Co přát republice 17. listopadu? Udržitelný a solidární první příští konsenzus

17. 11. 2017 | 07:00
Přečteno 2792 krát
Jak známo, od minulého roku se v Česku dělí svátky důležité a důležitější. Na ty první se supermarkety nechají otevřené, na ty druhé se zavřou. Podle tohoto rozdělení tedy o mnoho 17. listopadu nejspíše nejde – je otevřeno a můžeme se vesele věnovat konzumu.

Anebo na to můžeme jít jinak: sami sobě si odpovědět, který svátek nás dělá Čechy, určuje naši identitu, vymezuje naši historii. Pak je nepochybně právě 17. listopad, vedle 28. října asi ten nejdůležitější svátek.

Plně na něj platí slova, která v roce 1935 formuloval Tomáš Garrigue Masaryk ve své abdikační řeči. Požádal spoluobčany, aby „při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Den boje za svobodu a demokracii, roky 1939 a 1989 nepochybně tyto ideály představují.

Zároveň ideály mnoho neznamenají, pokud je nedokážeme naplnit konkrétním obsahem a přetvořit je v pozitivní program. V dobách Masaryka to uměl například předseda vlády Antonín Švehla a jeho pragmatismus doplňoval Masarykova vzletná slova. Na obranu svého prakticismu jednou trefně prohlásil: „Já bych také rád mluvil o ideálech, ale starat se každý den o to, aby se stát nezastavil, aby mašina běžela dál, to není žádný ideál, to se žádnými ideály nepořídí, ale to, že se to musí udělat, je něco velkého.“

Dnes nemáme ani Masaryka, ani Švehlu z 20. let. Nemáme už ale ani Václava Havla a Václava Klause z 90. let. Nemáme prostě už žádné jasné a jednotící figury, které by na Hradě strážily ideály svobody a demokracie a v podhradí je naplňovaly praktickou a obecně prospěšnou politikou.

A není asi lepšího dne než právě 17. listopadu, kdy si návrat idealistické a přitom praktické politiky přát.

Jak by takový návrat politiky s pevnými demokratickými ideály a přitom praktickým pozitivním programem mohl vypadat? V knize Jak probudit Česko tvrdím, že taková politika má nabízet udržitelný a solidární první příští konsenzus – horizont, na kterém se rýsuje pro většinu společnosti svorná, optimistická a prosperující republika.

Takových nabídek bychom od politiků měli mít hned několik a mezi nimi se rozhodovat. V říjnových volbách tomu tak nebylo a i 17. listopadu 2017 to stále vypadá, že tu nemáme ani jedinou.

Tak snad to příští rok už bude lepší a v politických programech najdeme jak Masarykovy „ideály, z kterých se republika zrodila“, tak Švehlovu radost nad „mašinou, která běží“.

A třeba se alespoň některé reformní politické programy v sociálních a ekonomických otázkách budou podobat trochu tomu, o čem píšu v závěru knihy Jak probudit Česko:


„V první kapitole varuji před tím, abychom současnou krizi vnímali jen jako krizi způsobenou neschopnými politiky. Za krizí politickou se prakticky vždy skrývají hluboké a neřešené ekonomické a sociální problémy. Od roku 1989 česká společnost zažívá své nejúspěšnější a nejsvobodnější období. Toto období není definováno jen premiéry a prezidenty, ale i společnou shodou na ekonomicko-sociálním uspořádání. Tento konsenzus jsem nazval Pax Bohemica.

Vyznačuje se následujícími rysy: nízká nezaměstnanost, s tím spojené nízké mzdové nároky, růst postavený na zahraničních investicích a péče o sociální smír.

Jenže toto období končí a konsenzus krachuje. Zahraniční investice už netáhnou náš růst a především naši produktivitu. Přestáváme dohánět Západ a noříme se do stagnace. V návaznosti na to krachují naše sociální systémy. Zmiňuji především důchody a zdravotnictví. Naše penzijní rovnost v chudobě končí, protože důchodový účet se už nedokáže dostat do plusu ani v letech hospodářského růstu. Low-cost zdravotnictví je u konce s dechem, protože má zoufale špatně nastavené financování a zároveň je péče čím dál dražší.

Proto je potřeba prorazit skleněný strop, dokud je ještě čas, protože se nad námi klene z čím dál silnějšího skla. Abychom toho byli schopni, musíme bez nadsázky Česko znovu vymyslet.

V této knize nabízím nový ekonomicko-sociální konsenzus Pax Nova Bohemica. Ten by měl být postaven na reformě daní, záchraně sociálních systémů a revitalizaci občanské společnosti. Půjčuji si koncept odcizené práce Karla Marxe a popisuji něco, čemu říkám koncept odcizení od mzdy. K tomu může dojít z mnoha důvodů.

V Česku se tak děje prostřednictvím vysokých vedlejších nákladů práce. Pokud vedlejší náklady práce jsou vysoké a zároveň nepociťujeme, že nám stát za tyto transfery poskytuje odpovídající protihodnotu, pak i relativně slušná mzda se zdá po všech srážkách nízká a neodpovídající. Nízký podíl č isté mzdy na celkových nákladech práce pak křiví i trh práce: vytváří bariéru pro rozvoj podnikání, škodí lidem s nízkými mzdami a částečnými úvazky, vytváří šedou vrstvu alternativních pracovních kontraktů a brání reformě stávajícího nižšího zdanění živnostníků oproti zaměstnancům.

Řešením problému je zvýšení podílu čisté mzdy na celkových pracovních nákladech výrazným snížením sociálního pojištění placeného zaměstnavatelem. Problémem je, že jde o krok nákladný a politici se takového kroku bojí. Proto také navrhuji, kde by stát mohl získat další příjmy. Šlo by o několik kroků: reformu daně z příjmu zaměstnanců, reformu daní a pojistného placeného OSVČ, reformu majetkových daní, reformu daně z přidané hodnoty, reformu firemních daní a v dlouhodobém horizontu i vyvedení financování některých sociálních systémů mimo základní daňový rámec (asignace).

Jenom daňová reforma ale nestačí. Je třeba ji spojit se záchranou krachujících sociálních systémů. Důchodová reforma musí přinést jasné a  motivující penze. Vypočítávám v knize nejakutnější věci: je nutné systém výrazně zpřehlednit. Lidé vůbec nechápou, jak se stanovuje a vyvíjí jejich budoucí důchod. Je třeba systém diverzifikovat. Závislost českého důchodce takřka výhradně na státem vypláceném důchodu z průběžného pilíře je unikátní a nebezpečná. A je potřeba výrazně motivovat lidi v důchodovém věku, aby svůj odchod do penze ještě odložili. A to nikoli dramatickým posouváním věku pro odchod do důchodu, ale ekonomickými motivačními nástroji.

Velká reforma, která by stála desítky či stovky miliard, nyní není realistická, prioritou musí zůstat zvýšení podílu čisté mzdy na celkových nákladech práce. Přesto je možné celý nesrozumitelný systém výrazně změnit sérií malých, ale vnitřně provázaných kroků. Základem je rozdělit průběžný pilíř na veřejný sociální, který by vyplácel zaručený základní důchod, například 8 tisíc korun, a pojistný, kde by se na osobním účtu střádala část pojistného zcela v závislosti na výši odvodů.

Osobní pojistný účet by byl pod státní správou, ve spořicí fázi by stačila garance státu, takže by se důchodový účet nepropadl do velkých deficitů vyvedením stovek miliard. Osobní účet by byl kdykoli přístupný přes elektronické rozhraní a modeloval by částku důchodu při současné mzdě, což by byla ta nejlepší motivace, aby dotyčný pochopil, že se má starat o zabezpečení na stáří. Zároveň by pochopil solidární a zásluhovou složku důchodu, což je dnes prakticky nemožné.

Účet by byl otevřený dalším příspěvkům – osobním, zaměstnavatelským, státním bonusům i indexacím za děti či náhradní doby. Stát by měl omezit podporu doplňkového penzijního spoření. Vzhledem k částce, kterou na produkt stát vynakládá, je motivace k vyšším úložkám nízká. Podobně by měl stát omezit i podporu životního pojištění či stavebního spoření. Z úspor by se financovala důchodová reforma. Zároveň je potřeba výrazně podpořit ochotu pracovat u lidí, kteří dosáhli důchodového věku.

Odchod do důchodu není povinnost, ale možnost. Masivním odkládáním důchodu je možné systém stabilizovat. Ekonomickým nástrojem k setrvání na pracovním trhu je penalizace důchodu hned po dosažení důchodového věku a naopak výrazná bonifikace za odložení čerpání důchodu do dalších let.

Některé kroky reformy jsou nepříjemné, ale pokud občané uvidí celkový obrázek reformy, který jim ručí za lepší a udržitelnější příjem v důchodu, budou se s ním moci ztotožnit. Mezi pozitiva patří garance základní penze a že pojistný pilíř lze kontrolovat přes osobní účet, kde lze nalézt projekci budoucí penze. To v Česku ještě nikdo nenabídl. A přitom to není těžké.

Krize ve zdravotnictví není na první pohled viditelná, nikdo si nevšímá, že zdravotní pojišťovny už nedokážou dostatečně spořit pro další krize. Přitom je zjevné, že problémy se budou jen stupňovat. Může za to nepříznivá demografie, s tím spojený snížený počet plátců pojistného a vývoj čím dál dražších léků a technologií.

Řešení spočívá nepochybně v liberalizaci trhu zdravotních pojišťoven, které by měly na míru nabízet pojistné plány. Uvádím příklad Nizozemska, kde je stát jen regulátorem a pojišťovny soutěží v nabídkách pojištění. Systém je sociální, protože každá pojišťovna musí nabízet základní balík pojištění, na který musí dosáhnout i chudý, hendikepovaný či jinak znevýhodněný (u nás končí nejdražší pojištěnci u státem ovládané VZP).

Pojišťovací plány ale především odrážejí životní styl, konkurují si tedy malusy a bonusy, které se projeví cenou pojištění. Ke konkurenčním pojistným plánům musí vzniknout i rozsáhlý trh zdravotního připojištění. Což si ovšem zase žádá nepopulární rozřazení péče na základní a nadstandardní, kterou je právě možno si připojistit.

A posledním bodem je zvýšení spoluúčasti pacienta. Nyní je Česká republika asi na 7 procentech všech příjmů ve zdravotnictví, což je suverénně méně než v okolních zemích. Po špatně vymyšlených zdravotnických poplatcích z minulých let už bychom měli další poplatky rozdělit na hotelové či organizační, které by připadly zdravotnickému zařízení (typicky poplatek za stravu a ubytování v nemocnici). A pak na poplatky, kterým můžeme říkat spíše solidární než regulační. Ty by měly jít přímo pojišťovnám a ty by za ně měly nakupovat drahou péči chroniků a vážně nemocných. Tento systém by byl pochopitelný, solidární a lidé by ho nakonec přijali.

Do základního souboru reforem zdravotnictví jistě patří i elektronizace a vytvoření osobních kont pojištěnce, zvýšení prestiže a moci praktiků, kteří se stávají pacientovi hlavním partnerem a spousta dalších změn. Ale to hlavní je jasné: konkurenční pojistné plány, ve kterých se odráží náš životní styl, jsou solidární a nakonec je pocítíme i na úsporách (či přirážkách) u zdravotního pojištění.

Poslední pilíř Pax Nova Bohemica se zdá být nejméně podstatný – podpora občanské společnosti je jistě záhodná, ale je to priorita, bez níž zbylé pilíře nebudou fungovat? Ano, je tomu tak. Reformy daní i sociálních systémů stojí na výraznější participaci daňového poplatníka/ pojištěnce/pacienta/penzisty. My se v Česku ale na ničem příliš podílet nechceme. Podle dat OECD je zde velmi nízká občanská angažovanost a starost o okolní komunitu. Proto je potřeba občanskou společnost výrazně podpořit.

Navrhuji koncept Velké společnosti, který stojí na třech zásadních pilířích – digitalizaci komunikace se státem (to je i předpoklad výše zmíněných reforem), daňové asignaci a podpory dobrovolnictví. Tato trojnožka komunikační, daňové a dobrovolnické participace by nás mohla naučit výraznějšímu podílení se na věcech veřejných a systémově by mohla vyztužit churavějící sociální systémy.

V úvodu knihy cituji Masaryka: „Když spory ty dospěly, kam dospěly, není již jiné pomoci, nežli věcně a veřejně shrnouti a konstatovati ty zásady a principy, o které nám šlo. Tuto sumárku ať provedou všichni účastnění a pak všichni můžeme jíti dále.“ Masaryk tehdy psal především o stavu a obsahu české politiky. Nejde však o téma, ale o metodu – shrnout pozice, realisticky je zhodnotit a posunout se dál. Což je něco, co nyní zoufale potřebujeme. Proto jsem se o takové shrnutí krachu ekonomicko-sociálního systému pokusil.

Mnohé oblasti jsem cíleně opomněl: chybí mi zde reforma vzdělávacího systému, celého nefunkčního státního aparátu či třeba nutná změna našeho vztahu k Evropské unii. Ale rozbíhání do dalších oblastí by jen rozpilo mou práci do příliš mnoha směrů. Takto raději nabízím ucelený popis krachu Pax Bohemica, který už žije svůj posmrtný život, a rýsuji jeho možnou náhradu dalším úspěšným systémem, který zaručí růst, optimismus a solidaritu celé české společnosti.

Není a nemůže to být sociálně-ekonomická politika na celé další století. Ale jde snad o něco, čemu můžeme říkat první příští konsenzus – shoda většiny nikoli na jednotlivé sazbě daně či jednotlivém finančním transferu, ale na celkové a soudržné reformě republiky pro příští roky. Toto je tedy moje „sumárka“. Snad nebude jediná.

Jak říká realista Masaryk, měli by ji provést všichni zúčastnění. V tomto případě tedy především politické strany, které mají ambici zde vládnout po sněmovních volbách. Jen tak se do Česka po dlouhých letech zase vrátí program a soutěž promyšlených vizí, jak vybudovat úspěšnou, prosperující a sociálně soudržnou republiku.“

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy