Progresivismus postupuje mílovými kroky vpřed.
Progresivismus je na postupu a přináší další nesmyslné myšlenky, které nutně povedou k úpadku a mohou vést až k úplnému rozvratu euroamerické civilizace, nebo k zániku lidstva. Již nestačí klimatická krize, omezování energeticky náročné výroby, omezování chovu dobytka kvůli metanu, snaha o likvidaci spalovacích motorů a další a další.
Nejnovější myšlenkou progresivismu je teorie nerůstu. Cituji z https://nerust.cz/ „Nerůst je vizí společnosti, ve které nebude základním organizačním principem zisk a růst, ale uspokojení lidských potřeb v rámci planetárních mezí, péče a dostatek. Zpochybňuje myšlenku, že neustálý hospodářský růst je nezbytný pro lidský blahobyt. Klade důraz na snížení ekonomické výroby a spotřeby v bohatých zemích s cílem dosažení environmentální udržitelnosti, sociální spravedlnosti a lepší kvality života.“
Považuji tuto teorii za velmi nebezpečnou, protože jde proti základním postulátům života. Přirozenou podstatou každého života je, že se neustále rozvíjí a roste. Příroda, život sám, je založen na růstu, což můžeme vidět všude kolem sebe. Život nemůže existovat, aniž by se pořád rozvíjel a rostl, bez růstu není života. Proto představa, že lidstvo se nebude dále rozvíjet, že dále neporoste, je zničující. Nic takového neexistuje. Je to proti přirozenosti života.
Jak by si to nositelé nerůstu představovali? Že stanovíme počet narozených dětí, že určíme každému jedinci jeho místo ve společnosti, jeho míru spotřeby? Kam se hrabou všechny totalitní systémy proti této hrůzné myšlence. Komunisté také slibovali omezení spotřeby bohatých a rozdělení bohatství a sociální spravedlnost a všichni velmi dobře víme, jako to dopadlo. Filozofie nerůst nutně vede k tomu, že každý člověk bude podřízen tomuto režimu a nebude mít vlastní vůli svobodného rozhodování. Znamená také konec lidstva, pokud by nerůstová ideologie zvítězila. Kdy konečně prohlédneme a pochopíme, že přirozená soutěž a růst je motorem života a rozvoje.
Dohoda vlády s lékaři je nemravná.
V pátek 8. prosince byla slavnostně podepsána dohoda protestujících lékařů s MZ ČR, Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, Českou lékařskou komorou a odbory, o ukončení protestu nemocničních lékařů. Původním impulsem protestů byla špatná a nesmyslná novela zákoníku práce, která znejistila způsob práce lékařů v nemocnicích a tím i jejich příjmy za přesčasovou práci.
Protestující lékaři, ale i odbory a Česká lékařská komora rychle pochopili, že chybu vlády je třeba náležitě využít a původní záměr protestu, kterým byly změny v přesčasové práci, se rychle změnil na finanční požadavky. Neschopnost ministra zdravotnictví dojednat dohodu s protestujícími vedla k jednání s předsedou vlády Petrem Fialou. Předseda vlády využil svého postavení a nabídl protestujícím lékařům finanční prostředky, návrat přesčasů do původního stavu, a dohoda byla na světě. Jednoduché, ale poněkud nemravné, a to zvláště poté, co pan premiér zdůraznil, že 9,8 miliardy korun na růst platů a mezd jde ze systému veřejného zdravotního pojištění, a nikoliv ze státního rozpočtu. Především, jedná se vždy o veřejné prostředky tvořené odvody od občanů a za druhé příjmem veřejného zdravotního pojištění jsou z jedné třetiny příjmy za tzv. státní pojištěnce, které jsou placeny přímo ze státního rozpočtu.
Je třeba přiznat, že prvotní chybu nepochybně udělala vláda prosazením špatné a všemi odmítané změny zákoníku práce. Je až s podivem, že právě tento zákon ukázal, jak vláda vše válcuje silou, i když je zcela evidentní, že její návrh je špatný, nedomyšlený a může přinést mnoho problémů. Členové vlády, ve své snaze udržet vládu za každou cenu, odmítají jakýkoliv oponentní návrh ze strachu, že je veden zlým úmyslem poškodit vládu, což mnohdy není pravda. Je to pro její další fungování velmi nešťastný postoj.
Na protestu části nemocničních lékařů se ukázalo, jak intelektuální elita zneužila slabosti vlády, a i přes evidentní hospodářskou krizi si řekla o další peníze. Ústup vlády a vyhovění lékařům v jejich mzdových požadavcích považuji za nemravný. Příjmy lékařů jsou, a vím, že zásluhou přesčasů, poměrně vysoké, činí více než dvojnásobek průměrné mzdy. Jsou to odborníci a když jsme nemocní, spoléháme na jejich pomoc, takže si vysoké ocenění svojí práce zaslouží. Je však otázkou, zda v této době? V době, kdy vláda výrazně snížila důchody, odmítla podporovat rodiny v souvislosti s růstem cen energií, dlouhodobě odmítá pomoc pečujícím rodinám a další. Všechny výše uvedené skupiny občanů jsou na tom z hlediska příjmů mnohem a mnohem hůř a jsou v pásmu chudoby. Inflace snižuje koupěschopnost občanů a tím se snižuje výkonnost ekonomiky. Je třeba připomenout, že protestovala pouze část nemocničních lékařů, přibližně jedna čtvrtina ze všech lékařských povolání. Možná by bylo dobré se občas podívat na všechny možné úvazky, které někteří lékaři mají. Vláda v této věci neměla tak rychle ustoupit.
Vláda svojí slabostí otevřela Pandořinu skříňku. Je pravděpodobné, že se budou ozývat další skupiny profesí, které mají vydíratelný potenciál, jen ti nejchudší a nejpotřebnější, kteří nemohou stávkovat budou mlčet a doplatí na to. Je vidět, že pořád platí, že každou krizi zaplatí ti nejchudší, protože jich je nejvíc.
Cizí jsou vládě bližší než vlastní.
V Poslanecké sněmovně se v příštím týdnu bude projednáván návrh zákona o konsolidaci veřejných, což je soubor změn více než šedesáti zákonů, které jsou zaměřeny na zvýšení daňové zátěže občanů a firem a restrikce veřejných výdajů.
Jedním z těchto návrhů je zrušení slevy na manžela/manželku u držitelů průkazu ZTP/P a hlavně zrušení slevy na poplatníka u osob, které pečují o osoby blízké s vyšším stupněm závislosti. Tento návrh přinese do státní pokladny asi jednu a půl miliardy korun, ale za cenu dalšího ožebračování těch nejpotřebnějších. Sleva na poplatníka znamená ročně téměř dvacet pět tisíc korun, což je pro tyto rodiny hodně. Je to zpravidla tak, že v těchto rodinách je pouze jeden příjem z ekonomické aktivity. To znamená, že tyto rodiny jsou ve většině na hranici chudoby. Opozice podá návrh na zachování slevy, ale ministr financí již sdělil, že tento návrh nepodpoří, takže Sněmovna jej neschválí, stát si malinko polepší, ale deseti tisíce rodin na to doplatí.
V souvislosti s výše uvedeným restriktivním opatřením je dobré se podívat na to, jak stát přistupuje k rodinám, které pečují o své příslušníky závislé na péči druhé osoby a vůbec k osobám se zdravotním postižením. Základním nástrojem pomoci je příspěvek na péči, který se vyplácí ve čtyřech stupních, podle míry závislosti. Příspěvek nebyl od roku 2018 nijak valorizován, a to s ohledem na obrovskou inflaci, velmi pociťují právě pečující rodiny. Vláda sice slibovala zvýšení příspěvku na péči, ale skutek utek. Proto Národní rada osob se zdravotním postižením navrhla, aby byly příspěvky jednorázově zvýšeny o deset procent ve všech stupních. Návrh to byl velmi skromný, ale i po jednání s ministrem financí, kdy si ověřil, že roční výdaje státu by byly zatíženy necelými čtyřmi miliardami korun, byl návrh zamítnut. Takže pečující rodiny se budou dále propadat do bídy.
Takto lze uvádět další příklady, kdy se na lidi se zdravotními problémy stále více a více zapomíná. Jsou to například doplatky za zdravotnické prostředky, kdy lidé, kteří potřebují zdravotnické prostředky platí stále více. Výše úhrad za zdravotnické prostředky z veřejného zdravotního pojištění byly stanoveny zákonem v roce 2019. Od té doby nebyly tyto úhrady nijak valorizovány, takže se neustále zvyšují doplatky lidí, kteří potřebují vozíky, kteří potřebují protézy, kteří potřebují ortézy a podobně. Tito lidé se stále více a více potýkají s tím, jak vůbec tyto věci uhradit. Je to bolestivá věc a ministerstvo zdravotnictví zatím vůbec neuvažuje o tom, že by tuto věc řešilo. Přitom je zřejmé že u cen zdravotnických prostředků, které jsou vyráběny z drahých surovin a které jsou poměrně pracné, se musí projevit vysoká míra inflace v posledních letech. To však nikoho nezajímá, a tak výrobci a distributoři zdravotnických prostředků postupně opouštějí náš trh, protože je pro ně malý a hlavně nezajímavý, protože občané hledají ty nejlevnější zdravotnické prostředky. Vede to pouze ke zhoršování kvality a dostupnosti zdravotnických prostředků.
Velmi bolestivé jsou případy českých občanů, kteří dlouhodobě pracovali na Slovensku. Zde platili zdravotní pojištění, a tudíž měli také nárok například na příspěvek na péči. Tito občané se na stáří přestěhovali do České republiky, a protože si Slovensko vymohlo na Evropském soudu, že nemusí příspěvek na péči posílat do cizích zemích, jsou naši občané zcela bez prostředků. Jedná se asi o 500 lidí, kteří nemají žádné prostředky na nákup pečovatelské služby, nebo na zaplacení pobytu v sociálním zařízení. Jedná se vesměs o seniory, kteří jsou již bezmocní a potřebují pomoc jiných osob. Snažili jsme se na úrovni prezidentů, ministerstev a dalších aktérů situaci těchto zapomenutých občanů vyřešit. Český stát však odmítá jim pomoci a poskytnou jim příspěvek na péči podle našich zákonů. Odůvodnění je, že tyto dávky má poskytovat Slovensko. Takže tito lidé přežívají a spoléhají na milosrdenství. Některé obce už vypsaly sbírky těmto naším občanům pomohly, jiní lidé jsou v domovech pro seniory na dluh. Je to zoufalá situace. Stydím za Český stát, že takto přistupuje ke svým občanům. Přitom výdaje pro tyto občany by činily asi osmdesát milionů korun ročně.
Toto mi napsala jedna osmdesátiletá paní, která je ve výše popsané situaci.
Dobrý den pane magistře, tak jste měl pravdu, že na příspěvek na péči mi nepomůže ani svěcená voda u pana ministra financí. Pracovala jsem od svých 14 let, protože dědeček byl legionář a byl vyhlášen za kulaka. Já totiž musela jít na dva roky do výroby a teprve potom mi bylo umožněno vzdělávání na večerní škole. Takové jsem měla mládí. A jaké mládí tak také stáří. Po absolvování 6 let na průmyslové škole strojnické a maturitě jsem nastoupila do oddělení technologie ve 22 letech a 8 letech práce za plat 860 Kč hrubého. To se dnešní generaci za takový plat nevyplatí ani vylézt z postele. A na nás důchodce vykřikují, že jsme darmožráči. Já po 25 letech pobírání důchodu mám SK důchod 400 EUR. Dokážete si představit ten život. Jsem důchodkyně samoživitelka, protože manžel je nevyléčitelně nemocný a žije v DD na Dobříši. Já jsem také nemocná chodím o francouzských holích, každý měsíc dám za léky 4 tisíce, za byt 5500 Kč. a to ještě si musím ušetřit nějakou korunu, abych mohla alespoň jednou za měsíc zajet za manželem. Na pobyt v DD mi nezbývá. Protože měsíčně mi chybí doplatit k důchodu cca 5 tisíc a zaplatit léky další 4 tisíce. Je začátek září pojišťovna do dnešního dne nevyúčtovala první půlrok a když mi peníze přijdou tak vyplatím dluhy za léky a zase nic nemám. Žiji na vesnici, kde jen prodejna COOP, takže kdybych měla peníze ani je nemám kde utratit. Ještě, že to máme od obce zařízené tak, že se můžeme stravovat ve školní jídelně. Já, protože nemohu dobře chodit mám pečovatelku, která mi obědy přinese. Beru si týdně 3 obědy, a tak si to rozdělím, abych měla co jíst i o víkend. Obec se o nás staré dobře stará nemůžeme si stěžovat. Syn, pokud se nic nezmění, nás chce odvést na Slovensko, protože, jak to vypadá, bychom museli být Ukrajinci, aby se nad tím, jak žijí starci po celoživotní práci někdo zamyslel. Mně byl uznán důchod za 37 odpracovaných let. Vám chci poděkovat, že jste se naší situací zabýval.
Mohl bych pokračovat dalšími oblastmi, kdy dochází k restrikci zdrojů pro osoby se zdravotním postižením. V oblasti podpory zaměstnávání osob se zdravotním postižením navrhuje MPSV ČR snížit zdroje o více než šest set milionů korun. Stále více dochází k odebírání či snižování stupňů invalidních důchodů a příspěvků na péči.
V této souvislosti nelze jen tak pominout, že na jedné straně se stát snaží ušetřit na těch nejpotřebnějších občanech České republiky, na druhé straně, pod heslem solidarity vyplácí obrovské prostředky cizím občanům, aniž by zjišťoval jejich sociální potřebnost. Ze statistiky MPSV ČR vyplývá, že v loňském roce vyplatila Česká republika jen na dávkách pro občany Ukrajiny více než čtrnáct miliard korun, k tomu je třeba připočítat zdravotní a lázeňskou péči, zdravotnické prostředky, kompenzační prostředky, bezplatnou dopravu, a další. Chápu, že máme pomáhat lidem, kteří se dostali do těžké životní situace, ale měli bychom vědět komu pomáháme a zda to skutečně konkrétní osoba potřebuje. Letos naše podpora pokračuje i když v poněkud menší míře. Občané by měli vědět, že vláda rozhoduje o prostředcích z jejich daní tak, že našim občanům vůbec nezohledňuje vysokou míru inflace, odmítá jim ulehčit v jejich tíživé situaci a na druhé straně plošně vyplácí podporu občanům cizího státu. Zkrátka, cizí jsou vládě bližší než vlastní.
Když cizí jsou prioritou.
Dle statistické ročenky MPSV ČR za rok 2022, vydal náš stát na dávky hmotné nouze pro lidi z Ukrajiny téměř 14,4 mld. korun. Je to téměř třikrát více než v předchozím roce, ale je to logické. Snad jediný problém lze spatřit ve skutečnosti, že podpora byla plošná bez toho, zda dávku dostala maminka s dítětem bez majetku, bez živitele a na druhé straně také bohatý podnikatel s „bourákem“. Solidarita je správná věc a když lidé utíkají z válečného území, není pochyb o tom, že potřebují pomoc. Jsme trochu velkorysí, ale budiž.
Obdobná velkorysost a solidarita by měla platit i v případě občanů České republiky, kteří se, ne vlastní vinou či nějakým zanedbáním, dostali do těžké sociální situace, ze které si sami nemohou pomoci. Jde o lidi, kteří v době společného státu, pracovali na Slovensku, a teď na stáří se přestěhovali domů do Čech, protože si ponechali české občanství a mají zde rodinné zázemí. Jedná se o lidi ve vysokém věku, kteří potřebují péči druhé osoby a netušili, že Slovensko jim nebude posílat příspěvek na péči, domů do Čech. Těchto občanů je dnes asi pět set, každoročně jich asi padesát přibývá a pravděpodobně jich bude ještě několik let přibývat. Jejich osud se začal naplňovat v roce 2015.
Povinnost posílat peněžité příspěvky na opatrování (jakožto dávky sociální pomoci) do jiných států, nařizuje směrnice č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Slovenská republika si u Evropského Soudního dvora v roce 2015 vymohla, že nemusí vyplácet příspěvek na péči občanům, kteří sice platili u nich pojištění, ale jsou občany jiných států a mají trvalé bydliště mimo území Slovenska. Považuji tento krok Slovenska za vychytralost, která je namířena především vůči občanům České republiky, kterých je logicky nejvíce.
Pro představu, o jaké osudy jde, jeden příklad. „Vybavuji pro svou maminku příspěvek na péči, ale zdá se, že je to nemožné. Maminka má 81 let a její zdravotní stav se tak zhoršil, že již sama už nechodí, je inkontinentní a má středně těžkou demenci. Problém je, že přestože je občankou České republiky, má tady i stále bydliště, tak nemá na tento příspěvek nárok, poněvadž začala pobírat důchod v čase, kdy se nacházela v bývalém Československu na území Slovenska a byla tam až do rozdělení státu, tudíž ji byl přiznán důchod s výplatou na Slovensku, a to je kámen úrazu. Česká strana ji ho vyplácet nemůže, protože má, jako hlavní pojišťovnu na Slovensku a Slovensko příspěvek na péči neposílá do zahraničí. Bez tohoto příspěvku nikde maminku přijmout nechtějí a já přijíždím z práce denně až v 16:20 a nemohu se starat v celodenní péči o maminku a často jsem pracovně i několik dní mimo domov. Nevím co dál dělat a velmi mě trápí, že na jedné straně v EU má nárok na dávky, no funguje to zřejmě zcela jinak.“
Zabývám se tímto problémem již od roku 2017. Jednal jsem s prezidentem Milošem Zemanem, který oslovil prezidentku Slovenska Zuzanu Čaputovou, aby došlo k nějaké bilaterální dohodě o pomoci těmto lidem. Na můj podnět jednalo několik ministrů MPSV ČR se slovenskými protějšky. Všechno marné! Slovensko nechce ustoupit a Česká republika také ne. Oběťmi jsou senioři, kteří se, pro svůj vysoký věk, nemohou o sebe postarat.
Před rokem přislíbilo MPSV ČR, že do připravované novely zákona o sociálních službách zapracuje možnost přiznání příspěvku na péči i výše uvedeným občanům. Zákon měl platit od prvního července letošního roku, ale skutek utek a zákon je v nedohlednu. Zoufalí lidé se na mě a na Národní radu osob se zdravotním postižením stále obracejí se žádostmi o pomoc. Kde však není vůle, není ani pomoci. Náš stát odmítá svým občanům pomoci.
Přitom by stačila jednoduchá úprava zákona, která by umožnila posouzení zdravotního stavu a přiznání příspěvku na péči těmto občanům a možnost poskytnutí sociálních služeb. Výdaje by mohla Česká republika uplatňovat v mezinárodní arbitráži vůči Slovenské republice. Naše výdaje pomoci našim občanům by byly, ve srovnání s pomocí cizím občanům, nicotné. Pokud bychom počítali pro každého občana, kterému Slovensko odmítá posílat příspěvek na péči, dávku ve výši třetího stupně, představovaly by roční výdaje pro pět set našich občanů částku 76 800 000 korun. Z hlediska státního rozpočtu nijak významná částka. Problém je, že by prioritou vlády nesměli být cizí, ale vlastní občané.
Balíček, který se dotkne všech, ale nic neřeší.
Vláda s velkou mediální pompou představila opatření, která mají ozdravit naše finance. Možná, že mediální skromnost by asi byla na místě.
Připomenu, jaká opatření mají zvýšit příjmy rozpočtu. Zvýšení daně z příjmů právnických osob na 21 % z dosavadních 19 %, zvýšení odvodů OSVČ a daně z příjmů fyzických osob na 23 % od příjmů nad 121 tisíc korun, či opětovné zavedení nemocenského pojištění pro zaměstnance ve výši 0,6 %. Koalice navrhla 100 % zvýšení daně z nemovitostí a standardní růst spotřebních daní z tabákových výrobků, lihu a daní z hazardních her. Zvyšování daní jsou proinflační opatření, které povedou ke zvýšení cen.
Zcela jiná situace je u změn daně z přidané hodnoty. Asi je možné mít dvě sazby. Zůstane základní 21 %, snížená bude na úrovni 12 %. Velmi problematické jsou však návrhy na zařazení výrobků a služeb do jednotlivých sazeb. Návrh zvyšuje DPH u léků, vodného, stočného, tepla a významně u balené vody a nealkoholických nápojů, které se přeřazují z 10 % sazby do 21 %. Snížení o tři procentní body má dojít u potravin, bydlení a zdravotnických výrobků. Celkové saldo změn je minus 4,1 mil. korun v neprospěch státního rozpočtu. Za nepřijatelné považuji zvýšení DPH u léků, které postihne především seniory a lidi s chronickým onemocněním. Současně se většinově jedná o lidi s nižšími příjmy. Ani vratky za doplatky na léky příliš nepomohou, protože se vztahují jen na některé léky hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Je třeba si uvědomit, že velké množství léků není na předpis, jsou volně na trhu a na ty se vratky nevztahují. Obdobně nepochopitelné je vyřazení nealkoholických nápojů z potravin. Tím vláda neguje částečné snížení DPH u potravin.
Tzv. ozdravný balíček postihne všechny, tedy OSVČ, tzv. dohodáře, zaměstnavatele, vysokopříjmové zaměstnance, spotřebitele, důchodce, státní zaměstnance a majitele nemovitostí. Nenajdete skupinu, které by se nedotkl negativně. Lze očekávat, že srazí ekonomiku zase níž, a s ní i životní úroveň.
O úrovni diskuse o „ozdravném balíčku“ svědčí dohadování mezi KDU a TOP 09 o spotřební dani na tiché víno a nulové sazbě DPH u knih. „Balíček“ se předkládá, skoro jako spása před bankrotem a slibuje se snížení dluhu, což by bylo žádoucí. Obávám se, že skutečnost bude jiná. Například platy učitelů se zvýší na 130 % průměrné mzdy, což je navýšení výdajů na příští rok o 20 mld. Kč.
Pokud jde o výdaje na obranu, souhlasím plně s panem docentem Miroslavem Ševčíkem: „Za naprosto nepochopitelnou považuji dynamizaci vojenských výdajů v období energetické krize a zvyšování deficitů veřejných rozpočtů. Je to nezodpovědné, militantní a nepřátelské řešení ve vztahu k českým občanům, českým domácnostem a českým firmám.“ Výdaje ministerstva obrany vzrostly v posledních dvou letech ze 75,36 mld. Kč v roce 2021 až na 111,81 mld Kč v roce 2023, což znamená nárůst o 48,4 % jenom za dva roky. Tady by se by se mělo začít se šetřením. Nesouhlasím se zvýšením výdajů na obranu na 2 % HDP, tedy asi o dalších 50 mld. Kč v příštím roce. Prostě na to není dobrá doba a neplní je většina členských zemí NATO.
Několik poznámek k jednotlivostem tzv. „ozdravného balíčku“.
Nejprve k tzv. důchodové reformě. Že se nejedná o reformu, je každému zřejmé. Jedná se pouze o parametrické změny, ale i ty jsou velmi pochybné. Stanovení průměrné doby pobírání penze na 21 a půl roku, je velmi zvláštní a vytváří velkou právní nejistotu pro lidi, kteří se blíží k důchodovému věku. Zcela mimo je stanovení rozdílného věku nároku na důchod pro různé skupiny pracovníků podle obtížnosti jejich práce. To je špatná cesta, protože většina lidí má během života různá zaměstnání. Jen dále zaplevelujeme důchodový systém. Souhlasím s restrikcí u možnosti odchodu do předčasného důchodu. Nerozumím však tomu, proč vláda chce zrušit možnost zvýšení důchodu při pracovní aktivitě při pobírání starobního důchodu. Nahrazením přepočtu snížením odvodu sociálního pojištění nepovažuji pro pracující důchodce ani pro systém za výhodné. Naopak, motivaci vidiny vyššího důchodu při pracovní aktivitě bych více podpořil. Na trhu práce chybí kvalifikované síly a „důchodci“ zpravidla jsou kvalifikovaní. Pro ně je určitě více motivační vidina vyššího důchodu, až ukončí ekonomickou činnost než snížení odvodu pojištění. Ještě více bych podpořil procentuální navyšování starobních důchodů u těch lidí, kteří odloží odchod do starobního důchodu.
Pokud politici opravdu chtějí uvažovat o důchodové reformě, potom musí vycházet ze základního problému, což je stále se snižující počet lidí, kteří přispívají do důchodového systému. To znamená, že reforma musí být motivační pro rodiny s více dětmi, budoucích plátců na důchody. Ti lidé, kteří nechtějí děti, jsou tzv. „černými pasažéry“ a musí platit více. Samozřejmě, že to nemůže platit absolutně, ale je to jediný možný základ reformy důchodového systému.
Za zcela nepřijatelné považuji praktické zrušení odpočtu daně na partnera. Návrh na jeho ponechání pouze do tří let věku dítěte je další opatření proti soudržnosti rodin. Odpočet daně na partnera se neuplatňuje pouze u bohatších rodin, jak tvrdí vláda. Hojně je využíván v rodinách, kdy jeden z partnerů pečuje o osobu blízkou – seniora nebo o osobu se zdravotním postižením. Odhaduji, že těchto lidí může být až 80 tisíc. Budou velmi poškozeni. Argument, že mohou žádat o dávky, je úplně ten nejhorší. Za prvé jde o další byrokratickou zátěž, ale hlavně tím se budou ponižovat další jednotlivci, aby žebrali před úřadem.
Tzv. „ozdravný balíček“ se negativně dotkne všech, na některé skupiny občanů bude mít devastující dopady, ale deficit veřejných rozpočtů nijak nevylepší. Především očekávání o vyšších příjmech se mohou ukázat jako lichá, ale negativní důsledky zůstanou. Dokud nedojde ke snížení a stabilizaci cen energií, opuštění green dealu, snížení výdajů na obranu, omezení byrokracie a skutečnou důchodovou reformu, jde jen o hru čísel, ale nikoliv vážnou snahu o ozdravění financí.
Bída vládnutí.
Česká vláda usilovně hledá možnosti, jak zastavit spirálu prohlubování deficitu státního rozpočtu. Samozřejmě, že prvotní je hledání úspor na straně výdajů, ale jak se stále více ukazuje, dojde i na zvyšování daní.
První skupinou, která doplácí na snižování výdajů, jsou ti, kteří nám náš blahobyt připravili, ale dnes se už příliš nemohou bránit, mám samozřejmě na mysli důchodce, které označuje vláda, ale i část veřejnosti, za hlavní příčiny růstu zadlužení. Samozřejmě, že na řadě budou i další skupiny potřebných, úspory se asi dotknou i některých dotací, jen se obávám, že nebudou kráceny těm, kteří podporují současný establishment.
O některých výdajích, které významně vedou k deficitu státních financí se mlčí a vůbec se neuvažuje o jejich snižování, ba naopak. Jedná se o výdajích na obranu a na válku na Ukrajině. Předsedkyně Komise EU při návštěvě v Praze uvedla, že země EU poslaly Ukrajině pomoc za 68 miliard eur, což je v přepočtu asi 1,6 bilionu korun, ale zapomněla dodat, že podíl připadající na Českou republiku je téměř 36 miliard korun. (Počet obyvatel EU je 447,7 milionů, na jednoho občana připadá asi o 357 380 Kč, podíl naší země tudíž činí 35,738 mld. korun). K tomu jsme, dle sdělení paní ministryně obrany dodali na Ukrajinu zbraně ve výši minimálně za deset miliard, zbrojařské firmy dodaly zbraně za více než čtyřicet miliard korun, které jim asi někdo zaplatil. Ještě jsme si půjčili deset miliard eur na další podporu Ukrajině. K tomu Parlament nedávno schválil zákon, že od roku 2024 budou výdaje státu na obranu ve výši 2 % HDP, což znamená zvýšení výdajů z roku na rok o 50 mld. korun. Náš průmysl se militarizuje, a tak se nebude vyrábět to co by lidé kupovali, ale výrobky, které budou určeny ke zničení ve válečných zónách.
Nemám nic proti Ukrajině a Ukrajincům a chápu, že je potřeba pomáhat lidem, kteří utekli před válkou. My však neděláme žádná opatření, aby se pomoc dostala opravdu těm utečencům, kteří utekli z válečných oblastí. Přesto je potřeba připomenout naše výdaje ve prospěch lidí z Ukrajiny. Jak uvedla mluvčí ÚP ČR, bylo k 5. dubnu letošního roku vyplaceno v rámci humanitárních dávek 10 865 milionů korun. Další výdaje jsou spojené se zdravotní péčí. Stát za loňský rok zaplatil pojišťovnám za uprchlíky z Ukrajiny pojistné ve výši 4,49 miliardy korun. Běženci čerpali zdravotní péči za zhruba 1,9 miliardy Kč. Obdobně je tomu ve školství, kdy normativ na žáka je velmi přibližně (je celá škála normativů) 50 tisíc korun ročně, a protože zde na základních a středních školách studuje přibližně 58 tisíc studentů z Ukrajiny, lze lehce dovodit, že výdaje činí asi tři miliardy korun.
Proč takto detailně rozepisuji výdaje z našich daní na pomoc Ukrajině. Opravdu nejde o rozeštvávání nálad proti uprchlíkům, ani si nemyslím, že bychom měli přestat podporovat utečence. Jsou to lidé jako my, kteří se ocitli, bez vlastního přičinění, v obtížné životní situaci. Na druhé straně je třeba uvést, že v souvislosti s deficitem, se ve společnosti rozehrává politická hra pod heslem „dědeček a babička ujídají z chlebíčka“, která má vrazit klín mezi generace. Přitom, pokud bychom omezili výdaje na zbraně, tak by deficit státního rozpočtu nebyl zdaleka tak děsivý. Vláda prosadila snížení valorizaci důchodů asi 20 miliard korun, a to na úkor starých a nemocných, což je ve srovnání s výdaji na zbrojení nicotné, přičemž militarizace našeho života bude dále pokračovat. Teď je v Parlamentu smlouva se Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany, která umožní pobyt armády USA na našem území. Vláda má jako prioritu pouze vojenské záležitosti, o čemž svědčí velmi rozporuplný návrh na nákup stíhaček F 35, a nevěnuje se dostatečně problémům svých občanů, které neustále narůstají.
V České republice čekají lidé na vyměření důchodu déle než půl roku a potřební lidé čekají měsíce na výplatu pomoci. Chybí mnoho léků, lékaři nemohou předepisovat penicilín, který byl vždy dostupný. Lidé, kteří potřebují pomůcky si musí stále více doplácet ze svého. Rušené pošty komplikují život především seniorům. Potraviny a energie jsou ve všech okolních zemích levnější než u nás, což je opravdu velká podivnost, která svědčí o neochotě vlády se cenami zabývat. Možná proto, že čím vyšší ceny, tím vyšší výnos DPH. Zdá se, že výše uvedené příklady, ale i mnohé další nejsou prioritami vlády.
Vláda argumentuje tím, že jsme součástí různých uskupení, a tak není jiné cesty než společně s partnery plnit úkoly globální politiky, které vyžadují i militarizaci našeho hospodářství. Vláda však prosazuje globální politiku i na úkor těch, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých. Tito lidé mají zcela jiné priority a spatřují velké nebezpečí v militarizaci v globálním rozměru. Co by mělo být pro naši vládu přednější, úkoly globální politiky, nebo potřeby občanů, kteří dali vládě důvěru? V tom je bída dnešního vládnutí.
Valorizace důchodů – všechno špatně, ale cesta z tunelu existuje.
V nastávajícím týdnu budou Poslanecká sněmovna a následně Senát projednávat v legislativní nouzi změnu zákona o důchodovém pojištění, která má významně snížit valorizační mechanizmus důchodů. Po volbě prezidenta to je nejdůležitější vnitropolitické téma. Vláda svým návrhem překvapila nejen důchodce, kterým ještě na začátku roku slibovala valorizaci na úrovni jeden a půl tisíce korun, ale celou společnost.
Argument vlády, že valorizace důchodů je příliš náročná pro veřejné rozpočty lze částečně pochopit, ale potom měl být návrh zákona předložen včas, aby mohl být řádně projednán. Zneužití institutu legislativní nouze je nepřijatelné a svědčí o tom, že vláda je bezradná a používá krajní prostředky, které však budou mít politické důsledky.
Nezpochybňuji právo koalice na zákonnou změnu valorizačního koeficientu u důchodů. Vláda však měla se svým návrhem přijít podstatně dříve, kdy ještě nebyl naplněn zákonný nárok na valorizaci, to je 5 % zdražení spotřebního koše. Tento nárok byl naplněn v lednu 2023, proto se domnívám, že současný legislativní návrh vlády není v souladu s ústavou ČR. K této věci se již vyjádřila řada právníků, a tudíž nemá cenu se k tomu dále vracet. Vše rozhodne Ústavní soud. Považuji však za zcela nepřijatelnou etiku jednání vlády a ztrátu důvěry občanů v právní jistoty. Většina důchodců uvěřila slibu vlády, že valorizace proběhne podle zákona a možná proto řada z nich dala hlas vládnímu kandidátovi na post prezidenta. Říká se, že politik nemusí říkat všechno, ale nesmí lhát. Vláda v tomto případě účelově lhala.
Zcela nepochopitelné je, že vláda ve svém návrhu na změnu valorizačního mechanismu významně porušila princip zásluhovosti. Ústavní soud již několikrát reagoval na pokusy vlád na snížení míry zásluhovosti u důchodů, když konstatoval, že nelze stavět solidaritu nad zásluhovost a důchody musí přinášet přiměřené hmotné zabezpečení, viz rozhodnutí ÚS z roku 2008 a 2010. Proto je téměř jisté, že ÚS zákon zruší, ale důchodcům již peníze nevrátí, protože rozhodnutí ÚS nemá zpětnou účinnost.
Překotná snaha vlády na změnu valorizačního mechanizmu důchodů pramení z chybně zpracovaného státního rozpočtu na rok 2023, do kterého nebyla zapracována valorizace důchodů. Přitom bylo zřejmé, že lednová inflace bude vysoká už proto, že v lednu pravidelně dochází ke zvyšování cen. Je nepřijatelné, že vláda, ve snaze zmírnit kritiku, se snaží postavit mladé lidi proti důchodcům tvrzením, že pokud dojde ke snížení valorizace důchodů, bude dostatek prostředků na valorizaci rodičovského příspěvku, a to až o padesát tisíc. Každá vláda musí usilovat o soudržnost společnosti. Heslo rozděl a panuj se používá v totalitních společnostech, ale nikoliv v demokratickém systému. Je to velmi nebezpečná hra.
Nevěřím tomu, že koalice v tomto volebním období připraví a prosadí reformu důchodového pojištění. Vlastní začátek diskuse, tedy vykopnutí zkušebního balonku, že součástí reformy bude postupné zvýšení věku odchodu do důchodu až na 68 let, je špatný a ukazuje bezradnost ministerstva i vlády. Ještě horší je varianta, že věk nároku na starobní důchod by se odvíjel podle druhu pracovní činnosti. Vznikl by nespravedlivý a administrativně nepřehledný systém, už proto, že dnes téměř nikdo nevykonává jeden druh práce. Jsme flexibilní, často měníme profesi a nedovedu si představit, jak by se počítal nárok na takový důchod.
Pokud by vláda skutečně myslela vážně, že chce provést důchodovou reformu, je nejprve nutné, aby seriózně jednala se všemi politickými partnery a pro základní kontury reformy měla jejich souhlas. Bez toho nemá smysl vůbec začínat.
Základním problémem průběžného důchodového pojištění, který však považuji za správný, je nedostatek plátců do systému, a to musí být klíčovou otázkou reformy. Je nezbytné nastavit ekonomické motivace tak, aby občané neodcházeli předčasně do důchodu, aby odcházeli později, ale hlavně je nezbytné motivovat populaci ke zvýšení počtu dětí. Proto je třeba vysoce sankcionovat předčasný odchod do důchodu a významně podpořit pojištěnce, kteří odloží odchod do starobního důchodu. Dále je možné rozdílně stanovit výši odvodů sociálního pojištění podle počtu vychovávání dětí, takže bezdětní by odváděli mnohem více než rodiče tří či čtyř dětí. Je to spravedlivé, protože rodiny s dětmi mají mnohem vyšší životní náklady a vychovávají nové plátce do důchodového pojištění.
Vůbec jsem nepochopil postup ministra M. Jurečky, který ještě na podzim vyzýval občany, aby se přihlásili o předčasný důchod, protože mají mimořádnou možnost, jak jej získat za mnohem výhodnějších podmínek. Co se stalo? O předčasný důchod se přihlásilo asi o sto tisíc lidí více. Česká správa sociálního zabezpečení nedokáže ani zvládnout nápor žádostí. Je však jisté, že dojde k obrovskému zvýšení výdajů na důchody, ale hlavně jde o zcela nespravedlivou věc. Rozdíl ve výši předčasných důchodů přiznaných před 31. 12. 2022 a přiznaných po 1. 1. 2023 může být až dva a půl tisíce korun. Tady mohla vláda rychle zasáhnout, možná zvážit i legislativní nouzi, ale protože bylo před prezidentskými volbami, nenašla k tomu odvahu. Zabránilo by se tak velkým škodám, ale hlavně velké nespravedlnosti.
Pro vládu jsou cizí občané přednější než vlastní lidé.
Již od roku 2015 řeší Národní rada osob se zdravotním postižením případy lidí, kteří dlouhodobě pracovali na Slovensku, kde platili zdravotní a sociální pojištění a samozřejmě také daně, ale jsou to občané České republiky. Na stáří se vrátili domů a teď zjistili, že ačkoliv si celý život platili zdravotní a sociální pojištění, nemají u náš nárok na příspěvek na péči na úhradu sociálních služeb. Uvedu dva konkrétní případy:
Vybavuji pro svou maminku příspěvek na péči, ale zdá se, že je to nemožné. Maminka má 81 let a její zdravotní stav se tak zhoršil, že již sama už nechodí, je inkontinentní a má středně těžkou demenci. Problém je, že přestože je občankou České republiky, má tady i stále bydliště, tak nemá na tento příspěvek nárok, poněvadž začala pobírat důchod v čase, kdy se nacházela v bývalém Československu na území Slovenska a byla tam až do rozdělení státu, tudíž ji byl přiznán důchod s výplatou na Slovensku, a to je kámen úrazu. Česká strana ji ho vyplácet nemůže, protože má, jako hlavní pojišťovnu na Slovensku a Slovensko příspěvek na péči neposílá do zahraničí. Bez tohoto příspěvku nikde maminku přijmout nechtějí a já přijíždím z práce denně až v 16:20 a nemohu se starat v celodenní péči o maminku a často jsem pracovně i několik dní mimo domov. Bylo mi doporučeno abych zkusila zažádat o výplatu důchodu v České republice, ale i toto mi bylo zamítnuto. Nevím co dál dělat a velmi mě trápí, že na jedné straně v EU má nárok na dávky, no funguje to zřejmě zcela jinak.
Druhý příklad je případ muže, který vyrostl a žil ve Slovenské republice ve smíšené rodině. V současnosti žije v ČR, je invalidou 3. stupně, pobírá invalidní důchod ze Slovenské republiky, dostal průkaz ZTP, od února 2014 pobíral příspěvek na péči od Úřadu práce (KP Olomouc) a v červenci 2017 mu byl příspěvek odebrán, jelikož VZP je v jeho případě pojišťovnou tzv. výpomocnou a on podléhá předpisům Slovenské republiky.
Legislativní odbor Národní rady osob se zdravotním postižením provedl rozbor, zda ÚP v případě odebrání příspěvku na péči postupoval správně, a zjistil následující.
ÚP postupoval správně, neboť v daném případě je rozhodující znění rozsudku Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 16. září 2015 mezi Evropskou komisí a Slovenskou republikou, jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU, podaná dne 31. července 2013.
Tento rozsudek, konkrétně bod 61 (zdroj viz http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX%3A62013CJ0433), vyloučil povinnost pro Slovenskou republiku poskytovat mj. peněžité příspěvky na opatrování (jakožto dávky sociální pomoci) do jiných států, a to podle ustanovení čl. 3 odst. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (viz Nařízení ES č. 883-2004_konečné znění.rtf). Toto ustanovení vylučuje z povinnosti poskytovat dávky sociální a léčebné pomoci do jiných států. Právě toto ustanovení bylo důvodem, proč byla žaloba Evropské komise na postup Slovenské republiky zamítnuta. Podle rozsudku jsou „dávky na opatrování“ dávkami sociální a léčebné pomoci.
Závěr je takový, že Slovenská republika si vysoudila, že nemusí vyplácet příspěvek na péči občanům, kteří sice platili u nich pojištění, ale jsou občany jiných států a mají trvalé bydliště mimo území Slovenska. Je to z jejich strany vychytralost a je namířena především vůči občanům České republiky, kterých je logicky nejvíce.
Udělali jsme maximum, abychom našim lidem pomohli, oslovili jsme vedení MPSV ČR, které jednalo se slovenským ministerstvem. Po neúspěchu jsme jednali s panem prezidentem Milošem Zemanem, aby na setkání s paní prezidentkou Slovenské republiky požádal o bilaterální dohodu o řešení tohoto problému. Pan prezident tak učinil, ale celá věc opět usnula.
Opět jsme jednali s panem ministrem Mariánem Jurečkou, ale nic není vyřešeno. Proč o tom píšu? Protože se jedná asi o čtyři sta až pět set občanů České republiky, kteří se, vlivem nezodpovědného jednání politiků dostali do neřešitelné situace. Jsou na tom zpravidla velmi špatně, potřebují pomoc, ale protože nemají příspěvek na péči, pomoc si nemohou koupit, protože jejich důchody jim stačí tak sotva na skrovné živobytí.
Obžalovávám vedení České republiky, že není ochotno učinit humanitární gesto a pomoci výše uvedeným občanům České republiky, kteří si nemohou sami pomoci a kteří se do svízelné situace dostali bez vlastního přičinění, vinou chybného jednání politiků. Financujeme desítkami miliard korun pomoc statisícům občanů cizího státu, ale vlastním lidem nepomůžeme. Ať se politici nediví, když často slyší, že naší vládě jsou přednější občané cizích států než vlastní lidé.
Důchodová politika současné vlády je chaotická a nepochopitelná.
Skutečnost, že je možné vydělat několik tisíc na předčasném odchodu do starobního důchodu u lidí, kterým vznikne nárok na starobní důchod v roce 2023, případně v roce 2024, je nepochopitelná, špatná a nespravedlivá vůči ostatním, kterým se blíží důchodový věk. Je to způsobeno několikerou valorizací důchodů v letošním roce, která byla jistě potřeba. Ještě závažnější je skutečnost, že žádost o předčasný důchod nemusí znamenat, že žadatel přestane pracovat. Může požádat o tzv. důchod bez výplaty. Není tedy nutné odejít ze zaměstnání, pokud si někdo chce ‚zafixovat‘ výši výhodnějšího důchodu odpovídajícího roku 2022. Tuto situaci mohou využít všichni, kdo chtějí jít v příštích dvou letech do starobního důchodu. Paradoxní na celé věci je postup ministra Mariána Jurečky, který místo toho, aby se snažil urychlenou změnou zákona situaci narovnat, tak ještě tuto možnost podporuje ve formě tiskové zprávy. Je to zásadní pochybení, které vnáší nespravedlnost do důchodového systému a zároveň zvyšuje jeho výdaje.
O chaotičnosti MPSV ČR v důchodové politice svědčí i další připravované nebo již předložené návrhy zákonů. Ministerstvo dalo do připomínkového řízení novelu zákona č. 592/1991Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Tímto návrhem se zároveň valorizují i další zákony sociální oblasti, včetně zákona o důchodovém pojištění. MPSV ČR navrhuje změnu zvýhodnění pracujících, kteří pobírají starobní důchod, a to tak, že jim bude částečně snížena platba sociálního pojištění, ale nebude jim jejich starobní důchod valorizován za každý rok zaměstnání, které nyní činí 0,4 %. Považuji tento návrh za zcela chybný. Návrh sám o sobě signalizuje podivné uvažování na ministerstvu práce a sociálních věcí, jak dál s důchody. Zdá se, že zcela chybí systémová a dlouhodobá představa, jak změnit důchodový systém, aby plnil svoji funkci, ale zároveň neúměrně nezatěžoval veřejné finance.
Výše zmíněný návrh na odstranění valorizace u pracujících, kteří pobírají starobní důchod za nižší platbu sociálního pojištění, je pro tyto lidi nevýhodný a pravděpodobně cílí na okamžitý pocit výdělku, zvýšeného sníženou platbou pojištění. Je to však opatření proti těmto lidem, protože v delší perspektivě na tom „pracující důchodci“ prodělají, přičemž sociální pojištění v konkrétním roce se může dostat do větších potíží, pokud by „pracujících důchodců“ bylo větší množství.
Velmi problematické vidím i schválení dřívějšího odchodu do starobního důchodu u zdravotnických záchranářů. Je to prolomení původně zrušených kategorií pro odchod do starobního důchodu, které platily před rokem 1989. První prolomení zrušených kategorií bylo schváleno v roce 2016, kdy byla schválena novela zákona o důchodovém pojištění pro horníky v hlubinných dolech. Tato úprava byla přeci jenom jiného charakteru, protože horníků v hlubinných dolech je velmi nízký počet a stále jich ubývá. Pokud jde o dřívější odchod do starobního důchodu u zdravotnických záchranářů, obávám se, že se tím otvírají dveře pro předčasný odchod do důchodu i pro další profese, jako jsou hasiči, řidiči dálkové dopravy a podobně, kde stres a námaha je nepochybně také značná. U zdravotnických záchranářů bych spíše preferoval pomoc státu při získání jiného pracovního uplatnění, kde vzhledem k vyčerpání již člověk nemůže vykonávat činnost zdravotnického záchranáře.
Je jisté, že ministerstvo v tomto volebním období nechystá žádnou zásadní změnu důchodového systému. Každá změna, která by opravdu měla za cíl udržení stability důchodového systému, by se musela odvíjet od masivní podpory rodin a jejich natality. Bez dostatečného počtu dětí, budoucích plátců důchodového pojištění, není cesta k udržitelnému financování důchodů. Pokud se nám nepodaří v nejbližší době dosáhnout porodnosti alespoň na 2,1 dítěte na ženu, tak nezbyde než důchodový systém dotovat z daní, a tyto prostředky budou chybět jinde. Dalším krokem musí být platba důchodového pojištění u bezdětných lidí.
Zásadním problémem současného nastavení odchodu do starobního důchodu jsou předčasné důchody. Podmínky odchodu jsou poměrně měkké, o čemž svědčí také množství lidí, kteří ročně odcházejí do předčasného důchodu. V současné době je to ročně kolem 30 % lidí, kteří splní nárok na předčasný odchod do starobního důchodu a využijí této možnosti. V roce 2011 odešlo do předčasného starobního důchodu více než 50 % lidí a očekávám, že v letošním roce to bude obdobné číslo. Důchodový systém by se měl bránit předčasným odchodům do starobního důchodu zpřísněním podmínek. Výjimku lze udělat u žen, které měly dvě a více dětí. Dnes se ukazuje, že zrušení zvýhodnění žen s dvěma a více dětmi při odchodu do starobního důchodu byla chyba.
Přesto lze i v stávajícím systému provést některé změny, které by vedly k úsporám a případně k vyššímu výběru důchodového pojištění. Především je třeba motivovat lidi ve vyšším věku, aby odložili svůj odchod do starobního důchodu. To znamená zvýšit motivaci, tedy zvýšit valorizaci důchodů pokud nebudou čerpány. Doporučoval bych nejen ponechat 0,4 % valorizace důchodů za rok při pracovní aktivitě „pracujících důchodců“, ale toto procento by mohlo být vyšší tak, aby je motivovalo k pracovní aktivitě co nejdéle. „Pracující důchodce“ je pro systém podstatně výhodnější než nepracující, nehledě na to, že tím lze částečně předcházet i odchodu těchto lidí do tzv. šedé zóny, kdy „pracující důchodce“ pracuje mimo systém a neodvádí pojištění ani daně.
Růst cen zdravotnických prostředků ohrožuje pacienty.
Na nočním jednání z pátka na sobotu přehlasovala Poslanecká sněmovna veto pana prezidenta a vláda prosadila, že příjmy zdravotního pojištění budou letos nižší o 14 miliard korun, přičemž ceny úkonů a zdravotnických prostředků výrazně stoupají. Je to čistě politické rozhodnutí bez jakékoliv realistické úvahy. Zdravotnická zařízení čekají mimořádné výdaje spojené s růstem energií, úkonů, poskytování zdravotní péče desetitisícům občanů Ukrajiny a samozřejmě také zdravotnických prostředků. Pokud nechceme zhoršit dostupnost zdravotní péče, musí zvýšené výdaje uhradit veřejné zdravotní pojištění.
Vzhledem k vysoké míře inflace, ale především zvyšování cen energií a materiálů, dochází k výraznému zvyšování cen zdravotnických prostředků. O tomto problému se zatím moc nehovoří, ale existuje velmi reálné nebezpečí, že pacienti si budou muset doplácet stále vyšší doplatky za zdravotnické prostředky, což může mít řadu důsledků. Ministerstvo zdravotnictví zatím reaguje velmi vlažně, jako by se nic nedělo. Je to stejný postoj ke zdražování, jako jej můžeme vidět u celé vlády k enormnímu zvyšování energií.
V souvislosti s tímto vývojem hrozí všem pojištěncům velmi výrazné doplatky na úhrady zdravotnických prostředků. Vedle toho velmi reálně hrozí odchod mnoha velkých prodejců a distributorů zdravotnických prostředků z našeho trhu, nebo, že firmy přestanou řadu zdravotnických prostředků nabízet v režimu úhrad z veřejného zdravotního pojištění, neboť limity úhrad, stanovené zákonem, jsou již delší dobu pod náklady prodejců. Dohodnuté 3% meziroční navýšení cen (v roce 2022 pak 4% navýšení) umožněné platným cenovým předpisem dlouhodobě nedostačuje, neboť obecná inflace je jen v letošním roce již vyšší než 17 % a tendence vývoje je velmi neradostná. Dnes už neexistuje prakticky žádný zdravotnický prostředek, kterého by se tento vývoj velmi negativně nedotkl.
Celý tento vývoj může v další fázi způsobit, že mohou některé zdravotnické prostředky z trhu reálně zmizet, nebo jejich specifikace může být upravena do verzí aktuálně distribuovaných na méně náročných trzích ekonomicky méně rozvinutých zemí. Tento vývoj se již nyní částečně v praxi začíná projevovat tak, že některé firmy a společnosti některé své zajímavé novinky na český trh aktuálně vůbec neuvádí, protože by je stávající úhradový systém „neutáhl“. Těm klientům, kteří si přesto tyto zdravotnické prostředky vyhledají a mají o ně zájem, je pak tito distributoři prodávají pouze na přímou úhradu, pokud na ně pacienti mají, a to je velmi malý segment. Takže ti chudí, a těch je drtivá většina, budou mít nekvalitní zdravotnické prostředky, nebo je distributoři začnou dovážet z Číny a podobných zemí.
Česká republika je raritou v EU, protože daňová sazba DPH u zdravotnických prostředků je u nás výrazně vyšší (15 %) než ve většině zemí EU. Od 1. ledna 2022 je dokonce na maximální výši 21 % u skupin nekategorizovaných zdravotnických prostředků, jako je tzv. bílý program, skútry a další. Ve většině zemí EU je sazba DPH uplatňovaná na zdravotnické prostředky výrazně nižší než u nás. Všechny zdravotnické prostředky nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění a nižší sazba vždy způsobuje mnohem vyšší dostupnost tohoto důležitého zboží pro cílovou skupinu lidí, kteří v drtivé většině případů nejsou ekonomicky dostatečně silní pro nákup těchto, pro ně naprosto nezbytných a nezastupitelných prostředků.
Fiala neumí zkrotit Černochovou. Ta zas nedokáže vydýchat Řehku. Voliče to znechucuje
Pokrok nevidí rodinu jako temnou sluj a ženu jako předmět. Prosazuje se ale jen těžce
Overtonovo okno a politika
Vondráček papouškuje Lavrova, Babiš štve "naše lidi" proti uprchlíkům. Kreml tleská
"Nejste v kondici." Vondráček to od Pekarové schytal už ve studiu. To byl jen začátek
