Byla jsem dítě komunismu a s nadšením jsem vítala jeho konec. Tržní kapitalismus do mého života vnesl růžové žvýkačky, tyčinky Mars a první cestu k moři. Celé své dospívání jsem pak slýchala mantru o tom, že žiju v té nejlepší možné době. Bohužel mi nikdo neřekl, že celá společnost si ve svém obžerství a expanzi blahobytu libuje na úkor budoucnosti našich budoucích dětí a dost možná i na úkor budoucnosti nás samotných.

Asi jako když v bunkru máte zásoby na 20 let na přežití nukleární zimy, ale hlava rodiny rozhodne o tom, že se nikdo nebude omezovat a všechno se sní během prvních tří let. A ještě všem lže, jak se v tom bunkru vlastně máte dobře.

Přibližně od roku 1990 jsem vyrůstala v růžové realitě, která se často vyznačovala i neskrývanou závistí starších generací, že my mladí máme to, co oni nikdy neměli. Dostatek spotřebního zboží, neomezenou svobodu, možnost cestovat. Často nás někdo nabádal, jak máme být rádi za to, že panuje mír (víceméně, aspoň na západě), že u nás není hladomor, že máme neomezené možnosti.

Dost velkou část života jsem těm kecům věřila. I v době, kdy už mě opravdu hodně štvalo to, jak funguje kapitalismus, což bylo především v době mého vysokoškolského studia a já viděla rozevírající se nůžky socioekonomických nerovností a úpadek demokracie na každém kroku. Nebo v době, kdy jsem poprvé začala pociťovat první známky environmentálního žalu, který se ale svého času týkal jen jednotlivých témat - nejvíc mě štvala deforestace v Indonésii a zabíjení orangutanů, z toho jsem mívala noční můry. Těžce jsem nesla ropnou havárii v Mexickém zálivu. To už mě napadalo, že to naše planeta takhle asi moc dlouho nevydrží. I přes veškeré své chmury jsem se i nadále občas nechala obalamutit průpovídkou někoho staršího a "moudřejšího" o tom, že žijeme ve skvělé době. O tom, jak hrozný oni to měli, když museli žít v komunismu, nebo přežít druhou světovou válku.

Nemám v úmyslu nijak snižovat hrůzy komunistické totality, nebo ještě větší hrůzy druhé světové války. Bohužel to, čemu čelíme nyní, s tím nelze srovnávat. U totalitních režimů i u válek vždy existuje nějaká naděje. Naděje na změnu k lepšímu. Koneckonců - kdo přežil druhou světovou válku, ten se jí také opravdu dožil. Snad nikdy v historii se západní civilizaci nedařilo tak dobře jako během poválečné konjunktury. I lidé za Železnou oponou se nakonec dočkali, aby trochu té smetany slízli. Bohužel tehdy také svět vstoupil na trajektorii, která nás nyní mílovými kroky vede k zániku celé naší civilizace. Byl nastolen řád neřízeného konzumu, společnosti závislé na neustálém růstu a expanzivním vykořisťování lidských i přírodních zdrojů. Řád bez duchovních hodnot, nadřazující individuum nad spolčenost, odcizený od Matky přírody.

Konečně to dnes začíná být pomalu jasné i krajním odpůrcům veškeré kritiky tržní společnosti. Globalizovaná neoliberální politická ekonomie ve které aktuálně žijeme je totiž hypertrofovanou verzí veškerého zla, které sebou neomezená svoboda volného trhu přinesla. Jde o totálně zhoubný systém, který z hlediska své nelegitimity postrádá jakékoliv obdoby. Žijeme v sebedestruktivním systému, který umožňuje malému procentu lidí hrabat pro sebe miliardy, případně desítky a stovky milionů, výměnou za destrukci planetárních zdrojů a udržitelnost zemského systému. Kromě této úzké skupinky, která má ve své moci většinu politiků světa, je zde přibližně desetinásobně větší skupina lidí, kterým tento systém umožňuje jakýs takýs středotřídní životní standard. Smutné na tom je především vysoké procento těch, kteří v rámci této skupiny fungují jako armáda obránců status quo. Jsou to lidé, kteří jsou rádi, že v tomto systému nepatří k těm úplně na dně a můžou sloužit světu vybudovanému těmi nahoře. Odměnou za to je jim vlastnictví auta, bytu, případně chaty, a možnost jet v zimě na lyže a v létě někam letět k moři. Pak jsou zbylé miliardy, které mají něco málo, nebo vůbec nic. Kvůli dopadům globální změny klimatu už nemají, o co by přišli a tak přichází už jen o své životy.

Teď se dostáváme do fáze, kdy všichni kvůli tomuto šílenému systému přijdeme o naší Zemi. Už nebudeme mít kde žít. Prostě budeme postupně vymírat. Na hladomor, na nedostatek vody, v boji o zdroje, na epidemie, v přírodních katastrofách. Třeba v požáru, nebo v povodni, nebo na přehřátí, či v bouři. Nevíme zatím, jak to bude probíhat, ale konec lidstva se blíží mílovými kroky. A spolu s ním i konec celých nádherných drahocenných ekosystémů, i těch několika málo dosud relativně nedotčených v arktických oblastech, v mořích atd.



K této obrovské globální destrukci přitom došlo především v průběhu mého života. Jak znázorňuje graf uvedený na obrázku a jeho popisek, za posledních 30 let se vytěžila a spálila celá polovina veškerých fosilních paliv za celou historii lidstva. Co hůř, o globální změně klimatu celou tu dobu už dávno víme. Jinými slovy - lidstvo toho ve své historii víc zničilo vědomě než nevědomě. Proto je systém, ve kterém aktuálně fungujeme a dál pokračujeme, naprosto nelegitimní a každý z nás by se měl pokusit najít způsoby, jak ten systém dál nepodporovat a naparticipovat na něm. Je to velice těžké, protože ten systém je všobjímající a všudypřítomný, máme ho už zažraný v mozku, hodně lidí si neumí představit cokoliv jiného... Život založený na spotřebě nás připravil o poslední zbytky imaginace a vlastního duchovního rozvoje.

Vychovávat děti v nelegitimním systému, který funguje na bázi ničení jejich životního prostředí a budoucího života, a rychlostí blesku tak spěje ke konci lidské civilizaci a dost možná i k vymření celého lidstva, je snad ta nejtěžší a nejbolestivější věc, kterou jsem kdy zažila. Kdysi jsem se těšila na to, že až budu mít děti, budu z nich vychovávat lidi se vztahem k příroda a s láskou k životu. Jenže příroda a život na této planetě rychle berou za své. Je těžké se každý den dívat do očí dětí, které už dál nemůžu udržovat ve lži, ve které jsem vyrostla já - průpovídka o tom, že žijeme v tom nejlepším možném světě. Ten svět, o kterém mi tenkrát furt někdo vyprávěl, že bych si ho měla vážit, je totiž založený na neomezené svobodě jedince. Svobodě konzumovat a ničit. Hodně štěstí, když takovou svobodu na jedné malé planetě dáte sedmi miliardám lidí. Všichni víme, jak to skončí. Tedy - pokud se ještě teď nechytneme za nos, nepřiznáme si tuhle fatální historickou chybu, a nezatáhneme rychle za záchrannou brzdu.

Jsem přesvědčena, že život bez svobody konzumovat a hromadit bohatství by v mnoha ohledech mohl být mnohem svobodnější. Přestala by nás svazovat nutnost neustálého ekonomického růstu, navyšování bankovního konta a potřeba hromadění statusových předmětů. Možná bychom všichni zvolnili, přestali tolik pracovat a začali se věnovat sami sobě a péči o druhé, včetně péče o přírodu. Lidstvo by tak možná konečně našlo skutečný smysl svého vlastního bytí.