Češi se prý mají smířit s tím, že na vlastní bydlení nedosáhnou. My všichni se máme smířit s tím, že na bydlení u nás dosáhnou už jen investiční a penzijní fondy. Luděk Sekyra se otevřeně chlubí tím, že právě nadnárodnímu kapitálu bude své byty prodávat. Není přece jeho vina, že lidé v Česku málo vydělávají, že? Rohanský ostrov a spousta jiných lokalit v Praze i jinde v Česku už nebudou sloužit veřejnému zájmu. Budou patřit společnostem, které chtějí na v Česku vlastněných nemovitostech vyždímat co možná největší zisk. A tentokrát jej chtějí ve velkém ždímat z toho, bez čeho se nikdo z nás neobejde. Z bydlení. Opravdu si toto necháme líbit?

Z hrůzou pozoruj, jak Česko přestává být jen levnou montovnou pro západ - kolonií západu, kde politici uměle udržují levnou cenu práce jako hlavní modus operandi národní ekonomiky a zahraničních vztahů. Mílovým krokem se potápíme k ještě hlubšímu dnu. Čím dál tím víc se nyní stáváme také rozvojovou zemí, jejíž klíčovou infrastrukturu a statky postupně skupuje zahraniční kapitál, podobně, jako je tomu třeba v případě skupování pozemků a vodních zdrojů, jehož nejzrůdnější podobu lze pozorovat např. v Africe, tzv. land grabbing, či water grabbing. To, co pozorujeme u nás, by se dalo nazvat uchvácením bydlení. Housing grabbing. Opravdu je tak těžké pochopit, že tohle už je průšvih? Češi se mají stát jen draze platícími vazaly na území vlastněném někým jiným. V zemi, či ve městě, ve kterém se třeba narodili a kde pracují a mají své rodiny a přátele. Tady končí veškerá legrace.

Tichá většina mlčí...
Většinu Čechů tato otázka nijak extra nepálí a v tom možná spočívá zásadní kámen úrazu a odpověď na to, proč se pořád ještě masově nebouříme, podobně, jako se bouří třeba v Berlíně, nebo v Barceloně. Z majitelů paneláků zprivatizovaných v 90. letech se náhle stali milionáři a jejich byty po nich jednou zdědí jejich děti. To samé se týká milionů dalších bytů a domů, které si lidi stačili urvat buď v rámci levných privatizací, nebo v dobách ještě relativně chladného realitního trhu před nástupem realitní krize započaté přibližně rokem 2015. V dobách, kdy ještě cenu bytu šlo uplatit z běžného platu. Velká část těchto lidí má pocit, že se jich problém vlastně netýká, nebo že z něj dokonce mají profit. Je to však pohled velmi sobecký, kdy nás jednoduše nezajímá, co se s naší společností děje jako s celkem.

Nyní se cena bydlení stala sociálně neúnosnou. Ceny bytů i nájmů se utrhly z řetězu a naprosto nekorespondují s tím, kolik běžný člověk vydělává. Jak víc chce ještě realitní trh a selhávající stát zahnat lidi do kouta? Jak moc chce pokračovat v privatizaci zisků a socializaci nákladů? Jak mohla česká vláda takhle spektakulárně na všech čarách prohrát boj o dostupné bydlení, které u nás od roku 1989 neexistuje a dosud nebylo legislativně ošetřeno ani nijak jinak fakticky zajištěno? Faktem je, že česká vláda do tohoto boje vlastně ani nikdy nevstoupila a předem ho vzdala. Jediné, co některé lidi zachraňuje v Česku před bezdomovectvím, je státní příspěvek na bydlení. Právo na něj má každý, kdo za bydlení dá víc než 35 % svého platu v Praze, nebo víc než 30 % mimo Prahu. Jenže většina lidí, kteří na tento příspěvek mají nárok, jej ani nepobírají. Buď o něm neví, nebo je jim trapný si o něj říct. I to se musí změnit. Jak jinak lze stát motivovat k tomu, aby začal brát regulaci cen realit vážně? Bohužel se obávám, že při „kvalitě“ výkonu české veřejné správy by stát při prvním navýšení vyplácených příspěvků tento jeden z mála nástrojů bytové politiky ještě víc zkrouhl a nechal by lidi zcela na holičkách. I tak je nutné se o tento příspěvek začít hlásit. Chce mít stát národ nájemníků? Pak ať jim také sociálně neúnosný nájem dorovnává a platí tak za svou neschopnost dostupnost bydlení řešit jinou, systematičtější, udržitelnější a spravedlivější cestou.

Média developerům přihřívají polívčičku
Na tom celém je šokující také servilnost a poklonkářství médií, která o této krizi bydlení píší. Zcela nekriticky své čtenáře informují o tom, že cenný prostor v jejich městech prostě bude rozprodán investičním a penzijním fondům, a lidé se s tím jednoduše mají smířit. Ani jeden novinář či novinářka si neklade otázku, jestli by s tím náhodou stát neměl něco dělat. Vyšší daň z vícenásobného vlastnictví nemovitostí? Daň, ze které by se následně financovala masivní výstavba finančně dostupného bydlení? Celkové omezení masového prodeje nemovitostí penzijním a investičním fondům? Zákon o sociálním bydlení? Regulace nájemného a vyšší ochrana práv nájemníků? Ne, nic z toho se nekoná a žádná z kandidujících stran s výjimkou Strany Zelných tento problém neřeší, nebo nemá rozumné či uvěřitelné řešení. O většině z nich se naopak lze domnívat, že mají s developery a zahraničními fondy jakýsi tajný pakt a jdou na ruku jejich požadavkům, které jim zajistí zisk, nebo případně i nějaké ty penězovody z veřejných zdrojů.

Nová třída navalstníků
V Česku nám tak čím dál tím rychleji vznikají dvě sociální třídy, které odděluje hluboká ekonomická propast. Vskutku ideální pro sociální smír. Máme zde třídu vlastníků nemovitosti, a třídu nevlastníků. Jedna rodina platí měsíčně 20 000 a více za nájem či hypotéku, druhá rodina jen náklady a energie. Slušná propast v celkovém objemu prostředků, s nimiž daná rodina může hospodařit. Příjmy člověka a kupní síla člověka bydlícího ve vlastním a v nájmu se tak zásadně liší. Životní standard skladníka bydlícího v paneláku z 80. let se nápadně blíží životnímu standardu mladého programátora bydlícího v nájmu. Jenže co mladý skladník bydlící v nájmu? Je z něj vazal a vedle směny ve skladu musí ještě pracovat v 2. práci, aby všechno utáhl. V tomto případě tak zcela selhává jakákoliv představa o meritokracii. Mladí lidé nenesou vinu za to, že se narodili do této doby – do krize bydlení, kterou jim uchystal neschopný stát. Postarší majitelé zprivatizovaného socialistického bytového fondu zase nemají žádnou zásluhu na tom, že měli výjimečnou možnost ve výjimečné době.

A to už se vůbec nebavíme o samoživitelkách a samoživitelích, lidech v důchodu a dalších ohrožených skupinách. Paradoxem toho všeho je, že si lidé často ukládají peníze na horší časy. Kam? Samozřejmě třeba např. do penzijních fondů, nebo si třeba platí životní pojištění, v rámci kterého jim část peněz jde do investic. A co se pak s těmi penězi děje? Penzijní fondy za ně skupují nemovitosti a tím ženou cenu nemovitostí nahoru. K čemu je vám pár tisíc uložených ve fondech, když si za tyto peníze nakupujete akorát tak těžkou inflaci na realitním trhu, kvůli které pak na vlastní bydlení ani nemáte? Naprosto nesmyslný paradox postrádající jakoukoliv logiku. Tedy ovšem pokud nepatříte k horním 1 %.

Češi a Češky by měli konečně sundat klapky z očí a přestat přivírat oči před tím, co se s bydlením v této zemi děje. I když se to třeba netýká zrovna jich samotných, protože sami mají své bydlení zajištěné, může se to týkat jejich dětí nebo přátel. Jde o jednoznačnou okupaci sektoru bydlení v Česku nadnárodním kapitálem. Dokud zahraniční kapitál ukrajoval jen shopping mally, hotely, kanceláře a supermarkety, tak se nám to napůl líbilo a napůl nás to štvalo, ještě však nešlo o naší každodennost, náš holý život a místo, ve kterém se odehrává. Místo, ve kterém se chceme cítit bezpečně a příjemně, kde chceme mít pocit kontroly nad vlastními životy, místo, kam můžeme uniknout od každodenního shonu a pracovních povinností. Nyní se naopak bydlení samo stane zdrojem stresu a vykořisťování. Nikoliv útočištěm, ale důvodem ještě většího pracovního vytížení a nejistoty. Nebo jste snad neslyšeli o tom, jak se velké a nadnárodní realitní společnosti chovají ke svým nájemníkům? Pro příklad netřeba chodit daleko.

Nenechme to takto být. Nenechme si brát právo na bydlení. Bydlení je jako voda nebo vzduch. Bez něj to nejde. Právo na bydlení je tak trochu něco jako právo na život. Právo na důstojný život. A se nám nyní závratnou rychlostí rozpouští před očima.