Při pečení vánoční štoly jsem dnes na Kolapsu poslouchala skvělý podcast o financializaci bydlení, problému, na který jsem se kdysi snažila upozornit ve svých vědeckých a mediálních výstupech. Tehdy ještě bez valného zájmu veřejnosti. Dnes už téma hoří mnohem víc. Čím dál víc jej už pociťují i ti, kteří bydlí ve vlastním. Problém totiž může dopadnout na jejich děti.

Naplno jsem si to uvědomila dnes, když jsem chvíli po poslechu výše uvedeného podcastu převáděla na stavební spoření mladšího syna částku, díky níž za letošní rok na svůj účet získá 10% státní podporu. Až synovi bude 18, při troše štěstí mu státní podpora vystačí na splacení kauce k nájemnímu bytu a možná na první nájem! Za 18 let spoření velká výhra.

Žijeme v době, která je čím dál tím víc schizofrenní. Pocit, že žijeme v několika různých paralelních realitách, už není jen pouhým dojmem! Stát, trh, společnost, životní prostředí – pro příklad jen několik odlišných kontextů, které si tak nějak žijí svým vlastním životem a spolu navzájem téměř nekomunikují. Na pokusy o vytvoření harmonického celku, zdá se, lidstvo už rezignovalo.

Kontradikce mezi tím, jak stát na jednu stranu podporuje trh, a na druhou jen minimálně podporuje schopnost lidí v tržním prostředí přežít, je toho dokonalou ukázkou.

Ilustrovat jí lze částkou, kterou průměrná mladá rodina zvládne dětem spořit. Ta se za poslední desetiletí téměř nezměnila (a to ještě mohou být rádi ti, kterým vůbec něco bokem zbyde, tím spíše rodina žijící nějaký čas jen z jednoho příjmu). Stejně tak se nezměnila ani výše státní podpory u stavebního spoření. Oproti tomu ceny nemovitostí za stejnou dobu stouply víc než dvojnásobně. A to přitom nelze říci, že by před tímto skokovým nárůstem byly kdovíjak levné a dostupné.

Jak píše Daniel Prokop ve své knize Slepé skvrny, českým úřadům a elitám zcela uniká enormní podíl populace, která je v Česku ohrožená chudobou nebo ztrátou bydlení. Je to mimo jiné kvůli špatné metodice srovnávání se zbytkem EU, která srovnává hrušky s jablky, a nebere v potaz kupní sílu v jednotlivých státech.

Přelomová generace. Odteď už se všechny další generace budou mít jen hůř
Jsem neskonale vděčná za to, že patřím, nikoliv svým vlastním přičiněním, k privilegované třídě zajištěné vlastním bydlením, jež značně umenšuje většinu tlaků života v pozdně-kapitalistické metropoli. O to bolestivěji si však uvědomuji, že své děti už před nimi neuchráním.

V době, kdy průměrná cena metru čtverečního v Praze přesáhla 100,000 Kč, mě může hřát maximálně pocit, že klukům do dospělosti naspořím na plochu o velikosti WC. Až pak vyrostou, možná si při zachování základního životního standardu do důchodu došetří na kuchyňský kout a komůrku na spaní.

Těžko říct, zda za daných okolností budou chtít založit rodinu. Pro jednou opomenu realitu klimatické krize, která nejspíš zatočí s plány nás všech. Kdo ví? Třeba kluky k založení rodiny namotivuje Babišův nápad s příspěvkem na nákup většího auta pro rodiny se třemi dětmi…

Světlo na konci tunelu v podobně zákona o sociálním bydlení, zdanění prázdných nemovitostí nebo zvýšení daně z druhé, třetí a dalších nemovitostí, případně většího zapojení developerů do budování dostupného bydlení, potažmo masivní výstavby obecních bytů městem, a v úplně ideálním případě regulace možnosti skupovat nemovitosti velkými investičními skupinami, zejména těmi zahraničními, přitom stále není v dohlednu.

Co lze také čekat od státu, v němž jsou tradiční i populistické strany na business profitující z tržní deregulace buď přímo napojené, případně nejsou schopné se ve svém vztahu k jakékoliv sociální politice přenést přes v Česku populární étos náboženského antikomunismu, kontrovaného zarytou oddaností svátosti tržní.