Evropská nejistota: skok do horkého podzimu
Na sklonku léta se Evropa stává zajímavou politickou laboratoří. Hned ve třech významných zemích Evropské unie se odehrávají důležité politické události, které mohou už od horkého podzimu ovlivnit její směřování v budoucnosti.
Brazilské požáry a blahobytná Evropa
Lesní požáry se letos stanou symbolem léta. Nejprve vypukly v obrovském měřítku na Sibiři, nyní je vidíme v brazilské Amazonii. V jejich pozadí jsou nebo mohou být i ekonomické zájmy, ať už těžařů dřeva, či zemědělské lobby. Dopady na životní prostředí, a to i v globálním měřítku, přitom nejsou z krátkodobého ani dlouhodobého hlediska zanedbatelné.
Především brazilské požáry se zároveň staly nejen globální politickou otázkou, dostaly se i na summit uskupení G7, ale jsou zároveň i předmětem ostrých politických sporů. Prezident Jair Bolsonaro, přezdívaný „tropický Trump“, se ohradil proti francouzskému prezidentu Macronovi, který zkritizoval jeho politiku vedoucí k odlesňování amazonského pralesa. Finanční pomoc Brazílii ve výši 20 milionů dolarů, kterou inicioval na summitu Macron, byla odmítnuta.
Šéf úřadu prezidenta Bolsonara Onyx Lorenzoni si navíc nebral servítky a do Paříže vzkázal, aby se starala o vlastní domov a své kolonie s tím, že Brazílie nikdy neprováděla kolonialistické či imperialistické praktiky, což je možná Macronův cíl. A celé to korunoval slovy, že i Macron čelí doma kritice v podobě demonstrací žlutých vest. Lorenzoniho argumenty trochu připomínají slova dřívějšího prezidenta Luize Luly, který v roce 2008 na konto právě vypuklé ekonomické krize v USA prohlásil, „že krize byla způsobena iracionálním chováním bílých lidí s modrýma očima, kteří se před krizí domnívali, že vědí všechno, a nyní se ukázalo, že nevědí nic“. Francie a Západ jsou tak dnes prezentovány znovu jako někdo, kdo si především musí zamést před vlastním prahem, než budou Brazílii kritizovat. Řešení problému to samozřejmě vůbec nepomáhá.
Nicméně v šumu okolo brazilské kauzy by neměly zapadnout některé skutečnosti. Macron má se svojí kritikou věcně pravdu, jenže nenese i blahobytná Evropa svůj díl viny za to, že se v amazonském deštném pralese kácí jako o život, aby se rozšířily pastviny pro hovězí dobytek a mohlo se tak vyvážet víc brazilského hovězího masa i na evropský trh? Jen zákaz dovozu, jak navrhuje Finsko, ale nemůže být řešením, protože na vývozu masa je existenčně závislých mnoho brazilských farmářů.
Brazílie loni vyvezla 1,64 milionu tun hovězího, za což utržila šest a půl miliardy dolarů. Přitom chov hovězího dobytka je ve velké míře zodpovědný za škodlivý metan vypouštěný do ovzduší, který se výrazně podílí na globálním oteplování. Neměla by se tedy hledat ekonomická a ekologická alternativa pro toto podnikání? Za šest a půl miliardy dolarů pomoci Brazílii ročně by se vyplatila.
Je to v porovnání s výdaji na společnou zemědělskou politiku EU ve výši okolo 50 miliard eur v podstatě zanedbatelná částka. A ani bychom se při racionálním hospodaření v Evropě nemuseli hovězího vzdávat.
(Právo, 29.8.)
Další léta s Trumpem? Emoce a byznys na prvním místě
Kritické diplomatické depeše nyní už bývalého britského velvyslance ve Spojených státech Kima Darrocha o stylu vládnutí prezidenta Trumpa a jeho administrativy se po zveřejnění v britském tisku staly diplomaticky třaskavou směsí. Stojí za to se nad nimi zamyslet.
Výbušný koktejl
Kandidátka do čela Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila před poslanci liberální frakce europarlamentu, že EU potřebuje jasnou společnou definici azylu a toho, kdo na něj má nárok. Podle Leyenové je navíc nutné přesně definovat, co je migrace legální a nelegální, a dodala, že vnější hranice musí být pevná a bezpečná. Chce se dodat, že toto poznání bylo vykoupeno neúspěšnou „vítací politikou“ právě v Německu, která negativně poznamenala nejen Německo samotné, ale i celou Evropu. Při slovech Leyenové může nejeden evropský politik, především z východu Unie, cítit i určité zadostiučinění. Nicméně jsou to zatím jen slova a uvidíme, zda se je ve funkčním období nové předsedkyně Evropské komise, pokud projde europarlamentem, podaří přetavit v činy.
Rizikový bruselský kompromis
Uplynulých pět let funkčního období Evropské komise a Evropského parlamentu bylo mimořádně komplikované. Migrační krize, řecká dluhová krize, brexit a zásadní změny americké zahraniční politiky po zvolení Donalda Trumpa prezidentem rozkolísaly evropskou politiku i postavení Evropy ve světě a ovlivnily vnitropolitickou situaci prakticky všech členů Unie. Překreslovaly se tradiční politické mapy, objevila se na nich nová uskupení stavící se k evropskému integračnímu projektu kriticky až nepřátelsky.
Venezuelský pat a bitva v zastoupení
Krize ve Venezuele, pokračuje. Nicméně nehledě na katastrofální hospodářskou situaci se zatím Juanu Guaidóvi, který byl v lednu prohlášen národním shromážděním za ústavně legitimního prezidenta nedaří odstranit úřadujícího prezidenta Nicoláse Madura. Zjevně se nenaplnil předpoklad, že manévr s „legitimním prezidentstvím“ povede k rychlému konci Madurova režimu na což možná spoléhaly Spojené státy a EU, včetně nás, když Guaidóa jako prezidenta uznali.
Poučíme se z hedvábné stezky?
Prezident Miloš Zeman navštíví tento týden po páté Čínu. Hlavním cílem bude jeho účast na druhém summitu čínské iniciativy Pás a stezka. Číně se po pěti a půl letech od jejího vyhlášení bezesporu podařilo dosáhnout toho, že je v centru globální politické debaty. Nemine den, aby se k ní neobjevilo politické prohlášení, akademická studie, článek či komentář.
Co ohrožuje NATO?
Před třemi týdny vyšel v Právu můj komentář Přežije NATO své osmdesátiny? Konstatoval, že se strategií prezidenta Trumpa „America first“ bude v americké politice pro NATO stále méně místa a že s dezintegračními tendencemi v Evropě to může vést k ochromení Aliance. Profesor Walter Russell Mead v The Wall Street Journal byl minulý týden kategoričtější. V článku NATO umírá, ale na vině není Trump uvádí proč: Německo nechce zbrojit, a tím Němci říkají, že NATO a USA nepotřebují, Turecko nakupuje rakety S-400 od Ruska a Itálie podepisuje strategické dohody s Čínou. Celkově podpora NATO uvadá, ovšem její robustní velící struktury ještě pracují.
Mezi Washingtonem, Paříží a Berlínem
Evropská unie se dnes musí vyrovnávat s tím, že USA jsou na jedné straně stále ještě oporou mezinárodního řádu a na straně druhé jeho hlavním protivníkem. Tento rozpor přispívá k tomu, že se svět stává stále víc nepředvídatelný a neřiditelný. Pro EU jako celek i jejího nejsilnějšího člena, Německo, které je „exportním hegemonem“, se jedná o rizikovou situaci.
Přežije NATO své osmdesátiny?
Pokud by nějaký západní politik vyřkl v březnu 1989 prognózu, že za deset let vstoupí tři středoevropské členské země Varšavské smlouvy do NATO, byl by považován za fantastu. Po zrychlení toku dějin k tomu ale došlo. Aliance nicméně ještě musela po studené válce přežít krátké období iluzí o „nepotřebnosti“ paktů v nové éře.
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
