Dnešní Francie vře, připomíná sopku probouzející se k životu. A Macron dělá dojem, že nic nepochopil.

V pondělí málem padla francouzská vláda, opozici scházelo v parlamentu jen devět hlasů, aby ji položila. Co se stalo a co teď bude následovat? Francií posledních měsíců probublává velká nespokojenost, země připomíná sud s prachem. A hodně k tomu přispěla politická necitlivost a arogance prezidenta Emmanuela Macrona.

Pondělní hlasování v parlamentu se vázalo na jeho chystanou reformu důchodového systému. Podle průzkumů s ní nesouhlasí dvě třetiny Francouzů, a to i za cenu pádu vlády. Macron ji velmi špatně předtím veřejnosti zdůvodnil, velmi neobratně si pro ni hledal většinu v parlamentu.

Ukázalo se na ní, co už dlouho říkají jeho kritici: že má sice vysokou inteligenci, ale necítí tep každodenní Francie, nikdy nebyl v místní politice a zemi chce řídit čistě podle svých představ. K tomu připočtěme přesvědčení o vlastní výlučnosti a o šťastné hvězdě, která ho neopouští.

Reformu neprojednal s odbory, pouze jim oznámil svou představu a nevzal v úvahu nic z toho, co mu říkaly. Tím dosáhl něčeho, co Francie už 30 let nepoznala: proti jeho reformě se postavily společně všechny odborové centrály včetně reformní, která bývá nakloněna kompromisu.

Reformu také špatně vysvětlil veřejnosti, několikrát změnil argumentaci, proč ji dělá. Jednou, že proto, aby mohl dofinancovat zhoršující se zdravotnictví, jednou, že proto, aby nebyl důchodový systém v minusu.

Chaos ještě zvýšil tím, že text reformy několikrát změnil, takže si proti sobě poštval lidi i odbory, které ji původně podporovaly. Zdaleka nejde jen o věk 64 let odchodu do důchodu. Poslední verze znamená, že by hlavní břímě nesli ti nejmíň vydělávající a ženy.

Výsledkem jeho politické nešikovnosti bylo, že když se mělo o reformě hlasovat, vypadalo to, že neprojde. Macron nemá parlamentní většinu a je nucen ji pro každý zákon hledat ad hoc. Většinou mu prozatím vytrhla trn z paty tradiční pravice zvaná Republikáni, ale tentokrát to už i na část jejích poslanců bylo příliš. Slyšeli od svých voličů, že pokud chtějí být znovu zvoleni, měli by ji odmítnout.

Reformu spojil s důvěrou vládě

Jelikož si Macron nebyl jist, zda by mu parlament reformu odhlasoval, protlačil ji v pondělí jinak, pomocí článku ústavy, který zákon spojuje s hlasováním o nedůvěře vládě. Netušil, že pro její pád se rozhodne hlasovat celá třetina poslanců Republikánů, čímž vládu jen o fous nepoložili.

Kdo sledoval to nebývale bouřlivé pondělní parlamentní jednání v přímém přenosu, měl dojem, že se hlasuje o Macronově osudu. Padaly vypjaté hysterické útoky na něj. Téměř stejné z úst nacionalistické pravice Le Penové i levicové opozice, která se chová pod taktovkou svého vůdce Jean-Luc Melenchona jako radikální extrém. Obojí si přejí jedno: Macronův pád a zemi dostat na kolena. A prezident nemá prakticky žádné spojence.

Reforma je po pondělním hlasování teoreticky přijata, odpor proti ní ale sílí, veřejnost chce její stažení. Opozice dala stížnost k ústavní radě, uvažuje i o referendu. V ulicích to vře, odbory vyhlásily nové velké stávky. Ve středu vystoupil Macron v televizi, ale jako by si nebyl vědom závažnosti situace a toho, že země je na pokraji rebelie.

Celá záležitost ho velmi oslabila, na veřejnosti i v parlamentu. Na rozdíl od něj je ale někdo, kdo si mne ruce a ví, že mu situace nahrává: Marine Le Penová. Dnešní události jí nejspíš otevírají cestu za pár let do prezidentského křesla. Protože Macron spoustu lidí zklamal a ona dnes bohužel představuje hlavní opoziční sílu.

Psáno pro ČRo