Strategie strašení a strachu: bát či nebát?
Trump zavedl do státních debat Bílého domu přívlastek “fucking”, který užívá tak často, že jej nelze opakovaně citovat; vypustit jej ale také nelze – kultura je kultura. V blogu zde užíváme jen f- (např. “f-NATO” atp.). Tzv. překlady do češtiny nebo němčiny jsou mnohem vulgárnější, a tudíž nepoužitelné. Jde prostě o americký idiomatický výraz nejnižších vrstev. Tedy např. “Let´s fucking kill him” bude: “Tak ho f-zabijeme. Vletíme tam. Zabijme celou tu f-sebránku” – když debatují zavraždění Assada.
Živí nebo mrtví? Budoucnost nebo minulost?
Všichni vojáci, kteří se dobrovolně podřizují přáním politických "vůdcú", živí nebo mrtví, jsou hrdinové. Hrdinové ovšem nejsou ti, kteří o hrdinství stále řeční, páté přes deváté, jen aby ochránili své partajní zájmy "hrdinství". Budou kecat a kecat, trvat na svém, bez ohledu na oběti. "Prodejci Ibalginu". Zažil jsem si toho v Americe tisíckrát, bez žádných výsledků, jiných než pompézních pohřbů. Ani uplakaný "Feldukurát Katz" to nedokáže ospravedlnit.
Proč musí být mladý člověk zastřelen, aby se stal hrdinou? Proč si tak málo vážíme živých vojáků, ale když už jsou mrtví, udělujeme medaile a – obzvláště ti, kteří je na smrt poslali, a vlastně se o ně nestarali, mají náhle plná ústa „hrdinství“ a obdivu? Politici milují lidi mrtvé. Prožijeme si toho v mediích více než dost. Stojí fronty s věnci a svícemi, cpou se na podia s prázdnými řečmi o hrdinství, kapesníky si jemně ťukají na oči; na živé si jen málokdy vzpomenou (kromě voleb)… někdy je na místě spíše omluva a nabídka zodpovědnosti, než medaile. Teroristy nelze podceňovat, zastaralé strategie nestačí. Nelze učit druhé, co sami neumíme. Patová situace je patová situace. A vojáky nelze snižovat jen proto, že se vracejí živí.
Trump
Můj nejkratší blog bude asi právě tenhle: „Trump“.
Kdo vlastně tahá za nitky těchto loutek lidského hledání budoucnosti?
Proč nejsme nejlepší na světě? I když bychom měli…
Češi vždy oplývali vynalézavostí, originalitou a prvenstvím v celosvětových rozměrech. Jejich elity často ukazovaly cesty, které se později staly doménou úspěchu jiných národů a kultur. Předcházet svoji dobu se však národním elitám stalo osudným. Národ jejich monumentální inovace vnímal jen chabě, často je ignoroval a běžně zapomínal. V mnoha oborech a oblastech jsme dnes mohli, ale hlavně měli, být nejlepšími na světě: tj. nositeli, průkopníky, anebo alespoň špičkou - ale nejsme. A v dohledné době ani nebudeme. Přestalo to být naší národní aspirací.
Lze ČR vrátit mezi světové špičky? Nelze?
Jistě, že lze, ale je třeba se vyhnout naivním politickým slibům, bez jakékoliv stopy po rudimentárním přemýšlení. Současní Jakobýni a Makačenkové nabízejí zcela nereálný návrat „jako nebo jakoby“, se zvýšenou intenzitou komunistického „makání“. To jistě stačí na trvalé, mediální Reality Show stále nekončící personalistiky, rekorytarizace a korupce. Bez myšlení, národního podnikání, cílevědomé práce a především týmové spolupráce českých podniků, samospráv a univerzit, se ale k této vidině přiblížit nelze.
Obsah a forma - jako nebe a dudy
Žijeme v době neuvěřitelných nových forem, a podobně i „neuvěřitelných“ obsahů. Forma nám však vítězí nad obsahem – a to je velká škoda. Forma, tj. rychlost, ostrost, barevnost, zvuk, dostupnost, výmluvnost, oděv a vzhled- to jsou jen balicí papíry darů tohoto světa, obaly obsahů, které hledáme a kterých si vážíme. Jenže: obsahy nám mizejí z našeho světa.
Tragedie v Parklandu – počátek konce demokracie i kultury?
V dnešním světě už nestačí svíčky, památníčky, kytičky a kresbičky, jakož i modlení, soustrast, solidarita, zpívání, držení se za ruce a pokřikování, že jsme něčím nebo někdo, čím nebo kým zcela určitě nejsme a nemůžeme být, obzvláště, jsou-li již mrtví. Dnešní svět vyžaduje akci, očistu a vzpamatování se, obzvláště na lokálních a regionálních úrovních – bez štěpících stran a stranických politiků, bez politické korupce; peníze musí sloužit, ne nás ovládat.
2018: Namísto předsevzetí, jen vzpomenutí…
Fejeton „Vytleskejte je!“
Detaily popsané v tomto fejetonu jsou pravdivé. Jelikož zde uvedené dění je věcí kolektivní kultury, neuvádím specifická jména jedinců – jejich role nejsou významné, jako vždy. Údivná je spíše ta automatická, dobrovolná a spontánní souhra všech zúčastněných: teprve z takové kolektivní “souhry” přechází mráz. Jedinců není třeba se bát – jejich solidarity v strachu už ano. Když se mýlí jedinci, je náprava ještě možná; když se ale v mýlce setkává a sehrává množství jedinců a institucí, pak je na nápravu už pozdě. Kultura kolektivu vždy přebíjí úsilí jedince.
Budoucnost vždy přichází… aneb Co takhle exportovat města?
Ve chvíli, kdy si vyspělý svět hledá a tvoří novou hospodářskou budoucnost, české volby potvrdily zpátečnickou oddanost minulosti. Celých 20% voličů chce být řízeno jako rodinný podnik (Naposledy se o to pokoušel Lenin, svým nápadem NEP). Je tedy možné, že si to v ČR odzkouší znovu. Namísto potřebné spolupráce se pouhých 10 mil. lidí štěpí do více než 30 politických stran. Je až neuvěřitelné, kolik lidí se dnes chce živit politikou.
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
