Michal Palik

Vyrůstal v Bratislavě, práva a filosofii vystudoval v Brně (první u přijímaček na obou*:), kromě Prahy žil rok v Louisianě a 3 roky ve Stockholmu. Vedle praxe (externí analytik, netakticky neumějící vykonávat činnosti nerozvíjející relevantní schopnosti – právo je mozkový dril) se zaměřuje na právní filosofii a související otázky moderní filosofie (hlavně filosofickou hermeneutiku a filosofickou antropologii, ne akademicky). Neurologicko-kognitivistický nefrenologický redukcionista, momentálně se připravuje na externí doktorát v zahraničí a již jen o něčem, co bude stát za to, provinčnost není geografická či kulturní, ale z podstaty neurologická kategorie a archaické myšlení (ne náhodou přímo úměrné kulturní izolovanosti, sociální homogenitě/nivelizaci, maloměstskosti, věku a nevzdělanosti) CT mozku z definice (každý chytřejší střední Evropu překračuje a dlouho již ani nesleduje, z definice)…
(* místopřísežně prohlašuje/prokáže)

Blogy jsou jen volnočasová aktivita spíš pro vlastní občasné potěšení (někdy „a little silly“ a nebrat vždy zcela vážně, i když jsou pravdivé – kupř. negativní myšlení, Lucy, rybky, šprt) a nejedná se navíc o akademické snajperství, ale snaživější střelbu od pasu. Ve faktické oblasti (politika, společenské reálie, historie, věda...) by se ale na vše mělo jít na 98 % spolehnout (validita se čerpá od popřednějších mezinárodních akademiků a ústředních světových médií, jelikož 90 % kredibility tvoří IQ, s omezenější snahou uvádět i zdroj) a případní absurdita jen odráží vnější skutečnost. Vedlejším účelem filosofičtěji zaměřených blogů je popularizace a demonstrace praktičnosti (i „teoretické“) filosofie, což se bez zjednodušení, nepřesností a frázovitosti nezaobejde (filosofie je sice „koule, do které jde vejít z kterékoliv strany“, ale jen přes ústřední odborní literaturu především akademického neziskového spolku, sloužící i jako ty nejlepší mozkové činky, pro opakované použití, i s upoutávkou ideálně na profesory z první 50ky na výzkum/inteligenci zaměřeného Šanghaje, přičemž odkazy na Wikipedii jsou jen pro nejefektivnější prvotní orientaci). Člověk, podle Ajnštajna, něčemu rozumí, až když to dovede vysvětlit 6letému, a filosofie spočívá i v aplikované reinterpretaci tradice v nových podmínkách, a je tedy (na rozdíl od drilu) i hermeneutickým překladem myšlenkových algoritmů do jiných „programovacích jazyků“ (filosofie – tj. způsob myšlení, perspektiva, metoda, tradice, terminologie, styl² – a inteligence jsou dvě odlišné věci, které si jen vzájemně vypomáhají, jelikož i archaický filosof, stejně jako provinční akademik, je jen oxymóron;).

A je i dobré vědět, že filosofický a právní jazyk většinou (+–) jen logicky promýšlejí a odůvodňují obecnější skryté podmínky možností skutečnosti (světa, vnímání či systému, pokud to nevyjde nastejno; kupř.: karteziánství – subjekt základní podmínkou poznání světa / „post-karteziánství“ – intersubjektivita [jazyk, kultura, normy atd.] podmínkou subjektu a jeho poznání světa, jednoduché, přičemž samotný svět nemá na začátku řetězce snad již nikdo rozumný), čímž se odlišují od empirického vědeckého či deskriptivního a pragmatického každodenního (a spíš jen účelově si vypůjčujíc z imaginativního literárního) jazyka. To neznamená, že se nezabývají skutečností, jen tak činí z jiné, bezprostřední danost víc přesahující, hlubší a širší (filosofie z „radikální, kritické a systematické“) perspektivy, na kterou se vztahují i odlišná kritéria (správnost, platnost, adekvátnost, relevance, komplexnost...), a díky jejíž „odvázanosti“ vypadají být, mimochodem, zrychlené a jen zdánlivě abstraktní (metoda, deskripce, paměť či manipulování, podobně jako i lingvistika a literárnost, nemají s myšlením nic společné). I když právě paradoxně podezřívaní Nietzsche, Husserl, Gadamer a Luhmann byli nestandardně převážně jen suše deskriptivní…

Motto (Obrana Sókratova): Kdyby raději Sókratés, místo hádání se s prostitutkou Theodotou o to, kdo je populárnější, studoval i právo, bolehlav by pili Melétos, Anýtos a Lykón.

Absolutní „transcendentalita“: Rozvinutá prefrontální kůra je podmínkou ostatních podmínek všech možností (i vztahových či morálních), bez níž není absolutně nic (blik-blik?)…
(…jen kufry, v provinční archaičnosti převládá neurodegenerace a manipulativní psychopatie, a liberální, prozápadní, intelektuální či jen výrazněji inteligentnější obec mohou být jen fiktivní, přece z definice;)
________________
„Archaicko-modernistický“ předěl je čistě neurologický a existují i filosofické a humanitněvědní studie, které ten vývoj (neokortexu a vyššího vědomí ontogenezí racionálně strukturované „vnitřní řeči“ / historicky Shakespearových introspektivních „dialogů“ či pařížskými nominalistickými logiky o půl století dřív zkoumané, Platónem či Augustinem ještě jen naznačené a scholastiky jen v syntakticko-sémantickém, ne pragmatickém smyslu teoreticky prohloubené, konceptuální „mentální řeči“, plně umožněné objektivně vytržením slov z „posvátných“ významů univerzálií nominalistickou sémantikou a subjektivně rozvinutím individuálního vědomí / historicky Descartova Cogita, díky kulturou nově uznané individuální subjektivitě / historicky emancipaci principu individuality pozdně středověkým františkánským „existencialismem“, renesančnímu individualismu, rozkladu středověkých kolektivních identit a liberálnějším regionálním formám tradiční rodiny [jelikož ještě i levicová Frankfurtská škola se snažila „zachránit“ modernitu i obnovením individuality/autonomní subjektivity], významové otevřenosti „tradice“ / historicky volné reinterpretaci, již ale i tak ambivalentních, antických a křesťanských zdrojů v nových, raně novověkých podmínkách, včetně překonávání substančního myšlení / historicky renesančně filosofickým vyvrácením základních tezí scholastického aristotelismu v 15. a 16. století, ústící v nahrazení okultních substančních forem mechanismy začátkem 17. století, a především emergenci kosmopolitního vědomí, prolamující provinční kognitivní sterilitu / historicky „globalizaci“ křesťanského universalismu italskými a španělskými platónsko-stoickými humanisty 16tého a kontinentální Res Publica Litterarum 17tého století – počítačový a evoluční lingvistik Ted Briscoe, filosof jazyka Lawrence Hatab a především vývojový psycholog Alain Morin o vnitřní řeči, práce literárního teoretika Harolda Blooma o Shakespearovi, Michela Foucaulta o stoicích či historii mentální sebediscipliny, jakéhokoliv popředního historika filosofie o období 16. a 17. století a, samozřejmě, Niklase Luhmanna o spíš „fenomenologické“/komunikační než strukturální povaze moderního přechodu od uzavřené stratifikované k otevřené funkcionální sociální diferenciaci, především překonáním kmenových, stratifikačních a homogenizačních kognitivních „operačních kódů“) dokonce i empiricky zachycují. Protože i obecně každý zlomový dějinný posun, od archaické společnosti k historické, její cyklické časovosti k lineární, od rurální k urbanizované, od středověké k moderní, od provinční ke kosmopolitní či od homogenní k pluralitní, je z podstaty kognitivní, spočívající ve zmnožení kognitivních operací a jejich rámců/„světů“, často navíc nutně myšlených paralelně, čili současně a ve vzájemných vztazích (kupř. podmínkou myšlení časovosti je schopnost udržet ve vědomí současně přítomný a minulý/budoucí svět, které mají smysl jen ve vztahu k, a tedy společně s prvním nebo i jeden s druhým, či městské, pluralitní a multikulturní společnosti vnímání perspektivnosti skutečnosti, v dalších vrstvách i kulturně podmíněné a různě skupinově strukturované, tedy opět jen epistemická mnohost, tady interpretační, jelikož i „horizontalita“ a otevřenost moderního myšlení, z povahy „multiversálního“ i bez Marka Zuckerberga, představují jen její akceptaci, zatímco vertikalita a uzavřenost archaičtějšího, provinčního či maloměstského jenom její eliminaci, přičemž individualita a jinakost jsou jen její druhou stranou), a tedy z definice (a víceméně výlučně) neurologický.

Proto i omezené politicko-právně-ekonomické pojetí modernizace, navíc v regionu, co vynechal dvě staletí liberálního vývoje ještě před 40letým komunistickým bonusem, bylo šlápnutí do *******, jelikož struktura vyrašila z individuální subjektivity, tj. neurologie. Apriorní představa, že inteligence, či jen obyčejné individuální vědomí nebo dokonce hmotní forma neokortexu, jsou přirozené či (alespoň u části lidí) automatické, je nesprávná a destruktivní, jelikož se jedná o historicky vzniklé lidské konstrukty, které se individuálně budují vždy nanovo a jen z nejelementárnějších biologických stavebních prvků, i když k tomu, paradoxně, z větší části stačí jen poskytnutí svobody, příležitostí a asi i stimulů, jelikož se tak děje uvnitř, autonomně a samo ze sebe (samozřejmě ve společnosti a prostřednictvím jazyka, ale to je triviální, stejně jako to, že provinční odnož konzervativců všech politických směrů tím procesem zjevně, v podstatných částech a z definice projít nemohla, a takoví mu budou automaticky bránit i u druhých). A i to vyjadřuje „bytostní otevřenost“ modernity, prvoplánově nepředstavující (i když nekonkrétně implikující) kolektivní sociální cíl, ale jen individuální neurologický start, z definice liberální, skeptický a tedy i „postmoderní“ již v předmoderních kořenech, nepřímo vyjadřujících i „neurologicko-kognitivistický redukcionismus“ ještě ve svérázných středověkých kategoriích nominalistické Ockhamovy „břitvy“ či ještě i libertariánského scotismu (jelikož ani Wycliffe a jeho šprtní „erasmáčtí“ husitští importéři nespadli z nebe, ale taky z Oxfordu), protože po středověku neexistuje již žádná holistická struktura, partikulární substance a reálně ani obecní substanční forma (dohromady kognitivní kostra deindividualizované „provinční archaičnosti“), ale jen rozvinuté zapnuté a nerozvinuté či vypnuté vyšší pojmové čelní laloky, schopné kupříkladu i „transcendentální“ reflexe vnitřní konstrukce, i když konkrétní důsledky „nejlepší/jediné možnosti“ z neurologické podstaty (a smysl z logické definice) předjímat nejde a známé jsou, z neurologické podstaty, logické definice i empirické zkušenosti, jen u zbylých alternativ (provinční střední Evropa, nejspíš ani germánská, i když dokonce i Hegel byl celý život liberální kosmopolitní frankofil, se nepohnula z archaické doby ani částečně).

(inteligentní veřejnoprávní vysílání, včetně šprtní extáze, prorostlé šlechtěným akademickým břečťanem a selektující obsah z tisícovky amerických regionálních veřejnoprávních stanic, které vypadá být nalevo jen zprava, podobně jako se téměř dokonalý střed jeví být napravo zase jen zleva, odkud jde koukat snad jen z nejzušlechtěnějšího moderního břečťanového keře, i když celý půl rok jen za 10 babek, a i do/z nadčasových mozkoven, jaké již nerostou;).

Prefrontální kůra chybí z definice – nic nebude, taky z definice…