jež se podle několika odborníků a organizací a prostřednictvím např. serveru www.nrk.no stalo spouštěčem dalších sebevražd. Deník Dagbladet uvádí, že pracovníci linek pomoci nestíhají odpovídat těm davům, jež se jim pokoušejí dovolat. Denně se o spojení snaží až 900 osob, jednou tolik jako obvykle.

Již v minulosti několikrát o psychických problémech promluvily celebrity, načež byli za svou otevřenost chválení odborníky, jež vyslovovali domnění, že díky tomu bude společensky přípustné mluvit otevřeně o tom, že procházíte těžkostmi a aby jeden druhého připomínal, aby se sebou navzájem nakládali lépe.

Jenže jako kdyby neexistovalo těch bezmála sedm stovek ostatních sebevrahů a odhadem zhruba další desetinásobek lidí pokoušejících se o sebevraždu, kteří celebritami nejsou. Před několika lety předběhly psychické choroby onemocnění svalů a kostí a vyhouply se na 1. místo mezi nejčastější choroby Norů. Podle deníku Moss Dagblad tvoří ty psychické třetinu chorob, jež Nory postihne. Pojišťovna Gjensidige na svých stranách píše, že mezi muži jsou psychické problémy nejčastějším důvodem neschopnosti. Podle webu www.sykepleien.no jsou psychické problémy nejčastějším důvodem, proč lidé vyhledávají svého lékaře.

Polovina až 2/3 obyvatelstva někdy během svého života potřebuje pomoc od psychiatra nebo psychologa. Nicméně podle serveru www.abcnyheter.no jde o nejhůře organizovanou část norského zdravotnictví. Mnohdy se třeba musí čekat na konzultaci rok i déle. Třetina lékařských odkazů na psychologa je zamítnuta. Roste soukromý trh se službami psychologů, ale jen pro ty, jež si to mohou dovolit. 1500 norských korun není ani pro běžného Nora zanedbatelnou částkou, byť je na vysoké částky zvyklý dost. A tak roste propast mezi těmi, jež si to mohou dovolit, a tím zbytkem.

To vše zatímco počet sebevražd v Norsku stoupá, tak v sousedním Švédsku a Dánsku klesá. Většina zprostředkování v Norsku probíhá přes lékaře, sociální úřad, instituce, či rodinné příslušníky. Je mnohdy příliš náhodné, kdo se do klinik dostane. Nedobrovolný odvoz a pobyt je silný prvek praxe: přílišnou pílí, sebejistotou a nepochopením nedostatkových odborníků se tam dostává dost těch, kteří tam nepotřebují jít, a jsou v klinikách zadržování, aniž personál zjistí nějakou psychickou chorobu, zatímco další musí čekat, zatímco může být pozdě.

Norsko je tou evropskou zemí, kde je nejvyšší podíl zhospitalizovaných na psychiatrii proti své vůli. Jedná se o 37 %, zato v Dánsku jen 4,6 %. To podle šetření SINTEF United pro Statens helsetilsyn, státní zdravotnickou inspekci. Častěji než ostatní je takto zacházeno s chudými bez domova a málo vzdělávanými. Jsou též velké zeměpisné rozdíly v užívání donucovacích prostředků. 30 % pacientů pociťovalo, že se s nimi nakládalo arogantně, ponižujícím způsobem či urážlivě a 36 % má za to, že jsou málo informováni o vlastní diagnóze a nabídce léčeb. Zkušenosti uživatelů hlásí Folkehelseinstituttet, Národní ústav pro zdraví.

Pocit kriminalizace a paranoie mezi osobami v tísni napomáhá asistence policie. Ta si stěžuje, že tráví příliš času převážením psychicky chorých osob. Třeba v Stavangeru, čtvrtém největším norském městě, tím tráví čtyři hodiny denně na úkor ostatní policejní práce. Uvádí to web www.psykiskhelse.no. Jde o osoby shledávány jako nebezpečné třeba kvůli vyhrůžkám, ubližování sobě samému či vystavování nebezpečí sebe i ostatní.

Proto v některých částech Norska byla zavedena kompetentnější služba v podobě psychiatrických sanitek. Jejich posádky tvoří kromě sanitářů i zdravotník se specializací na psychiatrii. Podle zkušeností se jejich nasazováním snižuje užívání donucovacích prostředků, nicméně se na převoz policejními auty i nadále spoléhají při (hrozícím) násilí.

K sebevraždě může vést dlouhodobé duševní a fyzické obtěžování způsobené kromě jiných lidí dokonce úřadem během vyřizování případů. Jako člověk jste bezbranný, jak uváděli lidé o setkáních s norským sociálním úřadem NAV. Popisovali ho jako horší než nemoci, s nimiž zápasili a svou přetížeností a nedosažitelností, svým jednáním a vystupováním údajně způsobuje a šíří psychické choroby.

I politici uznávají, že problematika psychických chorob byla příliš dlouhá desetiletí hrubě podceňována. Psychiatrické poradny a léčebny a zařízení pro rodiny a zvláštní školy/nápravná a výchovná zařízení mají málo míst a málo zaměstnanců. Od premiérky během novoročního projevu zaznělo, že každý okres má mít svého psychologa. Jenže nemají peníze, přitom je premiérka zaúkoluje zodpovědností.

Pocity frustrace, zklamání a nedostatku motivace přibývají úměrně tomu, jak se svět stává mnohem složitějším a náročnějším pro život v důsledku neústupných a neslevitelných požadavků celé společnosti, jež vystavují lidi stresu a riziku psychických chorob. Za jednu z hlavních příčin nárůstu počtu případů depresí i Světová zdravotní organizace označuje rostoucí věk dožití. Průměrný věk Norů patří k nejvyšším na světě.

Máte-li lehčí deprese či úzkost, nechoďte k lékaři! Lidi varuje odborová organizace Virke prostřednictvím deníku Aftenposten s tím, že chození k lékaři vám může chorobu prohloubit. Zatímco zaměstnavatelé prý dělají vše proto, aby zaměstnanci nevyhledávali lékaře, ti dělají tak, jak vždy dělávali. Chybí dialog mezi pracovišti a lékaři. Ti však odkazují na selhávání zaměstnavatelů, jež neuzpůsobují podmínky svým zaměstnancům. Proto se vystavuje tolik neschopenek.

Mezi některými skupinami, jako například mladí lidé, běženci či vězni, je nárůst psychicky nemocných zvlášť dramatický. Prý, že pro ty mladé by měly školy zavést předmět Zvládání života, aby každý získával vice znalostí a bezpečí okolo vlastní osoby, vlastních voleb a vlastního života. Několik politiků a odborníků se vyjádřilo, že se k tomu staví kladně, ovšem za ta léta i tyto návrhy vyšuměly.

Mj. o samotě, jakožto i o sebevraždách Norů jsem již psal jindy. Nepominou diskuse o tom, zda je sebevražda vědomou, byť pro ostatní nepochopitelnou volbou s níž se nelze ztotožnit, či ne, zbabělá, či odvážná, řešením, či nikoliv. Někteří, třeba v deníku Avisa Nordland, míní, že samotné úvahy o sebevraždě jsou samostatnou chorobou a ne pouhým symptomem.