Milí kolegové novináři, mějte více sebeúcty
Miloš Zeman si opět, řečeno lidově, cucal pentli. Pronesl sentenci o novinářích. Byla to úroveň na Hradě a v Lánech běžná, tedy jako když polní kurát Otto Katz, ožralý, s odpuštěním jako pytel, vyprávěl v drožce: „V Budějovicích byl jeden tambor. Oženil se. Za rok umřel. (…) Není to dobrá anekdota?“ Co na to může normální člověk říci?
Moje cesta ke komunistům a zase zpátky aneb Aby bylo jasno
Mám tři důvody, proč píši tento text.
Vláda potřebuje klid na práci
Že potřebujeme klid na práci jsem poprvé slyšel na televizní obrazovce velmi naléhavě z úst významné celebrity. V Palachově týdnu 1989. Tehdy jsem se naučil rozlišovat mezi celebritami a umělci. Celebrity žádaly „klid na práci“, umělci podepisovali petice za propuštění Václava Havla, Několik vět a výzvu k osvobození redaktorů Lidových novin. Je to, pravda, rozlišení velmi zjednodušující, ale dramatické okamžiky vyžadují simplifikaci; přílišné mudrování zpomaluje akci.
Chce na nás dout kdejaký čmoud a každý sejr civí jak vejr
Nepatřím právě k vítačům s otevřenou náručí. Už moje babička říkala, že čeho je moc, toho je příliš. Ale také, protože byla křesťanka, a to poctivě praktikující i v žánru milosrdenství, jistě by se v dnešním stěhování národů držela Ježíšovy tradice. Nezvedala by starozákonní plamenný meč na každé čmouďátko. Byla to hodná ženská.
Vstali noví disidenti
Pravda, už jsem si zvykl, že naše doba je poněkud zmatená. Vyznat se v tom, co se kolem nás děje, je často velmi, velmi náročné. Příliš často se nám tvrdí, a to i z míst nejvyšších, od samého nájemníka exkluzivní adresy Hrad I, nádvoří č. p. 1, Hradčany, PSČ 119 08, Praha 1, (ba odtamtud až chronicky), že černé kolečko je bílý čtvereček. A namítne-li kdo, že tomu tak není, dozví se v půvabném a úderném dialogu na televizi Barrandov či někde na setkání s lidem, že je idiot. A neurazí-li ho přímo „kovář z Hradu“, učiní tak nějaký z poslušných a vstřícných „kovaříčků“.
Češi a Slováci hrdinové. Češi a Slováci vrazi: 18. červen
18. červen je pozoruhodný den československé historie. Jakési „nastavené zrcadlo“. 18. června jsme si připomněli ten den roku 1942. Z krypty kostela Cyrila a Metoděje v Praze zazněla slova: „Češi se nevzdávají!“ (Týkalo se to i Slováků, vždyť Jozef Gabčík byl Slovák.) Že by naše dějiny nějak přehnaně oplývaly tak nezvratně (a nevratně!) vyslovenou hrdostí a statečností, sotva říci.
Novinářský debakl aneb bezvýznamná zpráva o červených trenýrkách
Kde kdo o tom psal jako o hlavní zprávě. Dokonce i někteří komentátoři, kterých si jinak velmi vážím, spadli kamsi hluboko, aby tu trapnost hodnotili. Skutečnost, že se k takovému psychopatickém výstřelku vyjadřovala řada politiků, mě nepřekvapuje, oni se vyznačují zpravidla také jistou mírou úchylné výstřednosti, byť nízkosti hodnot krále Ubu z pražského Hradu nedosahují.
Piráti mají hlad
Ve většině voleb jsem více méně přesně odhadl, kdo bude vítězným žralokem. I plus mínus velikost voličského sousta, které ukousne. Tyto predátory jsem nikdy nevolil. Mám smysl pro vyvažování.
Myslete na chorál, malověrní! Myslete na chorál! (a ne ve smyslu pitomého: „Ussuri! Ussuri! Ussuri!“)
Už zase budeme hrát hokej s Rusy. Pravda, od Nagana nejsou vrcholné turnaje tolik vrcholné. Ovšem trvá vzpomínka, jak v mnohých z nás byl hokej jakýmsi politickým ventilem. Náhradní válkou. Kupodivu to má delší tradici než legendární zápasy se „sbornou“ v roce 1969. Když v roce 1938 naši reprezentanti porazili v Praze na hokejovém MS v souboji o třetí místo Německo 3:0, sepsal Jaroslav Seifert na svoje poměry slátaninu; tendenční novinovou, byť srdcem zcela jistě upřímnou, jak se pušky proměnily v hokejky. A jak jsme to Němcům nandali. Srovnávat tu agitku s pozdějším Torzem naděje Františka Halase z téhož roku, nelze. (Však taky už byly jiné podmínky, jiný úděl, jiný svět…)
„Kůň bronzový kůň Václavův/ se včera v noci třás´/ a kníže kopí potěžkal/ Myslete na chorál/Malověrní/Myslete na chorál!“
Všude kolem ruské žížaly, lapáme po háčcích a nevíme, co jiného dělat
Celá aféra s „novičokem“ jeví se z přízemního pohledu, tedy z hlediska tzv. selského rozumu jako naprosto zmatená, ne-li zmateční. Však také odpůrci „ruské cesty“ neustále užívají proslulé věty starořímského práva, proslavené samotným Cicerem: „Cui bono?“ či „Cui prodest?“ („Komu prospívá?“).
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
